Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Hranice

Když jsem v roce 1974 poprvé na dlouhou dobu naposled jel přes hranice (vlakem do Amsterodamu), nečekal jsem zrovna železnou oponu, ale nějaké přece jen viditelné hranice mezi státem socialismu na jedné a kapitalismu na druhé straně. Jediné, čeho jsem si všiml, bylo to, že vlak přestal házet na výhybkách a na WC se v týchž vagónech najednou objevil toaletní papír a začala téct voda. Záviděl jsem tehdy hejnu vrabců, které si jen tak, bez celní kontroly, přelétlo hranice.

 

 

Reklama

Jako kluci jsme chodili až k hranici, asi 5 metrů širokému zoranému pásu, mezi námi, Čechy, a Polskem. Nahoře na kopci bylo vidět strážní věž, a mezi lidmi kolovaly legendy o tom, že kdo tu hranici překročí, toho chytnou a pojede na pár let budovat Varšavu. A tak jsme s klukama z druhé strany hranice „měnili“: přehazovali jsme přes onen zoraný pás různé malé přehoditelné věci. Po delším smlouvání jsme na povel my hodili plnicí pero, oni láhev vodky. My jsme zjistili po chvíli, že v lahvi byla jen voda, ale nelitovali jsme, protože jsme přehodili jen obal pera, bez onoho vnitřku naplněného inkoustem.

 

Příroda byla stejná na jejich i naší straně. Pampelišky, keře, tráva, tam i tady lány obilí nebo brambor. Vítr obvykle vál z Polska. Nechápal jsem, proč tam ta hranice – mezi spřátelenými státy – je. Teprve když jsem pak ráno 21. srpna 1968 slyšel zprávu z rozhlasu, že vojska armád SSSR a dalších zemí překročila hranice Československé socialistické republiky, zjistil jsem, k čemu jsou hranice.

 

Vstávám kolem půl sedmé a když je teď zase na nebi hezky, fotím (ze střešního okénka, kam vylezu po žebříku) východy slunce. Jednou udělám nějaké promítání těch nádher. V sobotu 30. srpna jsem si při fotografování uvědomil, že odstín nebe je nějak žlutší a podivně chemický. Zakroutil jsem hlavou a fotky uložil. Teprve článek o téměř týden později (Nebe nad Českem „obarvil“ prach z Aljašky. MF Dnes 5. 9. 2008) mne přinutil znovu se na fotky podívat.

 

„Podivně oranžový západ slunce, který nabízelo poslední dny nebe nad Českem, má původ na osm tisíc kilometrů vzdálené Aljašce. Podle astronomů se nad naší zemí usadil oblak sopečného prachu ze srpnového výbuchu vulkánu Kasatoči na Aleutských ostrovech… Do atmosféry se dostal oblak prachu a kysličníku siřičitého, který zavál vítr nad území Severní Ameriky a Evropy. Družice NASA zjistila, že sopka vyvrhla do vzduchu 1,5 milionu tun oxidu siřičitého. Sopečné mraky mohou kromě podivných západů (a východů, dodávám) Slunce způsobit i ochlazení klimatu či ovlivnit zatmění Měsíce,“ informuje novinová zpráva.

 

Kde jsou hranice států, z nichž ty spřátelené se poslední dobou nedokáží shodnout téměř v ničem, a ty nepřátelské hrozí zbraněmi a dokonce se přepadají, vzhledem k sopečným a dešťovým mrakům, hejnům ptáků, větrům, dešťům a pohledu z balonu, letadla či družice?

Jak nesmyslně se my lidé hádáme o to, co nás rozděluje viditelně (místo abych se jako turisté navštěvovali a ochutnávali ze svých kuchyní a zvyků), přičemž nás (až na nějaké ty viditelné východy či západy slunce) neviditelně ovlivňují nejen sopečné mraky, ale i záření radarů, mobilů, vysílačů, chemické i mikroprachové znečištění v ovzduší…

 

A kde jsou ty (také neviditelné) hranice, které nás a naše relativně zdravá těla dělí od nemocí (způsobených chemikáliemi a těžkými kovy ve vody a vzduchu) a následného všeobecného hladu a žízně? A kde jsou hranice (ne)zodpovědnosti našich odborníků a politiků, kteří mají vždy tendenci zapírat nebo zesměšňovat tvrzení jiných, opatrnějších?

