Rumunský Ústavní soud právě zablokoval zákon, který novinářům nařizoval, aby v televizním a rozhlasovém zpravodajství bylo nejméně 50 procent pozitivních zpráv."Ústavní soud rozhodl, že zákon je protiústavní. Proto ho prezident nemůže podepsat," řekl jeden ze soudců pro agenturu Reuters. Zákon v červnu jednohlasně schválil senát. Předkladatelé argumentovali, že negativní zprávy „mají neobyčejně škodlivý a nezvratný vliv na zdraví a vedou k psychickým a chronickým onemocněním.“ Senátoři věřili, že zákon pomůže vybalancovat zpravodajství. Pro zákon hlasovali členové vládních stran i opozice.
Zpravodajský server Hotnews.ro citoval sociálního demokrata Petre Daeua. „V posledních letech jsem sledoval samé špatné zprávy, které předkládají jen zmatek, zkaženost a odvrácenou stranu života. Naopak jsem nevídal zprávy o zemědělství, které by informovaly o dobré úrodě na polích, žádné pozitivní ekonomické zprávy ani kladné zprávy ze školství," prohlásil. „Nechci se dívat na televizi, kde není nic jiného než násilí. Informace tam jsou – ale jen nehody, tragédie, katastrofy… Je mi z toho zle," přidal se další senátor z konzervativní strany Gavrila Vasilescu. „Chci vidět dobré zprávy, které ukazují naši zemi v lepším světle."
Že by špatná zpráva? Kdepak, to je docela dobrá zpráva. Především proto, že se našli lidé, a dokonce zákonodárci, kterým dochází tragikomičnost „demokratické hodnoty“ svobody nakladatelů publikovat (a vnutit lidem) jen ty zprávy, které jsou dostatečně tragické (pro jejich co nejvyšší zisk).
Zadruhé proto, že se o tom začíná diskutovat a že to proniklo z Rumunska i do západní Evropy (ve smyslu výroku slavného malíře provokatéra „jen ať se mluví o Dalím, i kdyby to mělo být v dobrém“).
A zatřetí, protože většina těch, kteří na rozdíl od profesně zaslepených mediálních odborníků vědí, že negativní zprávy a média skutečně a prokazatelně škodí celospolečenskému zdraví, nemá povahu buldoka, a snahu o prosazení nějaké změny vzdávají po druhém, a často i prvním nezdařeném pokusu.
V červnu roku 1992 se v Praze konala mezinárodní konference Transpersonální psychologie. Sjela se na ni stovka předních světových myslitelů, a přijelo také dvanástset účastníků převážně z USA a západní Evropy. Když vše dobře dopadlo, ptal jsem se hlavního organizátora, jak to dokázal. Přesněji, protože já často ztroskotával při pokusech zorganizovat nějaké ty koncerty a semináře, na kolikátý pokus se to podařilo. Číslovka mne velmi překvapila: na dvanáctý.
Uf. A to jsem navíc věděl, že den před zahájením průtrž mračen vyplavila ze sklepení Obecního domu v Praze zásoby potravin na tři dny pro všechny účastníky konference. Došlo mi, že se i jemu často nedaří, ale že to (se svým štábem pomocníků) prostě nevzdává.
A došlo mi také, že zvláště dobré a lepší věci je třeba propagovat neustále, a s přibývající kvantitou bulváru a špatných zpráv, které jediné jsou pro noviny dobré, a s rostoucí, až buldočí vytrvalostí. Samozřejmě, zatím je představa, že by i u nás alespoň polovina zpráv musela být ze zákona pozitivních, nepředstavitelná. Kde je ale psáno a dáno, že tomu tak v budoucnosti nemůže být?
A nejde jen o média. Podobně tvrdě a vytrvale bude potřeba „bojovat“ proti lobby naftové, zbrojařské, finanční, soudní, medicínsko-farmaceutické a dalším. Podobně je přece naivní očekávat, že společnost začne jíst zdravé potraviny jen tak, sama od sebe, bez práce a nákladů na propagaci (když ty škodlivé jsou propagovány reklamou za stamiliony korun).
Samozřejmě, jako v případě pozitivní diskriminace (pokud se např. týká zastoupení žen ve vysoké politice), nebo jiných selským rozumem logických věcí a opatření, i tady (v tomto případě rumunští) novináři „vylili s vaničkou i dítě“ (a podobně se chovají svými hypotékami zaangažovaní poslanci a ministři a politici). Jenže oni své zájmy propagují dlouhé roky a nevzdávají to, když se jim to hned nepovede.
O tom to přece je, že? I v rámci aktivit za dobré a lepší věci je třeba to nevzdávat. A znovu a znovu zkoušet prosadit rozumné a všem prospěšné věci. Nenechat se otrávit, a znovu a znovu psát a burcovat a informovat.
Klidně třeba i po dvanácté…