Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Otevřené oči

O tom, že nás mozek šálí, že jednáme spíše pod vlivem prastarých programů těla a hormonů než své vůle, a o dnes již nesmyslně udržovaných mýtech a iluzích porodnictví píši hodně dlouho. Pomalu se daří vrstvu za vrstvou odkrývat mnohá zásadní nepochopení o tom, jak funguje člověk (jak jsou ženy jiné než muži) a proč jedná často nesmyslně, a sám sobě, dokonce i jako druh, škodí. Již na samém počátku života každého z nás, při porodu, jsme totiž vystaveni zásadnímu poškození, jehož vnějším znakem je (kulturně vnucená) iluze, že novorozenec musí křičet.

 

Jenže, jak tvrdí i dnes legendární francouzský porodník Frederick Leboyer, novorozenci jsou spíše deformovaní strachem („Těžko je možné představit si děsivější vstup do života než je ten, který porodnictví vymyslelo několika posledním generacím“), než že by netoužili po tichu, teple, šeru a náručí maminky. A výrok doyena českého porodnictví, dodnes vlivného člena různých komisí při ministerstvu zdravotnictví, profesora docenta doktora Zdeňka Hájka („Dítě musí řvát a čím víc řve, tím je zdravější“) zase dokonale ilustruje současnou zabedněnost stylu českého porodnictví. Psal jsem o tom ve fejetonu Brečí.

 

„Ten utrápený výraz ve tváři, ty pevně zavřené oči… Ta křičící ústa, hlavička, která se zmítá v touze najít ochranu, ručičky vztažené k nám, zuřivě kopající nožky… človíček z masa a kostí, který se chvěje hrůzou…“ popisuje Leboyer ve své dnes legendární brožurce, kterou z počátku ilustruje ještě i dnes typickými fotografiemi řvoucích novorozenců se zavřenýma očima, porod v nemocnici.

Reklama

 Chyby při porodu (a jejich následky) se pak v dalších generacích samozřejmě opakují (jak mi napsala jedna maminka): „Narodila jsem se nedonošená (6. měsíc, kilo 30), oddělená od matky, mytá ledovou vodou (zápaly plic atd.), nekojená a nevymazlená, celý život problémy s partnerstvím, no a teď se mi nevyplnil sen o přirozeném porodu a můj chlapeček mi byl po císaři odebrán a odvezen a musím se naučit vybojovat si vše, včetně kojení na dětské chirurgii…“ 

Když právě narozené miminko pláče (šokem porodu do oslnivého světla, neznámého studeného prostředí, visíc drženo za patičky, plácnuto po zadečku, a pak trápeno různými vyšetřeními, které lze provést i na bříšku maminky), má samozřejmě zavřené oči. Jenže porovnáním s přirozenými porody ve společnostech, kde jsou běžné spíše porody doma, v šeru a bezpečné intimitě rodiny, se ukázalo, že tamní miminka se rodí usměvavá a s otevřenýma očima (mimochodem, ví se, že právě takto, s otevřenýma očima, se rodí miminka také těm maminkám, které jim celé těhotenství zpívaly).

 

Prenatální psychologie dnes velmi dobře ví, jak je právě první oční kontakt s novorozencem důležitý i pro matku (spustí se v ní hormonální proces, který zaručí, že se právě dokončila jak hormonální, tak mozková přestavba dívky v Ženu a Matku). Jen takto se totiž matkou (také díky velkým dávkám oxytocinu, hormonu lásky) opravdu stane. V opačném (a bohužel u nás běžném) případě, když totiž medicína přirozené na sebe navazující procesy v ženském těle při a po porodu násilně přeruší, nastupují stále obvyklejší (ale ve společnostech, kde se rodí doma, velmi vzácné) potíže, jako jsou poporodní blues, laktační psychózy, deprese atd.

 

Nedávno jsem zaslechl zmínku o tom, že Sokrates, Voltaire a Kant, tedy slavní filosofové, kteří radikálně posunuli svou společnost, se narodili s otevřenýma očima. S otevřenýma očima se také rodí mimika maminek, které používaly metodu Baby plus (miminka jsou stimulována rytmickým programem z malého přístroje na baterie, který maminky nosí na těhotném bříšku).

 

V tomto zjednodušujícím smyslu jsou tedy otevřené oči novorozenců synonymem (indikátorem) přirozeného porodu a také velmi vysoké inteligence. Jinými slovy, víceméně každý z nás, běžně porozený v porodnici, mohl být daleko inteligentnější a zdravější, než je. Co by to udělalo na celospolečenské úrovni, ani nechci domýšlet.

 

Již jsem o tom psal: zatímco totiž každému z nás, porozenému „obvyklým“ a u nás téměř jediným možným způsobem, při porodu odumřelo pár miliard neuronů (a naši lékaři tomu říkají normativní apoptóza a tvrdí, že je to tak v pořádku, že příroda vytvořila rezervy, jsme přece inteligentní dost), u dětí, stimulovaných zpěvem nebo metodou Baby plus (a které se, dostanou-li příležitost, rodí s otevřenýma očima!) tyhle neurony neodumírají, protože jsou již pevně spojeny, jako v copánku, dendrity, vzniklými právě při pravidelném zpěvu maminky (a nebo komunikaci děťátka se zdrojem zvuků). Tyhle děti se rodí daleko inteligentnější, než jejich vrstevníci, ale také, protože porod proběhl přirozeně, emočně vyrovnanější (zpěv těhotnou zklidňuje, její psychika a tedy i psychika a vývoj děťátka jsou v pořádku).

 

Zatímco v zemích, kde jsou samostatné porodní asistentky (na rozdíl od Česka) samozřejmě placeny pojišťovnami, kde lékaři (automaticky, protože to vystudovali) zbytečně nezasahují, a kde si žen (a těhotenství a dětí) celospolečensky váží, a těhotenství je vrcholným a nejšťastnějším obdobím jejich života, se rodí děti s otevřenýma očima a dokonce s úsměvem, u nás novorozenci „brečí“ a oči před takto pro ně naprosto necitlivým vstupem do života raději zavírají.

 

Jak dlouho ještě budeme před tímhle „děsivým“ vstupem našich dětí do života zavírat oči?

Otevřené oči těch novorozenců, kteří měli to štěstí, že se nenarodili v české porodnici, jsou možná poznávacím znamením budoucích (velmi inteligentních a emočně vyrovnaných) Sokratů, Voltairů a Kantů, kteří se snad postarají, aby se jejich děti rodily s otevřenýma očima.

 

Čínský znak pro těhotnou ženu znamená „žena, která má uvnitř štěstí“. U nás je těhotenství považováno za nemoc, jejímž řešením je operace. „Záliba v chirurgickém řešení problému porod nemá co dělat s biologickou nutností: je to kulturní jev,“ napsala Brigitte Jordanová.

Frederick Leboyer byl k napsání své slavné knihy již z roku 1974 (Porod bez násilí, česky Stratos Praha 1995) inspirován právě pozorováním křičících novorozenců (a na jejím závěru publikoval fotografie přirozeně porozených, tedy usměvavých dětí s otevřenýma očima), tvrdí: „Novorozenec není slepý, je jen oslepován… Není hluchý, je jen ohlušován.“

 

Jak dlouho ještě budou naši „odborníci“ a celá společnost před těmito zjištěními zavírat oči (jiná zásadní kniha Michela Odenta Znovuzrozený porod z roku 1984 vyšla česky v roce 1995, zásadní přednášku amerického lékaře dánského původu Marsdena Wagnera jsme ve Špindlerově mlýně slyšeli v roce 1999)?

 

Kolik miminek se u nás ještě narodí s pláčem a zavřenýma očima? Kdo a kdy jim otevře oči? Porodníci to, až na výjimky, asi nebudou (protože i ti byli porozeni v porodnicích). To maminky, ty které již porodily, nebo které teprve budou rodit, by si neměly nechat vnutit metody a postupy, se kterými nesouhlasí ani WHO, které jsou ale v českých porodnicích stále nabízeny div ne jako nadstandard. Ony především by měly otevřít oči.

    

   

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama