Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Na vlně

Kdysi jsem jim říkal katastrofické ženy. Každá taková dokázala denně prožít celou řadu na sebe navazujících katastrof a pak o tom ještě celé večery a víkendy vyprávět kamarádkám jako o ranách osudu stylem „Proč zrovna já…?“

Ale již tehdy jsem zjistil, že sice platí že se „smůla lepí na paty“ a „když smůla, tak pořádná“, ale že při troše pozornosti na počátku takovýchto seriálů nešťastných náhod a příhod by k nim vůbec nemuselo dojít!

Když člověk dá pozor, když si všímá detailů, a když je psychicky v pořádku, zvládne i umění „být na vlně“. Jako surfer: počká si, až se věci (a je jedno, jestli veřejné, dopravní, pracovní, vztahové a jiné) dají do pohybu, stačí naskočit na „vlnu“ a jet. A vše se daří.

Občas zkouším naučit nějakého toho kolegu, který mi nevěří, že to jde, jezdit Prahou veřejnými dopravními prostředky „na vlně“. Jedeme po eskalátoru metra, a já se najednou rozeběhnu po schodech dolů. Naskočím tak do vagónu metra těsně předtím, než se dveře zavřou, tím pádem ale na stanici nastoupím do přesně té tramvaje, která mi právě předjede na nástupní ostrůvek, tím ale pak chytnu autobus (který jede jednou za hodinu) atd. A na rozdíl od kolegy, který obvykle projíždí takto Prahou celé hodiny, stihnu být tam, kde chci být, za čas podstatně kratší. A na vlně dobré nálady.

Reklama

Abych byl genderově vyvážený, musím konstatovat, že tak jako katastrofické ženy, i někteří muži dělají vše zásadně a nepoučitelně v „protivlně“ – a pak si stěžují na osud.

Přítel s oblibou popadl v pátek odpoledne 24. srpna dva kufry špinavého prádla a jel hledat nějakou tu Pradlenku nebo Osvobozenou domácnost, jak se kdysi, milí současníci, jmenovaly ty provozovny služeb, ve kterých vám vypraly vaše prádlo. Samozřejmě nenašel žádnou otevřenou. Buď měly dovolenou, nebo zavíraly v létě ve tři atd. „Proč zrovna já mám takovou smůlu!“ hrozil obvykle vzteky rukou někam imaginárně nahoru.

Jenže nejde ani tak o stav věcí vnějších, jak spíše o stav psychiky čekajícího, doufajícího, potřebného.

Už kdysi dávno jsem tohle umění „být na vlně“ začal trénovat vždy, když jsem velmi netrpělivě čekával na stanici tramvaje na svou „devatenáctku“, která by mne z horního konce Václavského náměstí, kde jsem obvykle končil své procházky (tehdy se po tomhle dnes Pražanům nepřátelském náměstí denně korzovalo), odvezla na Spořilov. Čím jsem byl netrpělivější, tím déle nejela. A tak jsem se tehdy rozhodl vše otočit: ne já tramvaj, ale ať si tramvaj zaslouží mne. Nebudu na ni čekat a nebudu. A začal jsem po kapsách nosit nějaké to dobré čtení, a těšil jsem se, že si při čekání na tramvaj budu moci zase kousek něčeho velmi pěkného přečíst.

Nepřímo to znají i kuřáci: když si po nějaké době čekání zapálí cigaretu, tramvaj se objeví a oni ji musí típnout. Metaforicky lze zkusit si vzpomenout, jak je nesmyslné a pracné houpat své dítě na houpačce „v protivlně“: tedy zkusit ji zhoupnout, když se právě přiblíží (místo lehkého přiťuknutí houpačky vždy, když se právě začíná vzdalovat).

Když jsem dokončoval knihu fejetonů Když už i dalajlama (ve které jsem kromě jiného píši právě i o umění být včas na správném místě ve správném stavu mysli, které, mimo jiné, reprezentuje Tenzin Gjamcho), očekával jsem, že slovo dělá muže, v tomto případě ženu, grafičku a sazečku. Když řekla (osobně nebo do telefonu) „pošlu vám to zítra“, a ani za další dva dny nic nepřišlo, když neodpovídala na maily a sms zprávy, má netrpělivost narůstala. Rozumějte, kdyby řekla „bude to za týden“, spokojil bych se a nebyl netrpělivý. Jenže když pak i při opravách a korekturách nepřicházely žádné zprávy o stavu oprav na grafických tocích, podlehl jsem skepsi. Z náznaků totiž vyplývalo, že jako správná „katastrofická“ žena paní grafička pobíhá mezi počítačem, domácností, jinými zakázkami ve své soukromé tiskárně, a plave v tom: není na vlně. „Má moc práce“, ale spíše protože je práce o to víc, oč víc protivln musí překonat a oč více drobných a jemných katastrof svou nevšímavostí k procházejících vlnám přivolala.

