Od první třídy nosím brýle (co jsem si jen užil se spolužáky a co úrazů obočí a víček jsem měl, protože při rvačce i pádu z koloběžky „na ústa“ mne nožičky rozbitých brýlí zneškodnily nato tata), šilhal jsem, a na jedno oko jsem od té doby tupozraký. Jako poválečné dítě jsem byl velmi podvyživený a tak jsem byl ve třídě vždycky ten nejslabší a nejmenší. A tak jsem se naučil jednak „vycítit“ předem, jestli se pře zvrhne ve rvanici, a taky že může pomoci „technika“: co jiní kluci měli od přírody (např. uměli běhat, skákat do výšky, házet diskem, a později se líbili holkám), já musel holt nacvičit. Naučil jsem se co nejdokonaleji techniku toho kterého sportovního výkonu (kupoval jsem si specializované brožurky), a pak jsem házel, skákal, běhal nebo dribloval s hokejkou, nejlíp ze všech. Tedy, naučil jsem se, že nic na světě není „zadarmo“, a když něco chci, musím si pro to (díky cvičení, tréninku, píli, snaze) dojít.
V pubertě jsem byl stále nejmenší a při pohledu na narůstající objem hrudníku (a ramen a bicepsů) spolužáků jsem se „zakomplexovával“ ještě víc. Pak jsem si v trafice koupil brožovaný sešitek o kulturistice a kung fu (původně to vyšlo v Polsku), kde kromě prvních informací, které jsem kdy četl o taoismu, byla otištěna i fotografie jednoho polského kluka v brejličkách, s podobným téměř rachitickým hrudníkem, jako jsem měl já, a jiná fotka téhož hocha, jen s obrovskými bicepsy a nádherným, směrem nahoru se rozšiřujícím hrudníkem a odpovídajícími širokými rameny s popiskem: Jacek, po roce cvičení.
Ohromilo mne to. Jak to, že mi nikdo nikdy neřekl, že to, jak člověk vypadá, lze změnit? A když se dá změnit tělo, co když se dá změnit i nitro, tedy to, jestli se člověk stydí nebo ne, jestli se bojí se vyžvejknout atd. Požádal jsem otce, aby mi udělal dvě pětikilové činky a začal jsem cvičit.
Neuměl jsem se vyjádřit (styděl jsem se tak, že jsem jen koktal). Vzpomněl jsem si na starořecký příběh Démosthéna, člověka, který koktal a špatně mluvil, ale nevzdal se svého snu být slavným řečníkem. Chodil k moři a do řevu příboje mluvil a křičel tak dlouho, dokonce s kaménky po obou stranách dásní, až to zvládl a slavným řečníkem se skutečně stal. A tak já jsem celé dny četl a v příkopech v nepoužívané pískovně jsem kromě skoku do výšky a hodu diskem křičel do větru obsahy těch knih. Mluvit jsem se také naučil.
Pracoval jsem na brigádě ve vápence. U drtiče kamene. Nikdo tenkrát netušil, jak je hluk škodlivý (o nějakých chráničích tehdy nikdo neslyšel). Na podzim roku 1965 jsem sebou praštil, strávil týden na infekčním oddělení „na samotce“ (nikdo nevěděl, co se mnou je) a pak se přišlo na to, že mám poškozené nervy ve vnitřním uchu spolu s ústrojím rovnováhy (tzv. Menierův syndrom). Prostě jsem neustále „padal“ a blinkal. Doktoři netušili, co a jak, a tak se mnou vždy na profesorské vizitě točili na otáčivém křesle a zkoumali tu záhadu. Došlo mi, že mi nepomůžou, a jednou jsem si všiml, že když se otáčím na jinou stranu než kam „padám“, přestává to. A tak jsem z nemocnice utekl a začal dělat piruety. Do měsíce jsem mohl běžně existovat (tedy chodit a nepadat a neblinkat) a naučil jsem se rozeznat příchod záchvatu Meniera a preventivně si vzít tehdejší verzi Kinedrylu.
Právě tak umíněně jsem se naučil hrát ping pong. Ona tupozrakost způsobila, že nevidím ostře na jedno oko (takže zahlédnout rychle letící míček je problém), a od dob Meniera navíc neslyším na jedno ucho (takže se nemohu orientovat sluchem). Každá hra je tak pro mne nevyšším možným stupněm tréninku alternativních možností (ping pongu i mozku). A naučil jsem se tak i prohrávat (protože něco jsem se naučil, jen když jsem prohrál s lepším soupeřem).
Právě tak jsem se naučil bubnovat, nejprve na bicí soupravu (musel jsem hodinami cvičení denně dohnat fyzické předpoklady kolegů), posléze na kongo a nakonec na tabla. Právě tak jsem se později naučil japonsky (učil jsem se jak v Jazykové škole, tak u dvou učitelek soukromě) a nakonec se i na dva měsíce do Japonska (v roce 1979!) i dostal (na hodně odvolání jak co se týká devizového příslibu, tak výjezdní doložky atd., a abych dostal vízum na dva měsíce, tedy na maximální délku, zvítězil jsem v konverzační soutěži pořádané Japonským velvyslanectvím). Prstová technika hry na tabla mě navíc pomohla zjistit, že když chci být rychlý, musím dlouho hrát pomalu (a uvolnit tak prsty).
Naučil jsem se tak (na celý další život), že sny se dají realizovat, a že prakticky neexistují vnější limity možných tělesných i niterných změn – že vše záleží na úmyslu, odhodlání a vytrvalosti. Jak moc mi právě tohle všechno pomohlo, když jsem pak sedával v zazenu a snažil se vyluštit kóany a dosáhnout osvícení!
Když jsem se rozhodl, že přijdu na kloub důvodům, proč učím již třetí generaci nejen českých mužů, ale i žen, zpívat, a proč se u nás ani po roce 1999 (tehdy se narodila moje první vnučka) nezačalo rodit přirozeně, zjistil jsem i příčiny (a objevil i na sobě následky) svých očních a jiných potíží: moje maminka celé těhotenství proplakala. A má dcera, která měla domluven porod v Centru alternativních porodů (jak jsem si zkratku CAP vyložil) na Bulovce, nakonec, protože tam neplánovaně malovali, porodila U Apolináře (se všemi handicapy běžného medicínského porodu): aby se neopakovaly chyby, začal jsem sbírat materiály a vydal knihu Nová doba porodní (a od té doby na toto téma přednáším a píši články). A nechápu, jak to, že část žen viní ze svých porodních traumat mne a ne tehdejší a současné, ve své rutině zabetonované porodníky. A jak to, že nechápou, že dokud člověk neví, že je v pasti, nebo dokud mu to někdo nepoví, nemůže ven: že by tedy měly být tomu, kdo jim pomůže se informovat, tedy poslu (dobrých, ale i špatných) zpráv spíše vděčné.
Já se ze všech svých zdravotních a emočních potíží nakonec dostal, a to, co jsem se při jejich překonávání naučil, mi pomohlo a pomáhá i v ostatních oblastech každodenního života (dnes ovšem vím i o možnosti jiné, pozitivní Cesty). Motivem většiny mých aktivit (včetně těch duchovních) pak bylo a je zkusit předat svou (původně negativní) zkušenost a naznačit, že řešení je vždy možné, jen se do toho dát.
Mé články (kdysi strojopisné, samizdatové, a dnes internetové) často zatím bývají dosti „negativní“, ale jen zrcadlily a zrcadlí stav společnosti, hudby, školství a porodnictví (mimochodem, přesto a právě proto se snažím psát pozitivně, např. jsem byl u samých počátků adresy www.pozitivni-noviny.cz, zkuste třeba tohle).
Jak dnes narůstá počet zpráv o orgasmických a úžasně energetizujících přirozených porodech, množí se i počet (nejen mých) článků a zpráv, které jsou přímo revolučně pozitivní (americká režisérka Debra Pascali-Bonaro, matka pěti dětí a dula, právě dotočila 85ti minutový film Orgasmický porod, viz www.orgasmicbirth.com).
Je třeba být informován(a), abychom dokázali(y) neopakovat chyby.