Teprve v neděli ráno 9. listopadu, po téměř měsíci pravidelných a v poslední době nepřerušovaných mlh (byl jsem mezitím v Olomouci a užil si jara, protože tam bylo 20 stupňů, a v televizi jsem při sledování předpovědi počasí závistivě sledoval, jak oblačnost vytrvale sedí nad západními a středními Čechami, zatímco Morava si užívá sluníčka), nastal jejich konec v Hudlicích. Dole v Berouně ovšem ještě půl dne zůstali pod mlžnou pokličkou.
A dokonce se po poledni mrak mlhy zvedl a málem dosáhl až naší „nadmořské výšky“. Ale to byl jen poslední záchvěv a vítr odvál mrak i mlhu a i krajina kolem Berouna se konečně, po tolika dnech, objevila v celé své kopečkovité rozmanitosti.
Ne že by přestal fungovat běžný život: noviny a chleba s pečivem byly v obchodě později jen jednou. Auta se sunula podivně a snově pohádkovou krajinou poněkud ospaleji, všechno bylo tišší, obvykle štěkající psi jen tak loupli očima a ani se nezvedli,
Samozřejmě, člověk ví, že jednou to musí skončit, ale urputná vytrvalost, se kterou se mlhy v posledních dvou týdnech ne a ne rozpustit ani po poledni, uváděla v úžas a stále větší obavy: copak by se asi stalo, kdyby mlhy trvaly až do Vánoc? Nebo věčně?
Mlžná vlhkost se dostala i pod eternit, kterým mám přikryté naštípané dříví na topení, a tak jsem musel polínka nanosit už ráno, aby v bytě poněkud oschla. Téměř se nedalo zatopit: i noviny, ve kterých mám vždy zabaleny třísky, hořely váhavě, modrým drobným plaménkem, a tak jsem z počátku musel topit spíše novinami, než dřevem.
I kočky byly ráno celé vlhké, když jsem si je, cele soustředěné na žrádlo (na které vždycky kolem sedmé čekají poblíž a jakmile se otevřou dveře, okamžitě dychtivě a vděčně přiběhnou), jako obvykle kontrolně hladil. Kolo, které při nákupu zamykám před obchodem postavené do rámu, jsem musel stavět bokem pod okap, aby mi nenavlhlo sedadlo.
Jakoby „mlh“ života nebylo dost: v rámci „osmičkového“ roku, různých krizí středního věku, politických turbulencí a voleb tu i za oceánem, velkých i malých požárů a zpravodajství plných smrtelných nehod a velmi zamlžené budoucnosti finanční a energetické pak dlouhodobá mlha i tady na kopci v Hudlicích signalizuje, že je něco poněkud jinak, než obvykle. Znáte to: když je hodně hub, bude válka. Netuším, co má být, když je hodně mlh…
Naštěstí (zatím) jako vždy došlo na slova znalců a pamětníků, a slunce, tak dlouho zakryté příkrovem podivné hmoty nehmoty, zase pochybovačům, pesimistům a skeptikům dokázalo, že tam nahoře bylo neustále.
Právě tak je to s naším myšlením: většinou nám nedochází, jak připomínají moudří všech věků, že myšlenky „Jsem ošklivá“, Jsem tlustá“, „Nic neumím“, Jsem hlupák“, „Je se mnou nuda“, „Lepší už to nebude“, a další takové podobné, nejsou nic jiného, než jakési emoční a psychické mlhy („štěbetání neuronů“), dočasně zakrývající zářivé kvality zázraku našich osobností.
A pak, dříve či později, nad každým kouskem zamlžené krajiny našich zemí (životů), díky větru (snahy, vytrvalosti, nebo jen prostého vyčkání) a pohybu oblačnosti, vysvitne slunce (přirozené intuitivní moudrosti našich myslí).
Nic netrvá věčně, ani mlha nad Hudlicemi.