 

Už nejméně dva tisíce let se historie opakuje: moc v docela prosperující komunitě uchvátí nějaký ten hulvát (většinou ponižovaný pohrobek, nebo nemilovaný parchant, kterého otčím v mládí bil a ponižoval, nebo zneuznalý amatérský umělec), dojde k válce, a začne se nanovo. Nepoučitelnost lidstva je do nebe volající…

 

Proč to připomínám? Protože jsem to už v několika podobách zažil. Například to ponižování mladých (ať už šikana ve třídě, nebo na vojně, nebo ve straně) „rebelů bez příčiny“ (Beatles, dlouhé vlasy, punk, ale i minisukně, nebo dnes u nás ponižování porodních asistentek a těch maminek, které chtějí rodit doma, v bezpečí a intimitě).

 

Tehdy jsem byl právě tak rozhořčen ignorantstvím a absencí selského rozumu u představitelů vládnoucích garnitur (kteří vždy mohli něco změnit, ale nezměnili a zbaběle a konjunkturálně se přidali na stranu právě mocných), jako byli rozhořčeni ti, kteří pak posunuli vývoj lidstva: míval jsem dlouhé vlasy, poslouchal a hrál rock a jinou hudbu. Dnes reprezentují (nejen jinde zmínění Jimmy Page a John Lennon) svůj národ.

 

Tehdy jsem chápal, proč komunisté potírají meditaci a duchovní cvičení, dnes udiveně sleduji, že meditace a duchovnost jsou u nás stále ve většině společnosti téměř sprostá slova, přestože jinde se již dávno stala běžnou součástí všedních dnů lidí, kteří chtějí fungovat. Na západ od Aše jsou dnes nejen dalajlama, ale i Ram Dass, Fritjof Capra, Marilyn Fergussonová, Riane Eislerová, Stanislav Grof a další (některé z nich organizátoři na popud můj, a hlavně Bohuslava Blažka, poprvé a naposledy, pozvali na jedno Forum 2000).

 

Naskýtá se otázka: koho že to současný establišment pomlouvá a ponižuje? No přece některé duchovní, ekologické a jiné „zelené“ aktivisty.

 

Závěr je nasnadě: tak jako kdysi osočovaní Lennon a Page jsou ti, na které se vzpomíná (a nikdo už neví, kdo byl tehdy premiérem nebo ministrem školství), tak jako jinde už dnes jsou duchovní osobnosti těmi, kterým se naslouchá, právě tak je přece logické předpokládat, že za dvě desetiletí se bude vzpomínat na zelené a jiné aktivisty (varující, abychom alespoň ve stylu předběžné opatrnosti neplýtvali, neplundrovali vlastní Zemi, protože jsme všichni na planetě propojeni, hranice nehranice). A nikdo si nebude pamatovat jména premiérů, prezidentů či ministrů dopravy.

 

Pokud vůbec budeme v budoucnu stavět nějaké pomníky, pak to budou pomníky těm, kteří jdou dnes „proti proudu“. A odmítají uznávat ony pomyslné, i když vždy neviditelné hranice, které mocní vytyčují („Chceš něco změnit? Vstup do strany a získej mandát!“), protože doba se změnila.

 

Ono žlutavé nebe nad našimi hlavami (stejně jako těžké kovy v mase mořských ryb a mikroprach ovlivňující vývoj dětí v dělohách svých matek, umělé hormony ve vodách všude kolem, chemikálie v potravinovém řetězci a globální oteplení) varuje (Mene tekel) a nutí k otázce: kde končí hranice, odkdy už se nebude dát nic změnit a posuneme se jako na tobogánu dolů ke katastrofě? Kde končí hranice zbabělého konjunkturalismu a začíná území tvrdohlavě nevidomých, naivních sebevrahů?

 

Jakoby nestačily přírodní katastrofy a hranice: my lidé si pilně vyrábíme vlastní.