Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Nelhat, nekrást, nepředstírat

Jak už je hudba new age běžně k dostání ve všech velkých obchodech s hudbou (ale i v některých supermarketech), nejméně od doby, kdy je k dostání v prodejnách levných knih („Relax za 49.-) je snad zřejmé, že s klesající cenou klesá i kvalita. Titulů, nabízejících dokonalý odpočinek, je už tolik, že se v nich nikdo nevyzná. Bohu (a tělům a myslím posluchačů) žel, kvantita už vytlačila z trhu kvalitu: když si poslechnete nějakou tu léčivou hudbu za 49,- můžete si být jisti, že neuškodí, ale taky nic nevyléčí. Je to jen šmrdlání. Poptávka s jistým zpožděním vyprodukovala nabídku. A nabízí téměř každý, kdo si koupil syntezátor a umí podržet prsty na klávesách, aby to bylo dlouhé, nebo improvizovat nad automatickým bubeníkem. Laik si těžko vybere, protože se neorientuje.

 

 Ale i ti, kteří měli nebo budou mít hlubší zájem zkusit se vyjadřovat hudbou a nejsou zrovna přátelé techna nebo heavy metalu, by měli vědět o úskalích, nebo spíš o zákonitostech hudby, která funguje (protože harmonizuje, uvolňuje tělo i mysl, povznáší k duchovnosti).

Zkusím to tedy odjinud: jaký by asi mohl a měl být optimální a ověřený návod na skládání relaxační a new age hudby, která funguje?

Reklama

 

Zaprvé, takový skladatel by ve své tvorbě nikdy neměl lhát. Ani sobě, ani potenciálním vydavatelům nebo posluchačům. A nejde mi teď o lhaní v oné běžné formě (když například nakladateli zveličí pořizovací náklady). Jde o koncentraci mysli. Když bolí hlava, nebo se člověk přejí, nebo ho sice nic nenapadá, ale protože zítra musí odevzdat relaxační album, tak začne natáčet hudbu – tahle jeho hudba zcela jistě relaxační nebude. Sobě samému totiž člověk zalhat nemůže. Podvědomí velmi dobře ví, a neustále hlásí i tomu, který nechce „slyšet“: jsi unaven, tvořit nezvládáš, nech toho.

 

Zadruhé, hudby je kolem nás tolik, a tak často a tak snadno dostupné, že je velmi těžké být původní. Neukrást melodii, nápěv, barvu nahrávky, instrumentaci. Neopakovat se. Nenapodobovat. Protože mysl člověka, který jen opakuje, napodobuje, imituje, vykrádá, nefunguje ani zdaleka tak holisticky, inspirativně, jako když vymyslí něco úplně nového, a tedy inspirujícího i pro budoucí posluchače. Jak poznat, jestli jsem původní? Mysl, která je zklidněná, chcete-li vymeditovaná, a má tedy přístup k části podvědomí, to vždy ví, a ta její horní vědomá část to v takových případech vytuší.

A jak nacvičit tuhle schopnost „cítit“ a zvládat spolupracovat s podvědomím? Vždy, když se to povede, se okamžitě pochválit. Dát si pašáka (pohladit se po ramenou). A příště bude skulinka, vedoucí k podvědomým částem mozku a mysli, zase větší. Někteří skladatelé historie to uměli sami od sebe, a proto byli velcí skladatelé. Jiní ač se snažili jak snažili, lehkosti tvorby a věhlasu nedosáhli. Neuměli svou mysl dokonale „soustředit“ (hlava, rozum) a zároveň propojit s city (srdcem). A proto také nejlépe „skládali“ ti, kteří byli zamilovaní láska, tedy určité hormony, tak jako těhotenství, poněkud vypíná „rozum“ a racionalitu a soustřeďuje mysl, jako lupa sluneční paprsky, jen na osobu milované. A proto bychom měli hudbu poslouchat se zavřenýma očima (tedy vypnutým automatickým hodnocením a kritzováním).

 

Zatřetí, a to s tím úzce souvisí, skladatel a interpret by nikdy neměli předstírat, že to, co hrají je hudba duchovní (nebo léčivá). Soudný posluchač to vycítí. Tak jako matka vycítí a pozná, když jí pubertální syn zalže, tak jako každý z nás z 80% (sice podvědomě, ale přece) tuší, že ten či onen přítel, kolega, politik předstírá nebo přímo lže, právě tak je z hudby „cítit“ (a lze to z ní detekovat), jestli skladatel nebo interpret byl nebo nebyl v optimální pozitivní a koncentrované tvůrčí formě.

Tak jako na obraze lze „vycítit“ místo, které malíř namaloval v den, kdy ho něco emočně negativně vyrušilo, tak ani v záplavě tónů a akordů se hluché, nebo dokonce negativní místo neschová. Mimochodem, profesionální hudebníci jsou často tak svázáni celoživotním cvičením stupnic, že „improvizují“ jen v nich. A mnozí skladatelé si technikou nahrazují invenci. V léčivé hudbě by například nikdy neměli používat změny tóniny, posun refrénu o půl tónu výš atd. (indická klasická hudba akordy, harmonii, nikdy neužívá).

 

Dnes také víme, že když dirigentovi ráno ukradnou auto, po večerním jím oddirigovaném koncertu rozbolí řadu posluchačů hlava: hudba je super přenašeč emocí nejen skladatele, ale i dirigenta či hudebníků.

Proto je také tak důležité, aby i v nahrávacím studiu vládla pozitivní, přátelská a kooperativní atmosféra. Proto jsou nahrávky, našmrdlané za jedno odpoledne, nebo naopak vypocené za řízení arogantního despotického dirigenta pod dohledem majitele studia, který ostentativně ukazuje na hodinky, prakticky zbytečné (často se setkávám s tím, že soudobé nahrávky klasických děl minulých století jsou v tomto ohledu horší než např. Tallichovy nahrávky z  50. let minulého století).

 

Když ženy mluví, fungují jim obě mozkové hemisféry, a ony odpočívají. Když mluví muži, funguje jim jen levá mozková hemisféra. Když ale muž aktivně provozuje hudbu, funguje v obou hemisférách. Pro nás muže je tedy hudba odjakživa jakýmsi metajazykem, umožňujícím zažívat a dát zažít extatické, až mystické stavy vědomí. Proto je tak lákavá a proto ji převážně muži chtějí provozovat a skládat. Jen se jim tam často plete „rozum“ (např. notový záznam, tedy nutnost hudbu „číst“ jen levou hemisférou, „vypočítané“ temperované ladění, nebo „mužské“ soutěžení a egoistické předvádění) a nesoustředěnost, a jejich hudba pak přestává fungovat.

 

Proto je tak nutné dodržovat určitá pravidla tvorby a interpretace hudby: například nelhat svému podvědomí, nekrást rozumem jiným, a nepředstírat duchovnost a harmonii (propojených mozkových hemisfér a otevřenosti vibracím přírody a vesmíru), když myslím na peníze nebo večeři.

 

Tahle pravidla platí nejen pro skladatele a hudebníky.