Vrátil jsem se tehdy na měsíc (prázdnin) do rodného města a chtěl se setkávat s bývalými spolužáky, kteří už ovšem byli někteří ženatí a měli dokonce malé děti, a hlavně, pracovali v místní továrně v oné u nás známé nesmyslné pracovní době od šesti do dvou. Cestou domů se pak pravidelně „stavili na jedno“. Piv z toho bylo víc, ale hlad byl taky velký režisér, a tak se místní štamgasti hospody Na špici (budovy „na špici“ dvou setkávajících se ulic) kolem šesté vydali na večeři domů, ale s úderem osmé (tehdy existoval jen jeden program černobílé televize a seriály ještě nikdo neznal) už si zase všichni pospolu pochutnávali na svých pivech a pospolitosti a partičce kulečníku nebo mariáše.
Protože jsem si s nimi chtěl povídat, a najít jsem je mohl jen Na špici, začal jsem i já docházet do hospody: i když ne na pivo, ale na Kofolu. A protože se tam hrál kulečník, tak jsem se taky postupně naučil šťouchat. A protože se tam hrál mariáš, tak jsem se to taky naučil. Jen jsem od začátku odmítl hrát o peníze: zavedl jsem jako „cenu“ malou čokoládovou tyčinku Milku (tehdy stála 2 koruny). A nesměly se vracet do hry.
Na počátku toho měsíce prázdnin tamní hostinský objednával jen jednu přepravku kofol, protože tu jsem tam pil jen já a sem tam nějaké to dítě. Ale jak jsem se lepšil v kulečníku a začal vyhrávat (protože na konci večera, po mnoha pivech, nebyla koordinace rukou a zraku mých přátel zrovna nejlepší), a jak jsem je začal porážet i v kartách, postupně přecházeli od piva taky ke Kofole. Na konci měsíce pak hostinský musel objednat hned deset přepravek tehdejší socialistické náhražky Coca Coly.
Ne že bych změnil společnost a své spolužáky (tak, jak by si asi bývaly přály jejich polovičky). Ale něco se přece jen podařilo. Každý večer se tihle mladí mužové vraceli z hospody ke svým rodinám střízliví a s kapsami plnými čokolád pro své děti.
Tak jako jsem v době, kdy všichni hráli rock a co nejhlasitěji, začal hrát akusticky, a na indické bubínky (a dospěl až k tibetským mísám, alikvotnímu zpěvu a hudbě ticha), a tak jako jsem jindy záměrně začal pracovat jako noční hlídač (a měl tak hromadu času pracovat na sobě, ne pro režim), tak jako již třináct let intenzivně píši o přirozených porodech, právě tak jsem byl tehdy v jednadvaceti „na špici“ (vývoje společnosti směrem k toleranci a duchovnosti, protože každý jsme vrozeně dokonalý, jen jsme na své schopnosti a možnosti být šťastný a tolerantní zapomněli).
Dávám si (zpětného) pašáka. A co vy? Vaše (zpětné) pašáky?