Objevy posledních let, konečně značně rozšiřující naše povrchní vědomosti např. i o inteligenci, naznačují, že inteligencí je celá řada (a např. tu sociální všechny ekonomické a sociologické „vědy“ stále opomíjejí), a také že partnerské pečování jednoho o druhou (a naopak) je důležitější, než jsme tušili. Láska v mozku spouští tři různé systémy: systém náklonnosti, aktivovaný, když nám někdo chybí; systém péče, spouštějící touhu starat se o někoho; a pak je tu sex.
Vynálezce termínu emoční inteligence Daniel Goleman v tomto ohledu prohlásil, že „zamilovanost“ znamená, že myšlenka na nějakou osobu spustí všechny tři systémy najednou. Vědecké studie naznačují, dodal, že systémem předurčujícím, zda vztah přetrvá či nikoli, je právě systém péče. (Dámy, které čtete jen strakaté časopisy, přečtěte si tento odstavec ještě jednou, pomalu, a snažte se jej pochopit.)
Zkusme to domyslet: všechny ty barbíny, které jsou přesvědčeny (svými ambiciózními maminkami, nebo zmíněnými strakatými časopisy), že se narodily, aby o ně muži (milionáři) pečovali, jsou brzy zákonitě unuděné a nešťastné, protože i když je pečováno o ně, ony o nikoho (než o sebe, ale to se nepočítá) nepečují. Jejich vztahy pak dlouho netrvají (také díky estradiolu, hormonu, který je nutí nahradit stávajícího partnera za toho momentálně bohatšího). Proto také jsou sobci nuceni chtít a vyžadovat stále intenzivnější hmotné náhražky skutečného citu a péče (služby prostitutek nebo manikýrek se, samozřejmě, nepočítají). A proto jsou stále nešťastnější. Skutečnou péči (a ní podmíněnou a déle trvající) zamilovanost „si za prachy nekoupíš“.
Podobně to mají i ženy (a dnes i muži) se svými těly: společnost a reklama je učí a nutí spíše zakrývat nedostatky, než milovat to, co je dáno přírodou a geny. Kosmetická „péče“ o vlastní tělo není tou péčí, kterou zmiňuje Goleman jako předpoklad trvalého pozitivního vztahu.
Vídám to (a píší mi o tom) stále častěji. Některé seminářové bohyně jsou tak náročné (chtějí všechno), a tak stále protivnější, až zůstanou na ocet. Bez aktivní péče o druhé(ho) to prostě nejde: a můžou se pak uvztekat a utrápit, a samozřejmě je ani nenapadne, že prapůvod všeho negativního není v partnerech či vnějších okolnostech, ale v jejich sobeckém, péči jen vyžadujícím a ne poskytujícím, stylu života.
Máme to v genech a v našem lidském chování, dědíme to z generace na generaci… jenže dnes jsme stále více jen oběti obětí (traumatických porodů a tedy špatného rodičovství a následně špatného výběru partnera a tedy špatných vztahů a jen málokdy optimálního těhotenství a následně i porodu atd. atp.). Většinou o nás nepečovali a my se tak nikde nemohli naučit pečovat… třeba o své partnery(ky).
Naznačuji, že jednou z příčin současné krize společnosti ve všech jejích podobách je značný nedostatek péče (mám na mysli především tu emoční a citovou, směrem ven). Ono slavné trojvětí „Viděl jsem a zapomněl, slyšel jsem a zapamatoval jsem si, udělal jsem a pochopil“ ukazuje i v tomto ohledu na jednoduché a jedině funkční řešení: člověk musí o něco (někoho) pečovat, aby pochopil, co to ta „péče“je.
V polovině 80. let začala v USA Cahy Sneedová projekt Zahrada ve vězení. "Vězni byli vyzváni," jak píše Jack Kornfield v knize Po extázi prádelna, "aby na jednom záhonu začali pěstovat zeleninu. Dostali semena, hnojivo, jednoduché zahradnické náčiní. Nutnost pečovat o rostliny vlastníma rukama, potýkat se se škůdci a suchem, vymámila z těchto vyvrhelů to nejlepší, co v nich dřímalo. Byla to změna, která i dozorce ohromila. Zahrádky začaly být pro ty, kteří o ně pečovali, tak důležité, že se staly osou, okolo které se točily jejich životy. Ti, kteří měli být propuštěni, dokonce začali páchat drobné přečiny, aby mohli ve vězení zůstat. Projekt pak zahrnul i zahrádky pro bývalé vězně. Sám se pak stal zahradou, jehož sklizní byli lidé, kteří se naučili o něco, cokoliv, pečovat… "
Mimochodem, ne náhodou lidé na celém (rozvinutém i nerozvinutém) světě chovají nějakého pejska nebo kočičku (či kanára nebo kaktus): pečovat je jednou ze základních funkcí člověka, a když to neumím s lidmi, tak si najdu aspoň náhradní řešení.
Nežijeme většinově v jakémsi vězení konzumu a vnucených rituálů, pravidel a potřeb? Nepomohlo by, kdybychom začali aktivně hledat a posléze i našli svůj „záhon“, o který bychom aktivně pečovali?