Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Mateřské chování a geny

Nakolik může výchova ovlivnit formování osobnosti u dítěte?“ Zeptala se jedna jeho bývalá pacientka psychiatra Cyrila Höschla. A ten jí zopakoval to, co již popsal v článku Jak maminky programují genom. Nové výzkumy totiž dokazují, že citlivost jedince (např. vůči stresu) daleko spíše než na genech závisí na chování matky v raném období života. A že mateřské chování doprogramovává genom, který jsme zdědili po rodičích. Jinými slovy, na tom, jak se těhotná žena stravuje, a jako čerstvá maminka chová ke svému miminku, setsakra záleží. Jak to, že jim to zatím nikdo pořádně nevysvětlil?

Michael Meaney z univerzity McGill v Montrealu zkoumal, zda a jak mateřské chování u krys ovlivňuje genetickou výbavu dalších potomků rodu. Už od Freuda se ví, jak dalekosáhlé následky mohou pro život mít dětská traumata. Od té doby se vrší i další zkušenosti, přesvědčivě dokládající, že rané stresující zážitky mají významný vliv na rozvoj různých psychopatologií. Genom přitom není určující – jedinci se stejnou genovou výbavou pod vlivem různých prostředí dospívají k odlišným výsledkům. Moderní neurovědy tak v tomto dávají Freudovi za pravdu, přestože k výsledkům přicházejí úplně z jiného konce,“ píše dr. Höschl, který v této souvislosti dále upozorňuje, že „když jsou děti mírně stresované – tak, aby je to ještě bavilo, jde o pozitivní stres, který dokonce vede k nižší nemocnosti. Ovšem když jsou zatěžovány stresem nadměrně, dochází k vyššímu výskytu patologií, k alkoholismu, afektivním a degenerativním poruchám a podobně. Podstatné zjištění je, že to, co činí stres patologickým, není ani tak jeho intenzita, nýbrž bezvýchodnost situace. Škodí takový stres, na který nemůže mít jedinec (ať už člověk nebo zvíře) vliv. Vliv na události je klíčovým měřítkem pro nepříznivý vliv stresu. Říká se tomu naučená bezmocnost – působí na úrovni neurochemie mozku a postupně vede k nevratným změnám.“

Známe to všichni ze svého okolí a znají to lékaři: nejvíce nemocí postihuje pracovníky středního managementu. Nerozhodují a nemají vliv na události. Jsou ve dvojím tlaku – od nadřízených a od podřízených, přitom v úspěchu u těch i oněch jsou odkázáni na konání a rozhodování těch druhých. Mimochodem, když to domyslíme do důsledků, není v podobně a dlouhodobě bezmocné situaci většina školáků?

Cyril Höschl pak dále popisuje, jak M. Meaney pozoroval u potkanů jejich starost o mláďata. Měřil, jak moc potkaní matky lížou a opečovávají svá mláďata, což je základní způsob jejich mateřské péče. Z maminek pak vybral dvě extrémní skupiny – jednu velmi málo lízající, druhou naopak hodně lízající. A sledoval u potomků, jak se tato rozdílná péče projeví na jejich vlastnostech. Například do jaké míry se exprimují geny pro stresové hormony. Zjistil, že daleko výrazněji u těch, které byly málo lízané. A naopak, málo u hodně lízaných. Dále sledoval míru úzkosti a strachu. Ukázalo se, že míru strachu mají daleko větší ti potkani, kteří byli málo opečovávaní. Naopak zájem o okolní svět byl daleko větší u těch hodně lízaných. Také výkon v bludišti měli podstatně lepší potkani hodně lízaní. Zjednodušeně – o koho se matka hodně starala, neměl potom strach.

Důsledky negativního (myšlení a) chování matek na zdraví a psychiku jejich dětí popsal už dr. Matějček, často o nich píše dr. Koukolík, a studují je prenatální psychologové na celém světě. Jde totiž také o to, že patologické chování matky se přenáší na dceru a pak vnučku. Zatímco vědci berou předpoklad, že jak lízala kdysi (potkaní) maminka, lízala i dcera, za prokázaný a platný, aplikovat tento poznatek na říši lidí se (až na výjimky) zatím neodvážili.  To vede k další, původní a pro nás teď ještě důležitější otázce, zda totiž za následné patologické chování mohou geny, nebo spíše zacházení v útlém dětství. Mnohokrát jsem se pokoušel ve svých článcích naznačit, že dosavadní vědecké zaklínání se geny je krátkozraké. Vida, už je to tady: Michael Meaney proházel potomky a matky a sledoval, jak se celý vzorec bude vyvíjet (tzv. adoptivní studie). Výsledek dopadl podle toho, jaká matka potomka lízala, nikoliv podle toho, jaká byla biologická!  

