O marné snaze dosáhnout dokonalosti vím své (viz i mé dřívější blogy). A vím také, že každý, sebedokonalejší člověk, má své limity a hříchy mládí. Jinými slovy, nikdo není dokonalý, ani v oblasti akceptovat nová a nová zjištění o tom, že jsme v minulosti (ať už individuální, nebo kolektivní) byli naivní a hloupí.
Jedna dlouholetá zkušená vzdělaná a jazykově vybavená redaktorka Českého rozhlasu si mne před lety nějak našla a požádala o rozhovor. Protože znám její pečlivost (i v přípravě), nechal jsem jí po domluvě ve vrátnici pár svých knih, včetně Nové doby porodní. Od té doby se mi vyhýbá (a mně došlo, že její vlastní porody asi byly velmi traumatické, a ona patří do skupiny žen, kterým mé zmínky o přirozených, a dokonce orgasmických porodech, vyvolávají negativní vzpomínky a podvědomý odpor k informacím, které jim takto, nepřímo, připomínají jejich „selhání“).
Jeden velmi slavný a zkušený a velmi vzdělaný a dobře informovaný vědec-myslitel, autor několika světových bestsellerů, se kterým se dá povídat o čemkoliv, mne zpovídal, co dělám a kam směřuji. Když jsme se dostali k přirozeným porodům, vypadlo z něho, že tyhle „novinky“ nesnáší a že ženy, které rodí doma, zbytečně a trestuhodně (vždyť dnes přece nemusíme rodit doma, máme moderní nemocnice!) riskují. Zvedl jsem obočí údivem, pokusil se dodat nějaké čerstvé informace, ale vše marno: právě tak přesvědčivě, jak na přednáškách a v knihách dokazuje svým posluchačům a čtenářům, že lidská mysl dokáže zázraky, a že vše je jen otázkou způsobu, jakým realitu (v makro i mikro světě) nazíráme, se mne snažil přesvědčit, že se naprosto mýlím. Bylo přímo hmatatelně cítit, že tudy žádný vlak nepojede. On, jeden z nejotevřenějších myslitelů současného světa, byl v tomto ohledu naprosto zabetonovaný.
Oba zmínění, redaktorka i spisovatel, jsou přitom v jiných oborech (a že jich zvládají neuvěřitelně mnoho) příkladem právě svou otevřeností k názorům jiných. Chybí jim ale (třeba po nějakých traumatických zkušenost z dětství nebo z vlastní minulosti) ona zvídavá a nebojácná „otevřenost“ koťat a mladých lidí. Chybí jim zkušená otevřenost žen, které přežily koncentráky a léta ponížení, a dnes moudře vyprávějí o nepředstavitelně krutých životních situacích, ve kterých bychom my ostatní asi naprosto propadli. Chybí jim odhodlanost (překonávat případné překážky na cestě ke svému cíli) onoho milionáře ve filmu Někdo to rád horké, který si svou Dafné chtěl vzít, a její přiznání, že je převlečený muž (Jack Lemmon), odbyl slovy „Nikdo není dokonalý“. Chybí jim přesvědčení francouzských subret, kankánových tanečnic i dvorních dam, že zcela hladká a dokonale napudrovaná tvář je příliš dokonalá, a tak je třeba si uměle nalepit či namalovat nějakou tu pihu či mateřské znaménko.
Náš typicky český zvyk vyžadovat po jiných dokonalost (ale před vlastními nedostatky zavírat pevně oči) nás přitom ve chvílích krizí pravidelně vede do slepých uliček umění rozhodnout se a co je třeba i vyřešit. Už jsem kdysi zmínil historku o panu Jamadovi, který má sice problémy s občasným opilstvím, ale ve své vesnici velmi dlouho velmi úspěšně funguje jako duchovní rádce a mistr. Právě tak bývají indičtí vesničané pyšní na svého gurua, i když třeba kouří: „On je tak dokonalý, že si může dovolit i kouřit“, říkají.
Japonci vzývají jako estetickou dokonalost právě (nedokonalost) stáří, patinu, omšelost, užitnost. A tak jako po mnoho generací předávané šálky na čaj, předávají svým dětem a vnukům i umění obdivovat ne mládí a dokonalost (hladké kůry či tváře), ale naopak, pokřivenost a ošlehanost větry a dešti jak u borovice, tak lány vrásek na tváři nějaké babičky.
Všichni ti, kteří zvládli tajemství (svého) života, dokázali žít s úsměvem a předat umění žít a smát se jak nedokonalostem vlastním tak nedokonalostem jiných, se naučili netrvat na (jakési teoretické dokonalosti) dokonalosti. Naučili se nesnažit se poroučet větrům a dešťům (vlastních snah po dokonalosti). Přílišné snahy o dokonalost (například pravých úhlů v architektuře paneláků) jsou často spíše škodlivé. Zvířata jsou (a příroda je) dokonalá právě tím, že se nesnaží být ještě dokonalejší.
Naznačuji, že je správné snažit se o dokonalost, ale není moudré a efektivní ji vyžadovat za všech okolností. Lidská mysl už je taková: když rodič nebo učitel umí vyžadovat dokonalost, ale nespěchá a je ochoten tolerovat (a zasmát se) nedokonalosti svých dětí či žáků, naučí je, zkušenost za zkušeností, cestě k budoucím dokonalostem. A uchová v dětech a žácích přirozenou hravost a zvědavou snahu o stále nové objevy a formy dokonalosti. Když tvrdě a nekompromisně vyžaduje dokonalost, ubije v žácích lehkost zvědavého a neustále se učícího žáčka, a vychová z něho neustále uvnitř staženého, protože nedokonalost (a chyb) se obávajícího tvora, který, samozřejmě, bude chyby a nedokonalosti páchat jako na běžícím pásu.
Měli bychom tedy mít neustále na paměti, že nikdo není dokonalý.
P. S.: Skutečným řešením ale bude, až nám dojde, že sama věta Nikdo není dokonalý rozhodně není dokonalá. Nedávno jsme na jedné paní viděl tričko právě s nápisem Nikdo není dokonalý. A protože na seminářích „trénujeme“ zákaz slova problém (a negativních přídavných jmen), navrhl jsem jí, aby si dala udělat tričko s nápisem Všichni jsme dokonalí. Cítíte ten rozdíl (a optimistickou budoucnost z něho vycházející)?