Také o tom jsem tehdy napsal na jejich www stránky. Něco v tom smyslu, že profesně už hluší zvukaři si hlasitost upravují podle své hluchoty a vnucují tak ubohým posluchačům tak hlasitý poslech, že každá tamburína lidového zpěváka Palestiny zní jako Led Zeppelin. A jak je to škodlivé a neprospívá to ani uším a mozkům posluchačů a návštěvníků, ale ani hudbě samotné.
Občas také musím požádat ve vlaku nějakého toho mladíka, jemuž ze sluchátek duc duc ducá nějaký rytmus nějaké jeho oblíbené skupiny, aby si to zeslabil, že je to i z těch jeho sluchátek slyšet široko daleko, a jeho uším to taky neprospívá.
Ona totiž, tak jako některé sýry a másla nejsou z mléka, už ani ta hlasitost hudby z cédéček není, co bývala.
Zatímco z vinylu se před lety dalo poslouchat jen 2x 20 minut muziky, a jen do určité hlasitosti (víc se do elpíčka „nadupat“ fyzicky nedalo, jehla by vyskočila z drážky), na cédéčko se vejde daleko více hudby i „dynamiky“. Vydavatelé a zvukaři v nahrávacích studiích (a zvláště pak v tzv. masteringu) v posledních několika letech pilně soutěží, kdo dosáhne vyšší „komprese“: komu bude CD hrát nejhlasitěji. Využívají a zneužívají technologických možností.
Důsledky? Zatím nepřímé. Jak řekl jeden prodejce obchodu s hudbou: „Když dáme do našeho multipřehrávače v obchodu starší CD, není je skoro ani slyšet. Pokud bychom jen zesílili reprodukci, nic to neřeší, nová CD jsou pak neuvěřitelně přeřvaná a nedá se to poslouchat. A tak starší CD prostě nehrajeme.“
Že jste si ničeho nevšimli? Pak máte štěstí, nebo už jste hluší. On totiž mozek tyhle nadupané verze nedokáže poslouchat moc dlouho. Vypíná. Hudba se vám líbí, ale po dvou třech skladbách ji, ani nevíte proč, vypnete. A hudba navíc ztratí určitý donedávna dost důležitý aspekt – dynamiku poslechu. Tedy že tichá místa budou znít opravdu tiše, že akustická kytara bude znít příjemně akusticky. To dnes prakticky není možné, i ticho ze současných nadupaných nahrávek přímo řve a burácí.
(Pamětnicky vzpomínám, jak jsem obdivoval a vychutnával si dokonalé přechody hromově dunícího hlasitého mellotromu a vzápětí třeskutého ticha a následnou nádheru jednoho lidského hlasu např. u skupiny King Crimson).
Jak uvádí Joe Gross ve svém článku Hlasitěji než cokoliv předtím, ve kterém mapuje poslední vývoj okolo problému komprese zvuku a hlasitosti jejího poslechu (a také podrobnosti o téhle kompresi a o tom, jak ji přehrávače CD řeší), důsledkem není jen únava posluchače, ale i pokles prodeje desek. Protože paradoxně takto překompresovaná hudba je plošší, prostě jen víc hlasitá, a všechny případné autorské záměry práce s dynamikou jsou převálcovány pouhou hlasitostí. Přitom ti, kteří tyhle nahrávky poslouchají z mp3 přehrávačů a iPodů, slyší zase o něco plošší (ořezanou) hudbu (tyhle formáty užívají další, vlastní kompresi). I rádia kompresi upravují, takže původní efekt, o který šlo kapelám a soutěživým zvukařům, vyjde naprázdno.
Problém je v našich uších a mozkových centrech: hlasitěji už to od určité úrovně nejde. Uši a mozková centra sluchu se umí do určité doby bránit, a hlasitost si subjektivně upravují. Fanda určité skupiny ji dokáže poslouchat daleko hlasitěji, než ten, komu je lhostejná. Ale při delší době poslechu začínají být tyhle procesy (a neurony v mozku) poškozovány, a člověk hluchne.
Vymknuta z kloubů, doba šílí stále hlasitěji. Mladí si toho zatím asi nevšimli, protože jsou na tento druh zploštělé hudby zvyklí (nic jiného nepoznali). Ale jak poznamenává Joe Gross, nevědí, oč přicházejí. V kvantitě (nebo hlasitosti) to není…
Hudba je daleko víc, než jim kdy řekli, a než kdy, jakkoli nahlas, slyšeli…
P.S.: Od 1. února platí na Slovensku zákon, který zakazuje (a pokutuje) ta rádia (a média), která vysílají reklamy hlasitěji, než obvyklé vysílání. Podobný problém se chystá řešit i EU.