Jak má ta či ona kniha (práce, snaha) nakonec mile a příjemně vyzařovat, když se při svém porodu tolikrát zpomalila, pozastavila – také protože ti, kteří ji dělali, nebyli na vlně a stálo je to víc úsilí (ne)trpělivosti a energie?

Přitom umění „být na vlně“ je nám všem vrozeno: jinak bychom tu nebyli. I samo milování a početí je otázkou umění „být na vlně“, jak pro spermii, která dostihne vajíčko, tak poté pro oplodněné vajíčko, které se na té správně načasované vlně musí dostat do dělohy.

(Poznámka pro pokročilé: na velké věci je vždy zakládáno dávno v minulosti. Pokud není člověk bytostný optimista nebo duchovní mistr, často svou chvilkovou nepozorností, nebo zbytečným negativním postojem ona drobná vlákna energočasu naruší, ušpiní, infikuje. A ani mistr často netuší, co z tady a teď bude základem budoucího úspěchu, a proto si raději dává pozor a nehřeší, nemyslí negativně, je pečlivý v detailech a neustále vědomě bdělý. Protože teprve pak dokáže vidět počátku vln, na které pak v tu pravou chvíli naskočí.)

Naše babičky na podobné rovině věděly, že „kdo rychle dává, dvakrát dává“. Jinými slovy, i dávat se má, dokud jsou věci jevy a události na (časové a kolektivní) vlně.

Když vám stát proplatí povodní zničený dům pět let poté, a vy musíte celou tu dobu ve stále větším stresu a (bez)naději doufat, že vám vůbec kdy ty peníze dají, nebo když sedlák Rajter, kterému stát ústy premiéra slíbí, že dostane 300 milionů za pozemky poblíž nové chemičky, aby si mohl koupit jiná pole a včas zorat a zasít, se svých peněz nedočká ani za rok (a dvakrát mu tak utečou pozemky, které si vyhlídl v naději, že stát dodrží slovo), nebo když většina českých žen zdržuje štědrovečerní večeři z pohledu dětí a mužů nesmyslným lpěním na podruhé přežehlených ubrusech a ještě svíčkách a ještě narovnané záclonce v obýváku (a ty a ti jsou pak tak nervózní, že všechno těšení je pryč), vždy jde o jakési imaginární, ale v životě lidském o to důležitější vlny a protivlny. A těch negativních emocí …

Tramvaje mi od té doby, kdy jsem začal nosit po kapsách a baťůžcích dobré čtení, prostě jezdily a jezdí. A když ne, měl jsem a mám přece co číst. Přítele s prádlem, několik katastrofických žen a pozdější zájemce o průjezdy Prahou „na vlně“ jsem ale tomuhle důležitému životnímu umění nenaučil. Protože kromě jedné ukázkové cesty v mé přítomnosti to jinak nikdy nezažili. A celý život si stěžují a bojují proti pro ně neviditelným vlnám osudu.

Paní grafička je jistě velmi pečlivá, a slušně se omluvila, když vyšlo najevo, že půl knihy původně vysázela v jiné velikosti písma, takže jsme pak museli řadu fotografií vyřadit a jiné dodat a doplnit i některé fejetony… Ale že by něco nějak zdržovala, nebo dokonce „zanechávala stopy“ v jiných, když má přece tolik práce a tolik se snaží, to ji ani nenapadne.

Jo, má hodně práce. Ale zbytečné.

Tak co, milí současníci. Pochopili jste? Líbilo by se vám žít „na vlně“?

Vždyť je to přece tak snadné.

Stačí si uvědomit souvislosti, začít trénovat, a pak zvládnout umění žít a pracovat a existovat „na vlně“.

P.S.: Kniha nakonec dopadla jak se dalo očekávat: fotografie nejsou černo, ale šedobílé, takže smysl jejich použití zmizel jak pára nad hrncem, z titulu se nějak vytratilo logo nakladatele, a fotografie autora je právě tak červená, jak byla na počátku, když si stěžoval, že jeho portrét je příliš červený, takže si budou čtenáři myslet, že je opilec. Už mi někteří mailovali.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama