Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Osobnost

Být přítomen zkoušce příležitostné kapely, koncertu, ale i besedě na Univerzitě nové doby s takovou osobností, jakou bezesporu je bývalý i současný rocker a mánička (dnes s oholenou hlavou a dlouhým, občas do copánku spleteným vousem) Boris Grebenščikov, bylo téměř nepřerušovaným důkazem, že lze být naprosto a beze zbytku svůj: vypadat jako punker nebo skin, zpívat mantry a studovat tibetský buddhismus a zároveň být neuvěřitelně slušný a uctivý k lidem a životu vůbec.

 

Boris se narodil v Leningradě, a v jedenácti letech uslyšel The Beatles. Vystudoval kybernetiku (a vyzná se v počítačích a dělá si své internetové stránky atd.), ale daleko více hraje, zpívá, skládá, organizuje: vydal už na sedmdesát cédéček. V roce 1981 byl slavný, ale, jak poznamenal v rámci zmíněné besedy, jaksi proti své vůli. Na počátku „perestrojky“ se v ruských médiích rozpoutala bouřlivá národní diskuse o tom, jestli je jeho hudba pro nebo protisovětská. A Boris byl najednou slavný, všichni o něm věděli. Když v roce 1986 jeho přátelé propašovali do USA album jeho skupiny Aquarium, jeden tamní nakladatel CD vydal, a diskutovaný „problém“ byl pro oficiální kruhy vyřešen: Boris Grebenščikov je spojenec imperialismu. Tehdy pomohli tehdejší pop hvězda Alla Pugačeva a velmi známý básník Andrej Vozněsenskij a Borisovo album mohlo vyjít v roce 1987 v nákladu 25 000 kusů: bylo za několik hodin vyprodáno.

 

Státní televize pak odvysílala hodinový dokument o skupině Aquarium a Borisi Grebenščikovi, o kterém jeden recenzent napsal: „Najednou jsou miliony televizních diváků v zemi obeznámeni s nejmocnějším a nejprogresivnějším jevem (míněno B. G. a jeho písničky, pozn. aut.), který v této zemi existuje. Tento jev spojuje spoustu protikladů – je to skandálně populární, je to nové a ostré, je to velké, ale až dojemně něžné, rafinované, romantické… Je to na vysoké filozofické a duchovní úrovni. Během hodinového vysílání to vítězí nad jakýmikoliv omezeními ve vědomí stamilionů lidí.“

Reklama

 

Další už je historie: Boris se pak dostal do USA, hrál na stadiónech pro desítky tisíc lidí, vydal dodnes velmi uznávané CD manter s Gabriellou Rothovou a její skupinou The Mirrors (na tom jsem ho slyšel poprvé), cestuje i po Evropě. BBC o něm tehdy napsala: „Není to ani ruské ani západní, je to styl kulturního esperanta.” Mezitím Boris překládá Upanišady (nespokojen s úrovní dosavadních překladů do ruštiny), hraje, skládá, cestuje, natáčí filmy a píše k nim hudbu, jezdí pravidelně ke svým učitelům do Nepálu, takže se koncem 90. let dokonce objevují transparenty: „BG for prezident!“

 

Když na sobotní besedě besedě moderátor přirovnal vliv Borise Grebenščikova na ruskou kulturu a společnost v 90. letech k vlivu jiného „barda“, Vysockého na léta sedmdesátá, Boris poděkoval, ale ohradil se způsobem, který těm duchovnějším v sále vyrazil dech: „Děkuji, ale já nechci stát v cestě své hudbě.“

 

Jeho posedlost výrazem a s tím související vnitřní klid a jistota poznamenaly i naši zkoušku: jediný, kdo věděl, co a jak, a byl na to zvyklý, byl jeho souputník z Ruska, hráč na syntezátory Boris Ruběkin. My ostatní jsme s vykulenýma očima lapali po dechu vždy, když Boris tu či onu pasáž lehce pozměnil (třeba přidal nebo ubral takt či dva, s čímž jsme se my bubeníci srovnali, ale hráč na basovou kytaru byl neustále mimo). Na koncertu samém Boris před každou mantrou vysvětloval historii tibetského buddhismu či toho či onoho atributu toho či onoho božstva (aniž nám to předem řekl), změnil pořadí skladeb, jednu (na kterou se nejvíce těšil právě baskytarista, protože jsme vymysleli, a nechali si odsouhlasit, že bude hrát celou písničku jen jeden jediný tón) dokonce úplně vynechal. Z ničeho nic začal hrát stejnou mantru ještě jednou, tam, kde jsme byli domluveni, že dá nějakým výrazným gestem najevo, že máme skončit, neudělal nic, a jinde začal gestikulovat tak výrazně, že jsme skončili, ale ono to bylo jen znamení sólistům na flétny a housle, aby vystřihli nějaké to sólo. Boris byl ale celou tu dobu nad věcí a svůj neochvějný klid přenesl i na sál: místo aby lidé zpívali mantry s sebou a kývali se do rytmu, seděli většinou jako přikovaní (možná tak, paradoxně, podlehli jeho „slávě“ a osobnost BG tak byla překážkou jím zpívaným a tak ceněným mantrám). A protože věděli z předchozích zážitků a tisku, že „po mantrách se netleská“, nezasvěcenec by mohl nabýt dojmu, že je to propadák.

 

Když ale Boris uvedl poslední (vlastní) písničku, publikum se po doznění posledních tónů roztleskalo a aplaudovalo tak dlouho, až jsem je poté, co Boris i ostatní hráči odešli, musel zklidnit. Jako jeden muž a jedna žena totiž věděli, že právě strávili téměř dvě hodinky s někým, kdo je až neskutečně výrazná, moudrá, zkušená, ke své životní cestě a k tomu co dělá pokorná, ale i oddaná, inteligentní, všestranně talentovaná a muzikální, ale také laskavá a velmi zdvořilá světová osobnost (zkuste propátrat jeho velmi přehledně udělané stránky, i v angličtině). A na takové zážitky se nezapomíná.

 

P.S.: Dostal jsem, jako všichni příležitostní hudebníci tohoto večera (včetně členek výborně zpívajícího příležitostného ženského sboru, jenž si, vzhledem k batolatům, která byla přinášena a odnášena babičkami a manželi, vysloužil čestný název Mamini di Praga, a také hlavního organizátora koncertu, skromného Davida Fujavy), od Borise jeho CD z roku 2006 (se skupinou Aquarium), které určitě pustím 25. listopadu ve svém pořadu OAZA (je vysílán vždy každou druhou neděli od 23:15 na stanici Čr3 Vltava). Protože je přesně takové, jako je on sám: rockově pádící, romanticky opěvující, plné rytmů, hitových melodií, ale i jen tichých cinkavých zvuků, překvapující i obyčejné, ruské ale zároveň světové. Je dokonalou vizitkou skutečné, tvrdošíjně své, osobnosti (Borise Grebenščikova).

 


 

  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama