Osobně jsem totiž zažil vše, na co protagonisté vzpomínali, a s Mikolášem jsem hrával jak v jeho začátcích (kapela Elektrobus), tak v letech 1984 – 86 (právě v MCH bandu).
Chci zdůraznit dvě věci, které přehlušily další hudební a společenské dojmy. Především jak důležité jsou (pro každou společnost) osobnosti, které jsou jiné. A že Marian Varga i svým způsobem Mikoláš Chadima vydrželi nátlak tehdejší, ale i dnešní společnosti přizpůsobit se (rozuměj, zaprodat se).
Bylo příjemné vidět a slyšet, jak si slovenský virtuóz s „noblesou“ jemu vlastní „hraje“ a mazlí s klaviaturou syntezátoru (a svými hudebními motivy), jak klidně a s nadhledem vzpomíná jak na dobu, kdy byl z malicherných a nikdy nikým nevyslovených příčin „zakázaný“ (prý „zpytujte vlastní svědomí“), tak na současný stav hudby: „Ani se nedivím, že nejsem v rozhlase, vždyť to by mezi tím, co vysílají, vypadalo jako porucha“.
Bylo milé vidět stále stejného, i když dnes velmi zklidněného Mikoláše Chadimu, a slyšet jeho již celá desetiletí stejně naléhavou, pečlivě propracovanou a zahranou hudbu.
Bylo milé a příjemné být (i když jen televizním) svědkem malého, ale přece jen zadostiučinění, po letech.
Samozřejmě, bylo možno mít také určité výhrady (Varga je o to dokonalejší, oč víc zapomene ukazovat, jakým je virtuózem, a Chadima by se po těch letech přece jen měl naučit intonovat), ale o to dnes, kdy jsou oba opět v jakémsi „undergroundu“, nejde.
Ještě připomínka k formě pořadu: zatímco výroky kritiků byly na rozdíl od jiných dílů přece jen ohleduplnější a sestříhané do stravitelné (tedy stručné) formy (přestože bych uvítal, kdyby moderátoři z takových osobností dostali hlubšími otázkami daleko víc). Kameramani a režisér ale hráli svou oblíbenou hru „ukaž že jsi umělec“: záběry na hudebníky byly zbytečně rozmazávány, prolínány, hudebníci a hlavně detaily jejich rukou či nástrojů byly přibližovány a oddalovány, dokonce v pokusu o nějaký rytmus(!), tak necitlivě, že jsme se ženou museli občas zavřít oči a jen poslouchat: vidět se to nedalo.
Druhá věc, která se mi honila hlavou, byla právě jistá spravedlnost, které se oběma, Vargovi i Chadimovi, přece jen, i když v jiné než očekávané formě, dostalo. Zatímco většina tehdejších hvězd je dnes zapomenuta, a (kromě ČT nebo Slovenské televize) dnes jejich písničky a koncerty zapadly do hnojiště dějin, hudba Vargy, i umanutost Chadimy, tedy kvalita a poctivost přístupu k tvorbě, a také právě ona zmíněná odolnost vůči jakémukoliv zaprodání, byla v jejich vystoupení slyšet a vidět. Jinými slovy, zatímco naprostá většina popových a jiných jmen minulosti i současnosti byla a jsou nahraditelná, Varga i Chadima jsou sami sebou a nenahraditelní.
A tak jsem hned po shlédnutí pořadu Ladí neladí sáhl po Mikolášově knize Alternativa (kterou vydal nejprve vlastním nákladem někdy v polovině 80. let a poté u nakladatelství Host Brno v roce 1992) a vychutnal si jeho podrobné vzpomínky na společně strávenou dobu. Znovu jsem se podivil, jak odlišné mohou být vzpomínky dvou lidí na tytéž příhody a události, a znovu ocenil, že na rozdíl od jiných mých tehdejších spoluhráčů byl Mikoláš jediný, který se nepřestal (lidsky) vyvíjet. On sám tehdy v dodatku své knihy (k roku 1983) napsal: „Během těch roků od Zákazu jsem se zase začal stýkat s Vlastou Markem, se kterým znovu začínáme spolupracovat.“ Nestihl ale napsat, že jsem dělal první korektury jeho knihy, ani popsat, jak muzikantsky tvůrčí období byly naše další společné dva tři roky v MCH bandu, s celou řadou nezapomenutelných koncertů (např. festival ve Chvaleticích, koncerty v Bratislavě, Martině, v klubu továrny na tanky v Hlubočkách u Olomouce, nebo v hospodě někde u Brna s bubenicko-šamanským úvodem). Ona muzikantská svoboda možnosti v některých delších skladbách mnohaminutové improvizace na téměř libovolné hudební nástroje (zatímco ostatní hudebníci měli od Mikoláše napsané noty, já jsem si mohl vymýšlet rytmy a nástroje naprosto svobodně, a přednatočené zvukové smyčky umožňovaly, a poté i vyžadovaly střídání nástrojů, takže i já jsem si poprvé v životě „/za/hrál“, rovnou před publikem, na trubku, basovou kytaru i klávesy) dostala jak nás, hudebníky, tak tehdejší posluchače do spolehlivého transu.
Dovolte tři osobní konkrétnější vzpomínky.
1. Po jednom koncertu jsem Mikolášovi vrátil basovou kytaru, kterou pro mě od kohosi vypůjčil, a na kterou jsem improvizoval. Za dva týdny na zkoušce mi říkal: „Pozdravujou tě pankáči.“ „Jací pankáči?“ ptal jsem se nechápavě. „No od nich byla ta baskytara,“ vysvětlil. „A proč mě pozdravujou?“ nechápal jsem stále. „Protože ta kytara byla zakrvácená“.
2. Když mne v srpnu 1986 estébáci zavřeli, ve vězení jsem se rozhodl, že dokud tady v Česku nebude svoboda, nebudu hrát. Jedinou výjimku jsem udělal v říjnu téhož roku, kdy MCH band zahrál na vernisáži obrazů Michala Rittsteina. Podali jsme tak neuvěřitelně kompaktní, snový, až virtuózní výkon, včetně předem nedomluvené „stopky“ na konci, že jsem si pak „jel“ na vlně transu i celé hodiny poté. V prvních minutách jsem si navíc úmyslně „poletoval“ někde tam nahoře, v hudebním nebi, takže jsem nebyl fyzicky schopen složit si bubny.
3. V polovině 90. let, na oslavě narozenin Josky Skalníka v prostoru divadla Archa, jsme s mou tehdy čerstvou druhou ženou a Pavlem Turnovským stáli u stolku v davu dalších gratulantů a pamětníků, když v tom jsme uviděli Mikoláše, jak se prodírá davem k nám, a nemohli nezaslechnout, jak nahlas, takže spolehlivě překřičel veškerý společenský bzukot, chlubivě volá: „Ty vole, Marku, kurva, já už se nevožírám před koncertem!“
Právě tohle totiž byl hlavní problém, se kterým jsem se u svých tehdy kolegů muzikantů neustále potýkal: kluci byli mladí a před každým koncertem tak ztrémovaní, že si dodávali kuráž nějakým tím v lehčím případě pivem, ale většinou i rumem. A měsíce secvičovaný program lehkomyslně pokazili.
Vida, malé soukromé zadostiučinění, po letech.
V Mikolášově knize je ovšem přímo na jejím začátku naznačeno, o co mu v hudbě i v životě šlo a jde především: „Věnováno všem českým rockerům, kteří se nezaprodali.“
Vida, důležitost tohoto, nejen pro hudebníky životně důležitého „kréda“ (které tak úzce souvisí s kvalitou hudby a výkonů toho kterého muzikanta), začíná, po letech, docházet i tvůrcům pořadu Ladí neladí.
A bylo to z celého pořadu, a zvláště ze hry Mariána Vargy a Mikoláše Chadimy, slyšet a cítit i v pátek 17. listopadu 2006, po těch letech.