Řečeno vědečtinou: „Z výzkumu vyplývá, že raná péče skutečně (na úrovni „hardwarové výbavy“ jedince) ovlivní jeho citlivost na celý život. Mateřské chování doprogramovává genom, který jsme zdědili po rodičích.“ Chcete pozitivní příklad ze života? Znám maminku, která svého traumaticky porozeného a dosti těžce poškozeného synka, kterému lékaři nedávali velké naděje, denně hladila a masírovala. Syn je dnes naprosto normální a zdravý, a ona je odbornice na masáže kojenců. 

Reklama

Výše uvedené (tedy to, co tušili i různí guruové a zenoví mistři a jiní rozumní a všímaví lidé odjakživa, a co „objevil“ Meaney u potkanů) potvrzuje i jiný čerstvý výzkum. „I lidský genom se v průběhu života jedince mění podle životního prostředí, v němž se člověk pohybuje, a také podle toho, jak se stravuje.“ Výzkumníci z univerzity v americkém státě Maryland zjistili nejen to, že epigenetické stopy na DNA se proměňují v průběhu života, ale také že rozsah těchto změn je stejný u příslušníků jedné rodiny. Vědci provedli analýzu vzorků DNA zhruba 600 lidí, a to nejprve z roku 1991 a poté z let 2002 až 2005. V třetině případů pak našli epigenetické změny. Ty by mohly být i dědičné, což by vysvětlovalo, proč jsou některé rodiny více postihovány nemocemi než jiné. 

Epigenetika se zabývá změnou chování našich genů, a také tím, jak se geny mění následkem chování nás samotných… Tvrzení, že za daným projevem choroby je „určitě“ nějaký zmutovaný gen se ukazuje být v řadě případu nesmyslným. Mnohdy jde právě jen o změnu epigenetickou, píše se v jiném článku na toto téma, a autor pak dochází k pro většinu lidí překvapivému zjištění: „Existují důkazy o tom, že nejsme ovlivněni jen tím, co jíme nyní, ale i tím, co jedli naši rodiče nebo dokonce i prarodiče.“

Jinými slovy, v epigenetice jde o zkoumání neduhů, které si můžeme během života uhnat, a které se nám zapisují do genomu v podobě jakýchsi lepivých značek, a mohou škodit jak nám, tak našim dětem a někdy i vnoučatům. Převedeno do praxe všedního života: maminky mají na tělesné a duševní zdraví svých budoucích dětí (už v době těhotenství, ale i v prvních letech jejich životů) daleko větší vliv, než si jak ony a veřejnost, tak porodníci zatím připouštějí.  Nebo jinak: se správně zaměřenou informovaností (již od školy) bychom tak mohli až nepředstavitelně zkvalitnit životy celých příštích generací. Protože, jak vědí psychologové, epidemiologové, sociologové, pedagogové, kriminalisté a další, prevence je nesčíslněkrát levnější a efektivnější než řešení následných problémů. 

Tohle jsou přece ty nejpozitivnější zprávy současnosti! Nemusíme měnit zákony nebo celospolečenské trendy, stačí (kromě změny porodů z medikalizovaných na pokud možno přirozené) změnit způsob, jak se ženy budou chovat (a stravovat) v těhotenství a (nejen) v prvních letech života svých dětí.  

Nácvikem a předpokladem „mateřského chování“, jak dnes víme, rozhodně není ani ochota (současných neinformovaných a pohodlných žen) přijmout jako nadstandard nabízené císařské řezy (a raději neslyšet nic o možných důsledcích takového rozhodnutí), epidurální analgezii a další „vymoženosti“ medicíny.  

Skutečné a zodpovědné mateřské chování znamená vědomě a radostně chtít své děťátko, užívat si těhotenství (zpívat!), nenechat si miminko ihned po (nejraději přirozeném a orgasmickém) porodu vzít, a hladit ho a hladit a milovat a chválit. K čemuž ženám dopomáhej nejen vyvážená nejedovatá strava, ale i empatičtí odborníci (a politici), kterým půjde o lidi a ne o zisk. 

Tohle (mateřské chování) může nám i příštím generacím zkvalitnit geny a změnit svět.     

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama