„Dobrý den, již několikrát jsem od vás (v knize Hudba jinak, a v rozhovoru) slyšel o rozladěnosti naší hudby. A tak jsem si zkusil rozdíl mezi obvyklým laděním a čistým a dávám vám za pravdu: ten rozdíl je obrovský a člověk úplně cítí, jak je čistý tón přirozený,“ napsal mi hoch, který se učí vyrábět hudební nástroje v Chebu.
Sláva. Oficiální vážná hudba se ovšem, jak píše Petr Bakla, redaktor časopisu His Voice „uzavřela do jakéhosi ghetta. Obvykle je tím míněno, že je málo zábavná a vyžaduje od posluchače jistou námahu a vzdělání. Banality stranou: co se české soudobé hudby týče, existuje zde skutečně vážné a reálné zapouzdření,“ ti současní mladí už bez ohledu na zvednutá obočí svých rodičů a mentorů klidně celé noci bubnují u ohně, aby viděli východ slunce, nebo začínají pátrat a hledat jinde a jinak.
„Česká soudobá hudba jako by se ocitla mimo čas a prostor,“ pokračuje Bakla. „Místo vyzdvihování originality a objevování se daří kultu dobře napsané skladby, rozuměj nevyčnívající šedi, pseudoromantickému nevkusu apod. Ostatně, k otevřeným názorovým střetům dochází výjimečně: diskuse o soudobé hudbě ve veřejném prostoru neexistuje.“
Ti z předchozích generací se pevně drží svých her a iluzí. Geraldina Muchová, žena Jiřího Muchy, známého spisovatele a bonvivána (syna slavného malíře Alfonse Muchy), hudební skladatelka, na otázku, jestli ještě komponuje, v rozhovoru pro magazín LN řekla: „Občas ano, i když nemám žádné iluze o svém umění. Nejlépe mi to jde, když se kvůli něčemu zlobím. Sednu ke klavíru a najednou všechno odplyne. V té mé muzice jsou všechny moje nářky…“
Tomu se říká nechtěně udeřit hřebík na hlavičku. Od 19. století je většina téhle „vážné“ hudby plná „nářků“ (proto také přestala fungovat). Profesionální skladatelé se až amatérsky nepoučitelně pokoušeli o léčení sebe i světa tím, že naříkali. Od lidovek, vinařských moravských, přes nářky Beethovena, Smetany, Mahlera, Janáčka, a všech těch skladatelů, kteří celá poslední desetiletí stále plodí symfonie a oratoria na téma Hirošima a Zlo atd., všude samé nářky. Jenže dnes je nad veškerou pochybnost prokázáno, že takto to nefunguje. Hlasité dlouhé aúúú (když se bouchneme kladívkem do palce), blues černocha v 30. letech na Bowery, celá staletí zlo a neštěstí hudební řečí popisující skladatelé, to vše je jen jednorázové a nic než ten který okamžik či den řešící mrhání talentem a prací.
Tak jako nenaučíte pětiletého syna uklízet tím, že ho párkrát za nepořádek potrestáte, tak nic nezměníte tím, že popíšete zlo či neštěstí. A totéž platí i v oblasti politiky nebo ekonomie (vlídní a pozitivně myslící šéfové mají dlouhodobě daleko lepší ekonomické výsledky).
Naštěstí ale i v oblasti hudby každý tlak vyvolá vztlak, a kromě obrovského boomu relaxační a harmonizační hudby new age se blýská na časy i mezi mladými hudebníky a skladateli. I mladí, nepředpojatí terapeuti pomáhají potřebným jinak, jednodušeji a efektivněji. Na některých konzervatořích začínají dovolovat studentům diskutovat a experimentovat (a netrestají je za uvedení ještě včera „zakázaných“ titulů). Tak jako celá řada ostatních, kteří pochopili, že na zapšklém malém českém rybníčku toho dle starého mustru moc nedokáží, i Kryštof Mařatka, dnes již známý evropský hudební skladatel, který žije od začátku 90. let v Paříži, po absolvování HAMU v Praze, zklamán situací u nás a v naší hudbě, migroval do Francie. Etabloval se, je úspěšný, a v rozhovoru pro Český rozhlas (stanice Vltava) uvedl: „Zatímco tady se nic nedělo, tam si především autoři a pedagogové o hudbě povídali, radili si, vzájemně poslouchali své skladby…Uvědomil jsem si také, že žijeme v západním světě, jsme cele ponořeni do západní hudby, ale že vedle toho existují kvanta další hudby, který jsou pravdivý a existují několik století,“ uvedl užití např. tibetských, balkánských, židovských, moldavských řeckých a indických hudebních nástrojů ve skladě Luminárium. Světoobčan Mařatka s kolegy z Francie často cestuje, nedávno byl v Číně a zase se tam chce vrátit, protože připravuje projekt s Číňany a s použitím čínských hudebních nástrojů.
Zpět k nářkům. Za dob totality jsem zažil celou řadu mániček a intelektuálů, kteří u piva celý večer naříkali, co tady, tady se nedá nic dělat, to kdybychom byli v Německu… Když se později občas vrátil nějaký ten emigrant, vyprávěl, jak ve Vídni nebo v Mnichově v české hospodě sedí titíž a naříkají, co v Německu, tam se nic nedá dělat, to kdyby byli v Americe… Když čas železnou oponou trhnul, a Češi vyrazili do světa, vyprávěl mi jeden takový průzkumník, jak v Kalifornii zašel do české hospody, a tam že seděla celá řada Čechů, kteří naříkali, že to americký pivo za nic nestojí, to u Glaubiců, na Malé straně…
Poučení? Pro mladé: hned po maturitě odjet do zahraničí a studovat tam. Pro všechny: jako čert kříži se vyhýbat nářkům. Nefungují.