„Dnes již není pochyb, že se budeme muset, pokud jsme ještě zcela neztratili občanský instinkt, zřejmě zabývat vizemi těch škarohlídů typu Huxleyho, Orwella či Passoliniho než moderních sametových proroků otevřené společnosti,“ napsal ve svém zamyšlení nad „hanebnou rolí dnešních médií“ hannoverský žurnalista Petr Shnur.
Mediální magnáti ani ředitelné nadnárodních komplexů totiž nikdy nedostali náš mandát. Nezvolili jsme je, nezískali své postavení tím, že by prokázali svou vzdělanost, moudrost, prozíravost a emoční vyrovnanost. V tomto smyslu jsme na tom dnes daleko hůř, než domorodé společnosti, ve kterých je náčelník ten s nejvyšší, všeobecně uznávanou a ověřenou autoritou, který ovšem ze svého náčelnictví nic nemá.
Například 98% amerických médií je kontrolováno deseti společnostmi s většinovými zájmy v obchodě s automobily, ropou a zbraněmi. Divíte se, že jsou města přeplněna auty, znečištěna mikroprachem, a že stále nejezdí levné elektromobily nebo auta na vodíkový pohon? Divíte se, že se na Zemi stále někde válčí?
Ostatně, pro další příklad toho, kdo nedostal mandát (nebyl zvolen ani ve volbách, ani v nějakém referendu, ale přesto se díky shodě okolností dostal do pozice předsedy vlády, a od té doby se veze na vlně moci a nepustí a nepustí), nemusíme jít daleko: Jiří Paroubek.
Nebo jinak, starostou se v jenom malém české městě znovu stal člověk, který přitom ani nebyl ve volbách zvolen (skončil jako první náhradník). Jenže kamarád odstoupil a staronový starosta, přes demokraticky vyjevený odpor voličů, se znovu ujal svého starostování. Aniž by k tomu měl mandát.
Jiným prototypem muže, který nedostal od nikoho mandát, a přesto je v určité chvíli téměř neomezeným pánem a vládcem celé poloviny populace, je lékař- porodník. Ale o tom píši často jinde.
Jak jsme to mohli dopustit? Jak jsme se mohli nechat opít rohlíkem „infotainmentu“?
Nabízí se laciná paralela s žábou, o které se říká, že když se ponoří do vody, která se pomalu ohřívá, žába se uvaří (zatímco kdybychom ji hodili do horké vody rovnou, okamžitě vyskočí).
Proč to vše zmiňuji? Blogy, které na tomto místě publikuji prakticky denně již více jak šest týdnů, jsou „cenzurovány“. Velmi jemně, ale přece jen. Naprostá většina čtenářů netuší, že je automaticky navigována na hlavní stránku, tedy „výběr Respektu“, a že nemají možnost číst vše, co kdo v ten den „nablogoval“. Kdo všechny blogy čte a podle jakých kritérií rozděluje na „vybrané“ a ty „nevybrané“, nechce nikdo prozradit. Z vlastní zkušenosti vím, že všeobecné a nikoho neurážející články jsou akceptovány, zatímco ty, ve kterých skutečně o něco jde, které pravdivě, i když často bez servítků „tepají nešvary doby“, z hlavní stránky mizí. Jistě, zůstávají na osobních blozích příslušných autorů, ale je možno je číst, jen když si čtenář zvolí na horní liště „vše“. Ovšem znáte to, lidi jsou líní a nesamostatní, takže jako default stránku čtou to, co jim „vybere“ nějaký ten záhadný cenzor. Zatímco mé články umístěné ve Výběru Respektu čte několik set čtenářů, na osobním blogu články čte jen několik desítek čtenářů. Na spřízněném blogu na Slovensku (blog.sme.sk) jsou tamní čtenáři upozorňováni samozřejmě jen na blogy z „výběru“ Respektu.
Nic na tom nemění, že v „pravidlech“ se uvádí: „Na svých osobních stránkách si může autor psát, co chce a redakce do jeho textů samozřejmě nebude nijak zasahovat. Prostor na stránkách blog.respekt.cz je omezený, a tak bude Respekt propagovat především ty nejzajímavější zápisky. Výběr z blog.respekt.cz je zcela subjektivní výběr správců služby. Omlouváme se, pokud občas nebude souznít s vaším vkusem…“
Jenže to, že „subjektivní“ správce vybírá příspěvky, které nikoho neurazí, a vynechává ty ostře důležité, jaksi v zárodku popírá smysl blogu jako takového vůbec: svobodně psát a šířit (jakkoliv subjektivní) informace (vulgární a jinak urážlivé příspěvky jsou přece řešeny v Kodexu bloggera, o ty mi tady nejde).
A tak se ptám: kdo dal správci blogu respektu mandát na předvýběr blogů?
Tak jako Linux byl „dán“ všem, a proto je tak životaschopný, tak jako Wikipedia je dílem všech, tak jako Dům knihy Librex, když už je stejně připojen k internetu, nabízí svým návštěvníkům internet zdarma, tak by i blog Respektu podle mne měl být otevřen všem blogům (o stylistické úrovni se přece každý může přesvědčit sám po přečtení několika řádků), a „správce blogu“ by se měl povznést nad přece jen lákavou možnost „subjektivního“ výběru.
Měl by si ony „škarohlídy“ (viz citát v úvodu), které v tom lepším případě odsunuje „mimo výběr“, spíše „hlídat“ v tom pozitivním smyslu – měl by být rád, že je má.
„Většina masových médií nestojí, vzhledem ke svým ekonomickým i jiným vazbám, nad systémem a tedy objektivně nad věcí, jak se nám snaží vsugerovat, nýbrž je jeho významnou a plně integrovanou součástí,“ píše Petr Schnur. Proč se tedy dobrovolně vzdáváme nenahraditelné vlastnosti internetu, téměř absolutní svobody?
Proč o tom píši? Abych naznačil, že pokud jsme tak líní a neschopní, že se neozveme a neřešíme ty malé, ale naše případy „bezmandátových“ šibalů (typu starosty nebo Paroubka), nebo malinkou, ale přece jen cenzuru na internetu (typu subjektivního výběru správce blogu), unikají a uniknou nám možnosti reagovat a bránit se proti vykukům globálním.
Pravidelným čtenářům tohoto blogu tedy doporučuji, aby klikli na ikonu „vše“.
Správcům blogu (a jejich nadřízeným) doporučuji, aby se nad „cenzurou“ na svém blogu (a jeho budoucností) „linuxovsky“ zamysleli. „Výběr“ mohou nadále svým čtenářům „doporučovat“, hlavní stránka by měla zobrazovala vše.
Mandát, který by takovýmto případným otevřením blogu získali, by byl nade všechny „subjektivní“ výběry, jakkoliv se v tuto chvíli zdají nutné a výhodné.