Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

I Slunce zpívá

Nejen lidská těla a duše: i ostatní světy a planety, hvězdy ale i atomy jsou svou podstatou vibrace, tedy hudba. Zvuk je vibrace a vše ve vesmíru vibruje. Staří Hindové říkají „Nada Brahma“: Bůh (ve smyslu podstaty vesmíru) je Zvuk.

Na začátku, podle súfijského básníka 14. století Háfíze, Bůh vyrobil hliněnou figurku člověka a poprosil lidskou duši, aby do ní vstoupila. Duše ale odmítla, protože takovéto násilné vtělení (do hmoty) považovala za vězení. Byla přece zvyklá volně a neomezeně se pohybovat všemi říšemi. Bůh tedy požádal anděly, aby zahráli, a andělská hudba přivedla lidskou duši do takové extáze, že dobrovolně vstoupila do hliněné figurky člověka v naději, že ve hmotném těle uslyší a vychutná si hudbu ještě lépe.

Lidské uši dokáží rozeznat pár tisíc rozdílných tónů ve spektru od 16 do 25000 Hertzů (přitom máme každý v uších 30 000 vláskových buněk rozdílné délky, které rezonují v rozdílných frekvencích, my dnes ale používáme maximálně jen spodní třetinu těchto buněk). „Slyšíme“ ovšem nejen ušima, ale i dlouhými svaly, kostmi, vibruje nám voda v buňkách těla.

Reklama

Ale i mimo oblast slyšitelného spektra existují nesčetné písně, které naše omezené smysly nedokáží zachytit. Rozkvétající růže vydává, patřičně zesílený, zvuk podobající se varhanům. Atomy vydávají každý svůj specifický  zvuk, který dohromady vytváří akordy molekul. Dnes víme, že i každá buňka zní, tedy zpívá, a nemoc je jen špatná písnička.

Dnes také víme, že „Slunce kmitá podobně jako hlasivky v hrdle pěvců. Helioseizmologie se zabývá sledováním otřesů Slunce. Pětiminutové oscilace byly známé již před čtyřiceti lety a dnes existují tři podrobně vypracované teorie, které vysvětlují, proč se slunce chvěje,“ píše se v článku astronoma Petra Sobotky, věnovaném roku Slunce (MF Dnes 27. 1. 2007).

Ať už jsou ale příčiny kmitání Slunce jakékoliv, je jasné, že obrovské pulsace, bouře, protuberance a oscilace ve sluneční fotosféře jsou vibrace, a ty my lidé vnímáme jako zvuk. Slunce tedy zpívá. Samozřejmě, naše uši jsou mimo frekvenční rozsah slunečního (a vesmírného) zpěvu, ale to neznamená, že si nemůžeme zvuky slunce počítačově (po oktávách) převést a jaksi zeslyšitelnět.

William Ruff a John Rodgers, vědci univerzity v Yale, již před léty převedli dráhy planet naší sluneční soustavy pomocí počítačového programu do syntezátoru a zjistili, že šest, lidským okem viditelných planet, včetně Země, vydává konkrétní zvuky, vytvářené „magnetosférickými“ vlnami. Saturnu přiřadili tón kontra G, které je nejblíže spodnímu konci obvyklé klávesnice klavíru, a od toho pak definovali tóny dalších planet. Na nahrávce, která takto vznikla, zní „molově laděný duet“ Venuše a Země – Venuše  tančí kolem tříčárkovaného e, zatímco Země, o sextu níž, dovádí mezi g a gis. Také další planety překvapivě odpovídají tradičním představám, spojeným s různými nebeskými tělesy. Merkur, kterému je přisuzován prvek rtuti, má na této nahrávce vskutku rtuťovitý, rychlý,  cvrčivý zvuk. Mars se pohybuje agresivně, bezohledně, po několika notách nahoru a dolů. Jupiter má majestátní, varhanovitý zvuk, Saturn hrozivě duní. Samo Slunce produkuje zvuk s 80 alikvotními tóny.

Jak píše Sobotka, „s velkou měrou nadsázky můžeme říci, že buňky sluneční hmoty při pohybu kolem sebe křičí z plných plic“.  Jaké asi árie vydávají jiné hvězdy a jakým akordem zní náš Vesmír? Jak na všechny ty nesčetné vibrace v nesčetných oktávách reaguje voda v našich buňkách? Jaké asi důsledky má a bude mít „temperované“ ladění, ve kterém se většina naší hudby vymanila z „vesmírných“ ladění? Jak moc člověka „rozladí“ podvod, hádka, závist, krádež, vražda, genocida, jak moc jeho vibrační prostředí rozladí masová výroba masa na jatkách nebo neustálé války a katastrofická média?

Vše v přírodě vibruje. Pythagoras v 6. stol. př. Kr. tento jev nazval „harmonií sfér“. Matematické poměry mezi vibračními frekvencemi jednotlivých tónů na stupnici podle něho vyjadřují a symbolizují univerzální harmonii, která řídí oběh nebeských těles, zákony hudby i vnitřní život duše. Vibrující struna ilustruje jak základní principy hudby, tak zákony Vesmíru.  „Studuj zákony monochordu“, radil filosof „a poznáš tajemství univerza.“ O hudbě sfér hovoří mystici a osvícení všech věků a kultur. A tak jako Buddha tvrdili a tvrdí, že každý člověk je původně osvícený (dokonale vyladěný). Nebo by mohl být.

Protože v tomto smyslu je většina našich médií (a současných lidských institucí) přímá a efektivní cesta k rozlaďování. Ale přitom se stačí jen „vyladit“.

Tak jako dávný indický hudebník „ladil“ cvičením a meditacemi své tělo a mysl a hudební nástroj (v závislosti jestli bylo jaro nebo léto, ráno nebo večer) tak dlouho, až v dokonale vyladěném prostředí vyladěné krajiny byl tak vyladěn (tak dokonale rezonoval s krajinou a atmosférou), že v jeho mysli začala rezonovat ta která rága. On ji „jen“ zeslyšitelněl, zahrál. A naučil ji své žáky, kteří ji pak, již několik set let, učí své žáky. A když se to podaří současnému hudebníkovi, vyladěnému tělem a duší, který si pak navíc alapem, předehrou, desítky minut „ladí“ i publikum, a teprve pak začne hrát rágu, která kdysi rezonovala oním kosmickým a vesmírným vyladěním, neztraceném „v překladu“ lidské hudební dovednosti, prastará rága vyladí posluchače do původního „ladění“ někdejší pozitivní emoce hudebníka, ale i někdejšího mýtického (chcete-li, biblického) „ráje“.

 

Americký fyzik japonského původu Mičio Kaku vyjádřil nejnovější teorie, pokoušející se shrnout kvantovou teorii s nám známým fyzikálním vesmírem, takto (čtěte pomalu, nejlépe nahlas, jako báseň):

 

„Teorie strun sjednocuje relativitu s kvantovou teorií.

Když ony supermalinké struny vibrují, vytvářejí tóny

a my věříme, že to jsou částice atomů.

Melodie těchto tónů pak vytváří to,

čemu říkáme hmota,

a když se melodie propojí do symfonie,

říkáme tomu vesmír.

Harmonie těchto strun pak tvoří zákony fyziky.“

 

Háfíz k legendě zmíněné v úvodu dodal:  „Lidé říkají, že když slyšela andělskou hudbu, duše vstoupila do těla. Ve skutečnosti ta hudba byla duše sama.“

  

P. S.: Podle průzkumu, který v ČR proběhl před několika málo lety, 70% školních dětí nedokáže intonačně správně zazpívat jedinou písničku.