Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Emil Pospíšil a sítár

“Jsem písničkář, instrumentalista, příznivce etnické a meditativní hudby a mimo jiné studuji hudební teorii a pedagogiku v Olomouci. Před dvěma lety jsem byl na studijním pobytu v Indii na fakultě hudby, kde jsem se učil hrát na sítár, který nyní využívám ve svém hudebním životě. Rád bych napsal práci o dosud nejvýznamnějším sítáristovi v českém prostředí, o Emilu Pospíšilovi. Protože vím, že jste s nim spolupracoval, byl bych rád, kdybyste mi zodpověděl následující otázky,“ napsal mi Karel Cvrk ze Šumperka. A tak využívám příležitosti a pokusím se nejen jemu naznačit něco o Olomoučákovi, Pražákovi a Budějovičákovi, který předběhl dobu, a za ten čas, který mu byl vyměřen, toho stihl jako jiní za dva životy, a o tom, jak jsem se dostal k indické hudbě a jejímu aktivnímu provozování.


Jak jste se s Emilem Pospíšilem seznámil?

Hrával jsem od poloviny 70. let na tabla, on to zkoušel na sítár, a protože jsme se občas viděli na nějakém tom folkovém festivalu (Emil doprovázel Petra Lutku na elektrickou kytaru, já hrával s Jakubem Nohou, potkali jsme se i v kapele s Oldou Janotou), bylo nevyhnutné to spolu zkusit. Neměli jsme repertoár na celý večer, a tak jsem pak první půlku pouštěl nahrávky jazzové a rockové hudby, ve kterých byl sítár, a přednášel o indické hudbě, a ve druhé části jsme hráli své variace na indickou klasickou hudbu, dnes bychom řekli relaxační program. Jmenovalo se to celé Přežije sítár ro(c)k 2000?

Jaké jsou Vaše osobní zážitky s Emilem Pospíšilem?

Reklama

 

Emil byl velmi příjemný, nekonfliktní společník, se kterým se dobře cestovalo, povídalo a hrálo. Z počátku se trochu styděl na sítár hrát veřejně, a protože jsme tehdy hrávali většinou pro různé cvičence jógy (v různých městech, nebo na jejich letních soustředěních, a až pak v malých folkových klubech), ze srandy říkával: Zahrajme rychle, já ty lidi, co zobou zrní, nemusím… a já na to nic neříkal, protože jsem věděl, že jakmile začne hrát, tak se do toho dostane, že zpomalí, a koncert bude přesně tak dlouhý, jak to posluchači vydrží.

Mám na něho spoustu vzpomínek, například jak jsme na ty různé folkové festivaly po republice vozili Láďu Mertu, aby mohl vystoupit, přespávali jsme buď u jeho známých nebo u jeho rodičů (v Olomouci), nebo u mých známých (např. v Dolní Lhotě u Zlatky Holušové).

Dodnes občas vyprávím příhodu, kterou ilustruji nebezpečí jakéhosi myšlenkového zkostnatění (pokud člověk žije v ghettu, i myšlenkovém a zájmovém) ve stáří. Hráli jsme v divadle v Krnově, plno náctiletých studentek z místních středních škol. Když Emil vyšel na jeviště, odnesl židli a prostřel si kobereček, mladé publikum zmlklo a pobaveně se uchichtávalo. Když pak vyndal sítár a sedl si do sítárového posezu se zkříženýma nohama, holky se začala smát – jé, on divně sedí?! A co to je za nástroj? A když pak na zkoušku zadrnkal, divadlo vypuklo ve šťastný svobodný smích a bylo slyšet výkřik: Jé, vypadá to jako kytara, ale zní jako varhany!

Druhý den jsme hráli v Domově důchodců v Jihlavě (zprostředkovala to nějaké agentura). Když Emil odnesl židli a sedl si na zem, důchodci začali brblat. Když zkřížil nohy a zadrnkal, zvedlo se několik stařečků a šli zavolat policii.

