Kde je jádro pudla? Každý z nás komunikuje s těmi dalšími vědomě jen z 20%. 80% toho, co ti druzí přijímají a (také podvědomě) vnímají, je každým z nás vysíláno (a tedy i přijímáno) podvědomě. Děti ovšem velmi jasně „cítí“, když jejich matka cokoliv předstírá.
Maminky jsou často vyčerpané, a někdy fungují (jako ona zmíněná ze seriálu) téměř na hranici svých možností – ale to je jen ta vnější část jejich aktivit, a ne ta nejdůležitější. Pro miminko je totiž daleko důležitější, aby s ním jeho matka „byla“ v mysli. Tak jako novorozenci, i miminku v kočárku nebo batoleti je zcela jedno, jestli má šatečky za dvacet nebo dvě stě nebo dokonce dva tisíce korun, jestli je strop nad postýlkou růžový nebo pomalován hvězdičkami: jediné, na čem skutečně záleží, je pozornost jeho matky (nebo otce). Jestli přiběhne, když ji miminko pláčem přivolá. Jestli se mu, včetně co nejdelšího očního kontaktu, naplno věnuje.
Znáte to, maminka se v noci probudí jen zakňouráním miminka. Je instinktivně vyladěna na vysílání svého dítěte. Právě tak, a daleko víc, je ovšem i miminko „vyladěno“ na vysílání matky. Jenže když matka shání kočárek, když si hodiny vybírá z katalogů prádélko a ještě to další hodiny probírá po telefonu s kamarádkami, NENÍ se svým miminkem. Ani v duchu. A miminko to neomylně rozezná.
Opět jde o to, co je důležitější. V tomto případě je to ono téměř telepatické „spojení“ mozku matky s mozkem dítěte. Je prokázáno, že když ve tmě vejde do dětského pokoje rodič, aby dítě utišil, když zakňouralo, ono předem napne ty skupiny svalů, které odpovídají úchopu maminky nebo tatínka: přesně rozezná, jestli vejde matka nebo otec. Batolata musí mít rituály a opatrnou pravidelnost péče matky, ale jsou to právě překvapivé hrátky otce, muže (např. vyhazování do vzduchu), které dávají mozku dítěte obrovské stimuly a provokují k výbojům do neznámých, ale o to slastnějších zážitků a pocitů.
Opačně to také funguje. Jeden psychologický pokus s batolaty zkoumal, jestli má psychika matky vliv na psychiku batolat, která lezla po docela vysokých barevných schodech ze skla. Miminka těch matek, pozorující své ratolesti z odstupu za sklem, které se při spatření dítěte na příkrém schodu nad vodou lekly (nebezpečí ve skutečnosti nehrozilo, jiné čiré sklo batolata chránilo), se také okamžitě lekla a měla tendenci ztratit rovnováhu. Miminka matek, které jen pohledem (a při zachování klidné psychiky) pozorovaly své děti a dopřály jim svobodu, lezla až k okrajům schodů, ale nikdy nepřelezla tak daleko, aby to mohlo být nebezpečné.
Instinkty matky, které se naplno projevily při porodu, fungují těm, které nepodlehnou příručkám a „odborným“ knihám, psaným z velké většiny muži, naprosto spolehlivě. Dnes víme, že v buňkách je určitý mechanismus, který umožňuje buňce číst si v „historii“ (a dcery tak až na buněčné, natož psychické, úrovni vědí, co dělat nejen instinktivně, ale i ze zkušenosti předchozích generací, tedy v linii matka, babička, prababička atd.).
Tak jako je největším nebezpečím pro přirozený klidný porod mysl rodičky, která nastudovala několik učebnic patologie porodů (tedy její racionalita, která je přírodou hormonálně vypínána – právě proto se těhotenství u nás říká „jiný“ stav, rozuměj – i stav vědomí), tak je i pro období šestinedělí a prvního roku dvou dítěte kontraproduktivní, když si žena matka nevěří. Když nenaslouchá svému tělu, svým instinktům. Když se nepochválí za každý čin, který poslechl instinkt a má viditelně pozitivní účinek na ni i dítě.
Nevěřte, milé ženy, neustále se měnícím a předchozí omyly předchozích generací porodníků a pediatrů vyvracejícím příručkám. Důvěřujte naopak svým (po miliony let evolucí zdokonalovaným) instinktům.