Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Otec u porodu

Po desetiletích, kdy byli muži-otcové z porodnic vyháněni muži-porodníky (pod záminkou hygieny), snad začínáme mít za sebou i druhý extrém, tedy přítomnost muže u porodu za každou cenu (ano, někde se za to platí). Obojí je špatně.

Fyziologický, tedy přirozený porod, je velmi složitý a miliony let evolučně vyvážený proces, jehož narušení má vždy nějaké negativní důsledky. Teprve s možnostmi vidět co se děje v mozku (např. pomocí funkční magnetické rezonance), zkoumat vzájemnou vazbu hormonů a roli adrenalinu a oxytocinu, a statisticky sledovat a počítačově zpracovávat data za celá desetiletí konečně zjišťujeme, jaké zásadní chyby děláme a kam by měly směřovat nápravné postupy a metody. Dnes např. víme, že lidé mají v nose vomeronasální orgán, registrující (podvědomě!) feromony. A že když se na Jamajce zpomalí průběh porodu, dají rodičce čichnout k propocenému triku manžela. Ony mužské feromony totiž v těle rodičky znovu spolehlivě nastartují všechny hormonální procesy, a porod může zdárně pokračovat bez jakýchkoli (medicínských) zásahů.

Reklama

 

Když tedy porodníci před lety začali muže z porodnic vyhánět, nejen „morálně“ a psychicky znemožnili muže a odsoudili je do pasivní role bezmocných čekajících, což je přesný opak mužské akční přirozenosti (a muži museli většinou reagovat tak, že se z toho všeho ponížení a bezmoci šli opít), ale odepřeli ženám jakýsi evolučně daný a spolehlivý katalyzátor porodu.

 

Jsou muži, kteří byli a budou dokonalou oporou své rodící ženě (ta se o svého životního partnera muže skutečně, fyzicky, opřít) a přispívají ke klidné atmosféře. Takoví by u porodu svého dítěte být měli, protože tak jako dnes víme, i „muži mají své dny“ (a nemyslím onu reklamu na nejmenovaný  alkoholický nápoj), a přechod (s hormonálními a na to navazujícími psychickými změnami), a porod i je více či méně poznamenává, a že společný prožitek porodu upevňuje manželský vztah do netušených hlubin.

 

Na druhé straně například Michel Odent celkem správně (ze zkušenosti) klade závažnou otázku: Jsme si jisti, že všichni muži jsou schopni vyrovnat se s tak silnými emocionálními zážitky porodu? Někteří muži, otcové, se často „složí“, a důsledky takové „poporodní deprese“ (kromě neblahého psychického vlivu na manželku, rodičku, a sebe samého) jsou bolesti zad, špatně fungující ledviny, bolesti břicha  nebo dokonce příznaky schizofrenie.

 

Je tedy jasné, že v zájmu nízké hladiny adrenalinu (která je nezbytným předpokladem, aby naopak tělo rodičky produkovalo vysoké hladiny oxytocinu, hormonu lásky a hladkého porodu), respektive vyrovnané a pozitivní psychiky rodičky, je lépe takového muže, který zmateně pobíhá kolem a překáží, pověřit různými donáškami, nákupy a jiným zařizováním. To je jiná z typických archetypálních rolí muže, v ní se takový zmatený jedinec najde, a ta mu pomůže nejen zachovat si tvář, ale i pomáhat.

 

Mimochodem, tam, kde v domorodých společnostech funguje „kuvade“ (muž „trpí“ porodními bolestmi,  a zatímco žena rodí, on se svíjí bolestí), se poporodní mužské deprese prakticky nevyskytují. U nás, kde porodní rituály neexistují, má naopak řada mužů po hodinách strávených u porodu následné (výše naznačené) fyzické i psychické potíže.

 

Nic se nesmí přehánět. Tak jako je každý člověk neopakovatelným vesmírem emocí, zkušeností, možností a gigantických orchestrem energetických procesů, tak i každý porod je unikátní a neopakovatelný. Snahy porodníků mít vše „v řadě“ a na povel jsou, co se týká bezpečného porodu, jednoznačně kontraproduktivní.

 

Michel Odent ze svých mnohaletých zkušeností jednoho z nejlepších světových porodníků tvrdí, že „počet komplikací roste s počtem osob, které jsou u porodu přítomny“. Někdy je možnost mít u porodu manžela výhodná, jindy ne. Ve většině případů je ideální porod pouze s jednou ženou poblíž (ať už je to dula, nebo porodní asistentka). Manžel (a případně lékař) by měl čekat někde za dveřmi. Jindy je ale přítomnost manžela, na kterého je spolehnutí, výhodná pro všechny. Tak jako při vysokohorské túře, dopředu se to přesně určit nedá: záleží na momentální situaci, genetické, psychické a fyzické vybavenosti. Není ostuda nezvládnout (zvláště medicínský, operativní) porod, a vždy se dají najít způsoby, jak pomoci jinak.

 

Být u porodu je ale pro rostoucí počet mužů (a rodící se mužské obrození) zásadním a iniciačním aktem nového lidství. Viz i časopis Aperio. Hurá.