Jak probíhala Vaše hudební spolupráce s Emilem Pospíšilem?

 

Zkoušeli jsme u něho (to většinou), nebo u mě v práci (hlídal jsem v Národní galerii, takže jsme měli vždy celý velký sál, nebo šatnu řidičů, jen pro sebe). Později, po mém zatčení a pobytu ve vazbě v roce 86 (chystal jsem se uspořádat mírový koncert na gongy) jsem ho nechtěl kompromitovat, a tak mi pak vždy přinesl kazetu s nahranými melodiemi, a já na ně skládal texty.
 
Co ho, podle Vás, přimělo či inspirovalo začít hrát na tento „exotický“ nástroj?

 

Jsem si jist, že to byly právě ty „neudeřené“ tóny, tedy možnost vyluzovat hudbu rezonančně, a ona tehdy i pro mne velmi tajemná „léčivost“ indické hudby. Když jsem tenkrát přednášel, Emil samozřejmě seděl kousek vedle a poslouchal, a pak jsme si na toto téma povídali při cestách autem na koncert a zpátky. Já už tehdy přeložil a samizdatově vydal v několika kopiích řadu článků a částí knih (nejen) o indické klasické hudbě, cvičil jsem jógu, dělal zazen, takže jsem pochopil principy téhle cesty k duchovnosti, a právě Emil byl jakýsi prototyp zápaďana, který z počátku těm povídačkám o duchovnosti nevěřil, ale díky tomu, co a jak hrál (a léčivosti sítárových tónů) postupně přicházel zvukům a možnostem sítáru (a působení téhle hudby) na chuť.

On byl v sedmnácti velmi vážně nemocen, takže už přece jen tušil něco o pomíjivosti běžných lákadel života.

Jakým systémem se na tento nástroj učil?

Emil byl přírodní talent, měl cit pro nuance a zvuky, uměl velmi citlivě doprovázet jak Mertu, tak Janotu nebo Lutku, a tak mu sítár se všemi těmi nepřebernými zvukovými možnostmi vyhovoval. Žádné učebnice tady tehdy nebyly, jen mu prý někdo něco ukázal. Já jsem se pak dostal k nějakým okopírovaným listům s nějakými instrukcemi z Holandska, ale to on už nepotřeboval. Jinak nahrávky klasické indické hudby měl ode mne, měl jsem dost elpíček, a většinu znalostí pak pochytil z těch mých přednášek v první půlce našich koncertů. V roce 1983 se u polského nadšence, který také hrával na sítár a žil v Praze (a dnes má obchůdek s etnickou a hlavně indickou muzikou Pohodlí), Jerzyho Podulky, za jednu návštěvu dověděl  základy teorie a rág, a uchvátila ho tehdy rága Kafí, kterou se naučil.


Jaký měl systém práce a sebezdokonalování hry na sítár a kytaru?

 

Cvičení, zkoušení, pokusy, improvizace tak dlouho, až z toho vylezlo něco smysluplného, a to si zapamatoval. Později si všechno natáčel na kazetový magnetofon, a ještě později, když se to naučil u Ládi Merty, ovládl počítačové nahrávání a skládal své písničky. Uměl si sednout a nevstát, dokud to, co chtěl, nezvládl. Ve všem, co dělal, byl velmi pečlivý.

Co můžete napsat o jeho osobnosti, o jeho životní cestě? O jeho způsobu života?

 

Emil Pospíšil později, když už po druhé „dostal“ koncem 80. let rakovinu, začal systematicky jíst jen syrovou stravu (zeleninu, ale např. také květy sedmikrásek – to jsme vždycky jeli krajinou a koukali po loukách kolem, a když jsme našli nějakou zvláště zapadlou, rozumějte, ekologicky čistou, zastavili jsme a trhali a konzumovali) a dostal se z toho. Pak po revoluci jsem ho pár let neviděl, až jednou na koncertu Roopa Vermy jsme se potkali a on řekl, že se mu to (potřetí) vrátilo. Hned mi došlo, že to bylo proto, že místo aby změnil nejen to co jí, ale i způsob života, neustále něco sháněl a organizoval (se svou ženou pořádali v Budějovicích celokrajské akce měření cholesterolu, snažili se propagovat zdravou stravu atd.) a rozčilovala ho ignorance úřadů a lidí. Myslel to dobře…


Jak jste se Vy naučil na tabla?

Někdy v polovině 70. let jsem se rozhodl, že si pořídím tabla (nakonec mi je zaplatily a nechaly poslat z Indie kamarádky z Amsterodamu, kde jsem byl v roce 1974 dva týdny, hlavně abych navštívil koncert Franka Zappy). S tably jsem si nechal poslat i jakousi příručku, ale ta mi moc nepomohla. Hledal jsem dál, a v roce 1978 jsem přes Indické velvyslanectví zjistil, že ve Škodě Plzeň je na rok na stáži několik indických inženýrů a mezi nimi jeden, který prý umí hrát na tabla. Jezdil jsem potom za ním jednou za 14 dnů do Plzně na ubytovnu, a s ním jsem pak hrál na onom legendárním koncertu mé skupiny Amalgam v Lucerně v roce 1979. Jmenoval se Mohan Lal a byl z Hardvaru.
Amalgam pokračoval i v první polovině 80. let, a na tabla jsem hrál například v jazzové skupině kterou vedl kytarista Zdeněk Hrášek, nebo jsem natočil tabla na jednu skladbu pro Zuzanu Michnovou a Marsyas. V létě roku 1986 jsem byl pozván Martinem Kratochvílem a Tony Ackermanem, jestli bych s nimi nezačal zkoušet. Den před naší první zkouškou jsem byl vzat do vazby, a tam jsem se rozhodl, že dokud nebude v Česku svoboda, už (hudbu k uklidnění) hrát nebudu.

Jak jste se dostal k indické klasické hudbě? Jak jste ji studoval?

Z poslechu elpíček, koupených v polovině 70. let v prodejně Sovětské kultury (daly se tam koupit např. desky Ravi Šankara s houslistou Y. Menuhinem nebo flétnistou J. P. Rampalem, a taky třeba třídeskový box Koncert pro Bangladéš), jsem si odnesl úžas a pocit setkání s něčím, o čem jsem byl přesvědčen, že musí existoval, ale co nám tady v Čechách zatajili (když už nejen Poláci, ale i Rusové indickou hudbu vydávali). Z několika knih o indické klasické hudbě, které jsem našel v oddělení anglických knih a časopisů Univerzitní knihovny (chodíval jsem tam pro podpultové sci-fi) a v knihovně indického velvyslanectví. A především z osobních setkání s indickými hudebníky.

Bylo mi jasné, že z knih se ani nenaučím bubnovat na tabla, ani nezjistím o indické hudbě to podstatné. A tak kdykoliv se tehdy objevily plakáty, že tu či onde bude hrát nějaký indický sítárista, snažil jsem se k němu nějak dostat. Stačilo se k nim přitočit se na tiskovce a nabídnout tlumočení (čeští tlumočníci tehdy nevěděli o indické hudbě nebo nástrojích vůbec nic, a nejenže komolili názvy, ale ani netušili, o čem ti Indové mluví). A pak stačilo nabídnout tomu člověku z Pragokoncertu (rozumějte: fízlovi, který je měl hlídat), že s Indy na procházku Prahou půjdu místo něho. On si rád zašel na pivo, a já měl možnost mluvit nejen o Praze, ale později, většinou na hotelu, i o indické hudbě. Poznal jsem tak např. zpěvačku Ramu Maniovou a bubeníky z karnatacké školy bubnů (jmenovali se tehdy Jazz Yatra, protože hráli na jazzovém festivalu s pianistou z Bombaje, a od té doby hned rozeznám, jestli se jedná o severoindickou, hindustánskou hudbu, nebo o jihoindickou, karnatickou), ale i duchovního učitele, swamiho Mukundu, fenomenálního hráče na vínu, ale také teoretického fyzika. Dostal jsem se i k asi na západě nejlepšímu hráči na tabla Zakiru Hussajnovi (viz rozhovor).

Stále hrajete na tabla?

Jen velmi zřídka. Mimochodem, v roce 1987 jsem musel svá tabla prodat, abych měl na zaplacení advokáta, ale hned v roce 1991 jsem získal jiné, lepší. Seděl jsem tehdy v zahradní restauraci na Hradčanech, četl si v nějaké anglické knížce, a jen tak mimochodem si všiml, že u vedlejšího stolu se marně snažili orientovat v mapě Prahy tmavovlasý orientálně vyhlížející muž a jeho bělovlasá evropská žena. Bezradně koukli kolem, a když zblejskli, že asi umím anglicky, požádali o radu. Za chvíli už jsem si s nimi povídal, a když muž řekl, že je z Indie, vzdychl jsem si. „Vám se Indie nelíbí?“ znejistěl. „Ale kdepak, právě naopak. Miluju především indickou hudbu,“ řekl jsem. On pak vytáhl walkmana a pustil mi něco do uší. „To je Hariprasád Čaurasia,“ řekl jsem, a on užasl, vyměnil kazetu a pustil mi do sluchátek Šivkumara Šarmu. „Za dvacet svého pobytu v Evropě jsem se ještě nesetkal s někým, kdo se tak vyzná v indické hudbě!“, byl nadšen.Vyprávěl jsem mu, jak jsem se dostal k indické hudbě, jak jsem hrával na tabla, a jak mne pak zavřeli a o tabla jsem přišel. Při loučení jsme si vyměnili adresy (on to byl indický majitel továrny na oděvy v Norsku), a za měsíc mi poštou přišla fungl nová a docela kvalitní tabla.

Jak jste se dostal k popularizaci indické hudby?

Věděl jsem z vlastní zkušenosti, že klasická indická hudba je pro Evropana zajímavá a lákavá, ale zároveň jaksi neuchopitelná. A tak od dob přednášek pro posluchače našich koncertů s Emilem Pospíšilem se snažím indickou hudbu zprostředkovávat tak, aby jí posluchači rozuměli. Snažím se podělit o ten zázrak, který neškolenému a neinformovanému posluchači většinou uteče.

Koncem 80. let jsem už začal vysílat nejen indickou hudbu v pravidelných hodinkách v Českém rozhlase Ostrava, po revoluci jsem vysílal v rádiu Golem (a později v rádiu Drak) dvouhodinovku new age hudby, a poté (až dodnes) vysílám 45 minut hudby pro povzbuzení a uklidnění jednou za 14 dnů v neděli před půlnocí na Čro3 Vltava. Odvysílal jsem a okomentoval stovky alb s indickými hudebníky (ale i hudby z Tibetu, Číny, Japonska, Jávy a dalších zemí a kultur). Když se naskytla možnost, vydal jsem knihu článků o „jiné“ hudbě (včetně zmíněného rozhovoru se Zakirem Husajnem) Hudba je lék budoucnosti, poskytl řadu rozhovorů do různých dnes zaniklých časopisů, byly se mnou natočeny dva dokumenty o léčivosti hudby a hlasu, vydal jsem knihu Tajné dějiny hudby, ve které vysvětluji „záhady“ a tajemství působnosti klasické hudby Indie, atd.

Posloucháte indickou klasickou hudbu i doma?

Ne pravidelně, ale i moje žena se naučila poslouchat ji vždy, když je špatné počasí nebo jí něco zkazí náladu: tak jako kdysi na Emilovi Pospíšilovi, i na ní vidím, jak v několika okamžicích „roztaje“, začne se vnitřně a posléze i viditelně usmívat, jak ji to zenergetizuje a zharmonizuje. A obvykle si pak pustí něco rytmičtějšího (třeba banghru) a začne si samou radostí z hudby i ze života tancovat.

    

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama