Omlouvám se také studentům a studentkám esoterické univerzity, že jsem po nich na konci čtyřhodinové přednášky chtěl něco tak náročného, jako vydržet soustředěně cinkat šest minut na tibetské misky. Samozřejmě nevydrželi(y), a tak už nikdy nebudou mít příležitost pochopit, protože zažít, jak mísy (a jejich těla a mysli) skutečně fungují. Promeškali(y) jedinečnou příležitost, která se už nikdy nezopakuje.
Napsalo mi ihned několik čtenářů, a ptají se, jak to s tím ukončením pravidelných blogů myslím. Nečetli dost pozorně upozornění, že mé články jsou „jen pro ty, kteří ještě umí číst“. Hned první reakce byla ovšem typická: „Konečně po dlouhé době SOLIDNÍ ČLÁNEK – už jsem myslela, že vás krize manželská naplno pohltila. Ať žije Terencík! – alespoň v jiné dimenzi, samozřejmě.“
Hm. Na konci prvního odstavce (perexu) článku o roku 2012 (o aktivitě předčasně zesnulého Terrence McKenny) je přitom upozornění, že tento článek je více jak deset let starý!
Nehodlám znovu a znovu vysvětlovat, co to jsou lumíci a kdo to byl McKenna. Dnes, v době tak pohodlných internetových vyhledávačů! Nehodlám se opakovat. Nehodlám dál tolerovat lenost a apatii těch, kteří celé roky pasivně konzumují, co jim život předloží, a přežvykují to, co jim stále znovu předkládají média. Nehodlám odkazy vsouvat do systému, aby pohodlnému čtenáři stačilo kliknout (jen se snažte, dámy a pánové). A nebudu se omlouvat za to, že většina čtenářů nepochopí, že tak jako rána zenovou holí, i tohle je akt nejvyšší laskavosti (s těmi, kteří to vědí, se rád setkám, virtuálně i osobně, nad jejich otázkami).
Proč to děláte, ptal se jeden zájemce. Konečně jsem sehnal český překlad slavné knihy věrozvěsta skutečné ekologie, přírodovědce, kybernetika, etnologa, antropologa a myslitele provokatéra Gregoryho Batesona Mysl a příroda (Malvern 2006, četl jsem ukázky na počátku 80. let v různých časopisech, které mi posílali američtí přátelé). Místo odpovědi tedy ocituji jeden slavný dialog Batesona s dcerou:
Otec (Bateson): Ve větší, trvalejší ekologii jsou menší podcykly žití a umírání uvnitř větší, trvalejší ekologie. Co však smrt té větší soustavy? Naší biosféry? Možná, že v očích nebes nebo Šivy na ní vůbec nezáleží. Je však jediná, kterou známe… I moje kniha je součást této biosféry a nepotřebuje omluvu, i kdybych se mýlil… Každý druh se může dostat do evoluční slepé uličky a myslím si, že je to omyl, když se podílí na svém sebezničení.
Jeho dcera: Tak proč psát takovou knihu?
Otec: Je v tom i trochu pýchy v pocitu, že jestli se všichni bezhlavě řítíme k moři jako lumíci, alespoň jeden lumík by si měl dělat poznámky a pak prohlašovat: „Vždyť jsem to říkal!“ Věřit, že tento běh do záhuby můžu zastavit by bylo mnohem arogantnější, než prohlásit „Vždyť jsem to říkal.“
Vždyť jsem to všechno několikrát a vždy v jiných souvislostech napsal, jen to čtenářům nedocvaklo… nebo už opravdu (zmanipulováni strakatými časopisy a zábavnými médii) neumí číst. Viz důkaz výše.
Není co dodat. Jen snad omluvit se lumíkům.
P.S.: Několik dalších velmi dávných fejetonů, jako výzva k pozornějšímu čtení (článků i života), bude na mém blogu (dokud bude user friendly) následovat. A pak už jen, snad, otázky…
http://marek.blog.respekt.cz/c/17786/Jako-ovce-nebo-lumici.html
htmlhttp://marek.blog.respekt.cz/c/34916/Uzivejme-si-zivota-dokud-to-jeste-jde.html