Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Porod jako orgasmus

Tak jsem se dočkal: už mohu „poslání“ posledních třinácti let pověsit na hřebík. Už je to tady, opakoval jsem si v duchu, vděčný odvážné americké režisérce, matce tří synů. Spolu se dvěma stovkami nadšených divaček a pár desítkami diváků jsem totiž v rámci Světového týdne respektu k porodu v kině Perštýn ve světové premiéře viděl 85 minutový dokumentární film Orgasmický porod.

 

Film je to navýsost „vyvážený“: nic neskrývá, ale vše toleruje. Neagituje, jen nabízí. Je plný respektu (k ženám, porodům) ale i revoluční odvahy bořit mýty a iluze. Porodní příběhy gradují: od snadného, hodinového, přes komplikovanější až po dvaadvacetihodinový, a nakonec, jako vyvrcholení, porod orgasmický (na tuhle ženu už do smrti nezapomenu: míra štěstí, kterou vyzařovala její nádherná tvář, síla a přesvědčivost transu a sexuální rozkoše byla až neuvěřitelná, i když ukázkově viditelná a rozeznatelná).

 

Jednu chvíli se publikum, úžasem celou tu dobu přikované do sedadel, úlevně zasmálo: to když oči téhle ženy začaly z toho dokonalého zážitku „plavat“ a obracet se v sloup. Celý film je totiž jednou dlouhou oslavou těhotných žen a jejich porodů: oslavou původní schopnosti každé ženy šťastně a zdravě porodit vlastními silami. A právě poslední příběh nádherně ilustroval  „revoluční“ tezi, že zrození dítěte začíná, ale také končí sexem. Slast orgasmu a štěstí z tváře této ženy přímo čiší.

Reklama

 

Jeden z těch příběhů (záměrně) je medicínsky vedený porod, který kontrastně k ostatním ční manipulativností, odcizeností, bez sebedůvěry rodičky.

 

Právě proto by tento film mělo vidět co nejvíce žen: aby přestaly slepě důvěřovat lékařům, a začaly více věřit v přirozenou schopnost svého těla přirozeně porodit. Právě proto by tento film měli vidět i lékaři (a povinně i medici a politici a ministr zdravotnictví), aby jim to došlo, a dali důvěru ženám a pomáhali a vnucovali se jen tam, kde je to skutečně potřeba.

 

Ve vstupech mezi jedenácti příběhy pak ve filmu promlouvají prakticky všechny známé americké celebrity tohoto „oboru“: Penny Simkin, Ina May Gaskin, Christiane Northrup, Marsden Wagner, a další lékařky, lektorky předporodní přípravy a porodní báby. Mluví věcně, přesně, popisují situaci v (nejen) americkém porodnictví, a jakoby mezi řádky (ne)obviňují (vše)vědoucí, přemedikalizované porodnictví, ale spíše vzývají netušenou sílu v každé ženě.

 

„Co se stane, když ženy, místo aby porod protrpěly, jak jim je neustále vnucováno, si jej užijí? Orgasmický porod je pádnou výzvou našim kulturním mýtům. Je totiž už statisticky prokázáno, že standardní nemocniční porod není bezpečnější a pro matku a dítě lepší,“ píše na svých internetových stránkách režisérka. Debra Pascali-Bonaro se nemohla na světovou premiéru svého filmu do Prahy dostavit osobně, přestože moc chtěla, a tak jen poslala  pozdravný dopis. Vřele doporučuji (i těm, kteří neumí anglicky), podívejte se na několik ukázek z filmu.

  

* * *

 Dovolte ještě osobnější tón (protože to právě blogování umožňuje a žádá): cestou na metro jsem si, se slzami v očích, v duchu gratuloval – tak jako jsem byl u toho, když se lámaly dějiny společenské (v roce 1968, 1989), mohl jsem svou aktivitou pomoci a přispět paradigmatickým změnám (tady u nás) i např. v oblasti world music, zenového buddhismu, hudby new age, alikvotního zpěvu, manter, tibetských mís, a v poslední době zejména i při odhalování iluzí a mýtů v běžném, tedy medikalizovaném a odcizeném porodnictví. Hudba new age je již u nás běžně k dostání, na mísy hrají tisíce lidí, pořádají se alikvotní festivaly, běžně se zpívají mantry. Jen v porodnictví došlo ke změnám často jen „kosmetickým“.

Pomáhal jsem odhalovat iluze a mýty i teoreticky, v oblasti překladů (duchovních textů), působení hudby a pedagogiky, a vždy jsem narážel na nesouhlas, ale reakce některých žen mne, co se týkalo článků na téma iluzí a mýtů českého porodnictví, velmi překvapily. (Samozřejmě, můj postesk je relativní, o čemž svědčí zpráva o jednom afgánském žurnalistovi, kterému hrozí trest smrti za šíření informací o právech žen).

Však také i v tomto filmu jedna lékařka hovořila o tom, že americké ženy před lety přestaly vyprávět své šťastné porodní příběhy, protože nechtěly uvádět do rozpaků ty ženy, kterým se jejich porody nevydařily. Ukázalo se prý ale, že i v USA je to chyba, a naopak je třeba informace o tom, že naprostá většina žen je schopna porodit orgasmicky, vyprávět a šířit.

 

Ano, už je to tady. Už mohu „vypnout“, odpočívat, užívat si a odkazovat nejen na knihy a články (které odborníci a ženy, jenž už kdysi, a ne právě šťastně, porodily, a ty, kterým porod ukradli, odmítají číst, a když je čtou, tak v naprosté většině emotivně a předpojatě), ale především na tento film. Dovědět se o orgasmickém porodu je jedna věc, ale vidět šťastné tváře rodících žen (nebo takto porozených miminek, které mohou zůstat na břiše maminky) je něco zcela jiného. Viz také tyto články z poslední doby:

http://www.super.cz/zdravi/20000-hrozne-dilema-poucene-rodicky.html 

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jana-mihovicova.php?

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jana-mihovicova.php?

http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=1064&fIDROCNIKU=2008  

A tak jako všechny předešlé články na téma přirozených porodů, ani tohle mé doporučení shlédnutí jednoho převratného filmu není přesvědčování, ale pozvání. A také výzva všem ženám, které tím, že změní způsob, jak uvažují o porodu a jak nakonec porodí, mohou změnit svět. 

Jak prohlásila již před lety jedna taková statečná žena, konečně je veřejně odhaleno jedno z nejlépe střežených tajemství téhle maskulinní společnosti: že totiž každá zdravá žena může, z podstaty své existence, zažít porod jako orgasmus.  

  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama