Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Psychonaut John Lilly

Protože se nějak vytratil ze stránek Baraky na webu, pro účely pozdějších citací zveřejňuji, po 12 letech, článek kolegy Blumfelda (se kterým jsem tehdy první čísla Barak připravoval) o výzkumníkovi vlastní mysli, který zkoumal delfíny, ale brzy zjistil, že jsou chytřejší než on sám, a tak začal zkoumat sám sebe. Tedy vesmíry vlastní mysli. Ne náhodně (a riskantně třeba pomocí drog), ale systematicky a kontrolovaně. Právě teď, kdy je otázka smyslu dějin (a vývoje lidstva) znovu na pořadu dne, je třeba vědět o těch, kteří nás (a svou dobu) předběhli.

Zatímco někteří v něm vidí kosmického šaška, pro druhé je Kryštofem Kolumbem nových kontinentů vědomí. Lilly na základě studia delfínů pochopil vyšší kosmickou ekologii všeho bytí. Jeho rozhodnutí znělo: jediný tvor, jediná živoucí bytost, se kterou mám právo experimentovat, jsem já sám. Pro mladou generaci se průzkum nového vědomí stane způsobem života. Průzkum vzdálených prostor lidského vědomí může být tou nejrychlejší cestou k přeměně společnosti. 

Jestliže biofyzik-neurofyziolog začne hovořit o různých rovinách mystického vědomí, zpravidla nevíme, kam si ho zařadit. Donedávna bylo obvyklé, že vědci a mystikové (stejně jako třeba kalkulačky a trpaslíci) si dávali pozor, aby se drželi co nejdál od sebe, ve svých separátních realitách. Zdá ovšem, že tyhle doby už jsou pryč a jedním z těch, komu za to můžeme poděkovat, je právě John Lilly. Kdyby tenhle vědec par excellence a zároveň vizionář (se vším, co k tomuto pojmu patří) žil před nějakými dvěma či třemi tisíci lety, pravděpodobně by mu nezbývalo než založit nějaké nové náboženství. Narodil se však v době první světové války a tak vším, co prožil, bezvýhradně patří do naší doby. Jeho barvitá životní pouť velmi dobře ilustruje příznačnou proměnu vědy i ducha naší doby. V době, kdy John Lilly začal se svými podivnými experimenty (v tehdejším upjatém a sterilním vědeckém prostředí), byl koketní vztah vědy a mystiky považován za děsivou perverzi. Kombinace vědce a mystika tou dobou byla velmi vzácná. Tuto letitou schizofrenii (osudovou rozpolcenost mezi vědou a mystikou, znalostmi a moudrostí, kalkulačkami a trpaslíky) se daří pomaličku ale jistě léčit. To je samozřejmě dobře, neboť věda dostává šanci stát se mnohem zábavnější. Dostali jsme se do fáze, kdy ani setkání neurologa s mimozemšťany uvnitř uzavřené nádrže plné vody nemusí znít jako bohapustá fantasmagorie. To je přesně to, co se přihodilo doktoru Johnu Lillymu (skeptikovi odkojenému materialistickým světonázorem) po více než třicetileté vědecké praxi. Pokud vás tenhle případ zajímá, račte vstoupit. 

PSYCHONAUT

Reklama

CESTA JOHNA LILLYHO   

Doktor John G. Lilly (narozen 1916) je kalifornský neurofyziolog, neuroanatom, biofyzik, počítačový teoretik, psycholog. Mimo to je odborníkem na delfíny, pionýrem mimodruhové komunikace, vynálezcem floatační vany, psychedelickým experimentátorem a ostříleným dobrodruhem vědomí. Je autorem deseti knih, stovek vědeckých článků. Stal se dokonce předlohou pro hlavní postavy dvou hollywoodských filmů Altered States (režie Ken Russel) a The Day of the Dolphin. Své neuvěřitelné poutě vnitřním prostorem zdokumentoval v populárních knihách The Center of the Cyclone, The Scientist a Programming and metaprogramming the Human Biocomputer.  

Snad nejlépe by se pro Johna Lillyho hodilo označení psychonaut.  Pro hnutí New Age stal postavou, jež má takřka mýtický statut. Jeho život je ztělesněním všeho, oč se toto hnutí pokoušelo. Je to příběh člověka, který se snažil o sebe-poznání a duchovní transformaci a využil k tomu všech dostupných metod: vědeckého vzdělání i drog, psychoterapie i smyslové deprivace, technologie i esoterních disciplin. Je to takřka pikareskní příběh renegátského vědátora, který se podle jedněch dočista zbláznil, podle jiných dosáhl přesně toho, co tolik chybí ostatním moderním vědcům: stal se svým vlastním pokusem. Zní to sice podivně, ale Lilly se vědomě rozhodl své vlastní tělo používat jako laboratoře. Také Lilly, jak se na seriozního vědátora sluší, experimentoval nejdříve s druhými, náhle se však rozhodl, že testovat už bude jen a jen sám sebe. Věc v objektivistické vědě ne zcela obvyklá. Jak tomuto heretickému obratu mohlo dojít?

Předem je třeba říci, že díky přísné katolické výchově, kterou zdědil po rodičích, se z Lillyho již v dětství ve věcech náboženství a víry stal dokonale zarytý skeptik. Utekl z kostelní lavice a rozhodl se, že napříště bude skutečnost poměřovat pouze vědeckými metodami. Již v šestnácti letech oznámil svůj úmysl sjednotit mikrokosmos a makrokosmos a začal si formulovat vlastní vědeckou filosofii. Svůj první ¨vědecký˙ text tehdy nazval skromně: Realita. Do centra jeho pozornosti se již tehdy dostala otázka, ¨jak jsou mozek a mysl spojeny?˙ Zabýval se problémem vztahu vnitřního a vnějšího světa, svět zkušenosti a světa objektivní reality. Mezi jeho tehdejšími poznámkami lze nalézt názory typu: ¨Idejí, které jsou ve sváru se zkušeností, je nutno se vzdát˙, nebo: ¨Výzkum reality je spíše studiem intelektu než objektivity.˙ O několik let později svou vědeckou filosofii do věty: ¨Žádný experiment není selháním, pouze obohacením.˙Poté, co vystudoval biologiii a fyziku (a absolvoval první neuroanatomický kurz) na kalifornské technické univerzitě, ještě vystudoval medicínu na Dartmouth Medical School (kde také získal doktorát). Ani to jeho zvědavé duši nebylo dost a tak pokračoval na Pennsylvanské universitě, kde studoval funkce lidského mozku, nervů a neuronů. Jako vůbec jeden z prvních se začal zabývat vědeckým studiem elektro-stimulace mozku. Ve volném čase navštěvoval institut filadelfské psychoanalytické asociace, kde studoval psychologii a Freudovu psychoanalýzu. Odešel odtud jako kvalifikovaný psychoterapeut. V roce 1953 se přesunul do Washingtonu na zdejší National Institute of Neurological Diseses a National Institute of Mental Health. Díky výzkumu opic, krys a koček se mu podařilo zmapovat rozsah elektrických aktivit v kůře mozkové a poznat motorické a motivační systémy v mozku. Odtud už jeho cesta vedla k výzkumům nejinteligentnějších živočichů na této planetě (zapomeneme-li na některé vyspělejší druhy člověka): kytovců. V roce 1954 zahájil výzkum mozků delfínů a zkoumal možnosti mezidruhové komunikace.

I když byl přesvědčen, že většina neurofyziologických studií prováděných na lidských subjektech je nevhodná a neetická, nepřestal toužit po možnosti studovat mozek nějakých vyšších tvorů. Tuto možnost představoval výzkum delfínů. Po té, co vybudoval svou pověstnou Dolphin Point Laboratory na St.Thomas, stal se skutečným misionářem komunikace s kytovci. V roce 1961 píše knihu Člověk a delfín, kterou u nás vydala i Mladá Fronta v edici Kolumbus. Lilly si již tehdy uvědomil, že úspěch mezidruhové komunikace závisel v tomto případě především na ochotě a vynalézavosti delfínů. Jeho výzkum potvrdil, že potřeba vokalizace je nezbytným základem pro vytvoření společnosti i jazyka. Součástí jednoho pokusu byla společná izolace Margaret Howeové (jeho spolupracovnice) a jednoho velmi mladého delfína jménem Peter v bazénu na Dolphin Point. Celý měsíc a půl byli jeden na druhém společensky absolutně závislí. I přes určité komplikace s probouzejícím se sexuálním puzením na Petrově straně experiment potvrdil, že blízká fyzická interaktivita dodává delfínům chuť a odvahu učit se od svých, ve vodě méně adaptivních, soudruhů. Film o tomto experimentu i zvukový záznam dialogu mezi delfínem Petrem a Howeovou je dodnes předmětem studia.

OD DELFÍNŮ K LSD A JEŠTĚ DÁL 

Zároveň s výzkumem delfínů přistoupil k experimentům se smyslovou deprivací v uzavřené vodní nádrži. V 50. letech totiž vynalezl speciální izolační vodní nádrž (předchůdce dnešní floatační vany). Později, v 60. letech, začal v této nádrži používat experimentálně LSD a ketamin. Do temného a tichého světa vody se začal nořit v roce 1954. Uzavřený do nádrže s vodou – izolován od všech vnějších stimulů – začal ve stavu beztíže zkoumat pochody a funkce své vlastní mysli. Sledoval, jak se v tomto prostředí a za této situace rozpouští všechny v mysli naprogramované představy o světě i o sobě, všechny formy víry, domněnky i koncepty, a jak dochází ke kompletnímu přeprogramování mysli za upřeného pohledu jeho naprosto klidného a soustředěného vnitřního oka. Tehdy zjistil, že každá víra je omezením, které je nutno přezkoumat a transcendovat.

Spoustu hodin trávil ve vodě a začal uvažovat, co se asi děje v mysli tvora, který žije ve vodě 24 hodin denně. Samozřejmě si vzpomněl na delfíny, jejichž mozek je stejně velký jako lidský, ne-li větší. Po předchozích několikaletých výzkumech mozku delfínů se Lilly rozhodl, že nejlepším způsobem, jak se dobrat odpovědi, je zeptat se přímo delfínů. V roce 1959 se Lilly na Panenských ostrovech pustil do pokusů o navázání skutečné výměny informací mezi člověkem a delfíny. Delfíní řeč má asi 10krát rychlejší frekvenci než lidská. Když Lilly učil delfíny anglicky, používal k tomu účelu zrychlování a zpomalení magnetofonového záznamu lidské a delfíní řeči.V polovině 60. let se o Lillyho práci s delfíny doslechl filmový producent Ivan Tors a nabídl mu roli odborného poradce při natáčení filmu ¨Flipper˙. Během natáčení se Lilly seznámil s Constance Torsovou, jež patřila k těm, kteří se jako první pokusili využít LSD k terapii. Pro Lillyho, který díky migréně od dětství trpěl úpornými bolestmi a pátral po nějakém léku, který by mu nějak pomohl, to byla výzva. Kromě Lillyho poprvé LSD ochutnal i cvičený delfín, který si ve filmu zahrál hlavní roli.

Po několika terapeutických ¨tripech˙, které absolvoval pod vedením Constance, se rozhodl LSD využít i experimentálně. Odhodlal se zkombinovat účin psychedelické látky s účinem smyslové deprivace v izolační nádrži. Této kombinace se dosud nikdo neodvážil. Lillymu, osvobozenému od veškerých vnějších vzruchů, se podařilo dosáhnout absolutního vyprázdnění mysli; přitom měl osvobozující pocit, že jeho mysl je neobsažená a přitom nesmírně expanzní. Podařilo se mu do jiných rovin reality, do jiných ¨vnitřních vesmírů˙. Prožil neuvěřitelná psychedelická dobrodružství. Otevřely se před ním fascinující možnosti.

Náhle si uvědomil si, že než bude moci pokračovat dál a zkusí se ještě hlouběji ponořit do hlubin nově objevených vesmírů, měl by si v sobě udělat pořádek – uklidit si, tak říkajíc, před vlastním prahem. Na mysli měl především dosavadní výzkumný projekt komunikace s delfíny, jehož řízení se před lety ujal, a který se mu teď zdál dost problematický. V jeho rámci se prováděl výzkum mozků delfínů. Používali tehdy klasických metod odchytu delfínů a jejich umístěním do laboratoře, která se vlastně stala jejich vězením.

Lilly se problematikou komunikace s delfíny zabýval v letech 1959 až 1966. Během experimentů s LSD na Panenských ostrovech (1964 – 1966) ovšem začal daleko hlouběji pociťovat ¨puls vesmíru˙ i zde na planetě Zemi. Díky úžasu a úctě, provázejícím objevy mnoha dimenzí v sobě i ve vesmíru, si Lilly začal osvojovat novou etiku. Ta pak začala regulovat jeho život, postoje i vztahy s druhými a nakonec i jeho profesionální kariéru. Tuto etiku i její důsledky se pokusil shrnout již v knize Duše delfína, která vyšla v roce 1966. Přijal za své pravidlo Erika Eriksona, který říká: ¨Druhým dělej nebo nedělej jen to, co bys chtěl, aby druzí dělali nebo nedělali tobě.˙ Když říkal ¨druzí˙ měl tím na mysli nejenom lidi, ale také jiné živočichy, jiné tvory, jiné bytosti tohoto vesmíru. Lilly si jednoduše uvědomil, že musí s výzkumem delfínů, který se neslučoval s jeho novou etikou, skončit.

Tři Lillyho knihy o delfínech, Man and Dolphin, The Mind of the Dolphin a Lilly on Dolphins, inspirovaly celou generaci k přehodnocení vztahu nejen k delfínům, ale k jiným živočišným druhům obecně. Lillymu se podařilo přesvědčit veřejnost, že delfíni mají vnímavost stejnou jako lidé a že nikdo nemá morální právo věznit delfíny z tzv. vědeckých důvodů v experimentálních koncentračních táborech. (Není tajemstvím, že součástí první řady výzkumů delfínů bylo i voperování elektrod do jejich mozku a podobné nechutnosti.)

Již na samém počátku výzkumu Lilly a jeho spolupracovníci zjistili, že mozek delfínů je větší než lidský. Bylo jasné, že delfíni jsou v tomto směru vyvinutější než my, i když jiným způsobem. Přesto tehdy odsouhlasil požadavek neuroanatomů, aby se tři delfíni, s ohledem na získání dostatečného materiálu, na němž by bylo možné anatomicky demonstrovat fakt, že mozek delfínů je stejně kvalitní jako mozek člověka, obětovali. Již v té době měl pochyby o korektnosti tohoto kroku, byl však přesvědčen, že je třeba shromáždit dostatek vědeckých informací, které přispějí k tomu, že se naše vztahy s delfíny v budoucnosti zlepší a dostanou na vyšší úroveň. Teď se rozhodl jinak. Aby mohl na výzkumu pokračovat, trval na tom, že součástí projektu výzkumu inteligence delfínů musí být naprostá svoboda na jejich straně. Výzkum by měl přinášet potěšení spíše delfínům než nám, lidem.

Rozhodl se, že pokusné delfíny vypustí do moře. Neměl tušení že jeden z delfínů ve výzkumném středisku na Miami přestal jíst. Během následujících tří týdnů učinil jeho tým vše možné, aby jeho chuť k jídlu spravil, ale nic nepomohlo. Delfín zemřel. Co horšího, během následujících týdnů spáchali sebevraždu i další čtyři delfíni. Odmítli jíst a dýchat. Ve výzkumném středisku zbyli poslední tři delfíni. Lilly dal telefonicky pokyn, aby je okamžitě pustili do moře – dříve než by mohli spáchat sebevraždu!

V rámci přehodnocení dosavadní role vědce – experimentátora, jenž provádí pokusy na druhých, se rozhodl zkoumat výhradně vlastní mozek. Na dlouhá léta se vnořil do nezměrného vnitřního světa. Podařilo se mu navázat kontakty s interdimenziálními bytostmi, které by, za určitých okolností, bylo stejně tak možno nazvat anděly jako mimozemšťany, vnitřní průvodce nebo posly vyšších inteligencí. Jeho překvapivé objevy v sobě, jeho cesty po nesmírném vnitřním vesmíru, spolu se získaný respektem vůči vysoce inteligentním delfínům, to vše pozvedlo jeho vědomí a obohatilo o pochopení propojenosti všech životních forem. Pochopil jakousi vyšší kosmickou ekologii všeho bytí. Toto poznání mu zabránilo věnovat se dalším pokusům na delfínech čistě vědeckým, objektivistickým způsobem. Jeho rozhodnutí znělo: jediný tvor, jediná živoucí bytost, se kterou mám právo experimentovat, jsem já sám.

PSYCHONAUT 

Díky řadě dlouholetých pokusů s psychedelickými látkami se Lillymu podařilo rozvinout psychologickou teorii lidského biopočítače. V roce 1968 vydal knihu s názvem Programming and metaprogramming the Human Biocomputer, ve které shrnul svoje psychedelické zkušenosti. Jak naznačuje terminologie, Lilly nezapře odborníka na počítačový jazyk a programování, ani když se pohybuje v oblasti hlubinné psychologie.

Lilly byl od mládí doslova posedlý funkcemi mozku a jeho záhadami. Protože byl medikem s psychoanalytickým vzděláním, chápal aktivity mozku nejdříve mechanisticky: domníval se, že myšlení je pro mozek v podstatě totéž, co pohyb pro svaly. Když začal pracovat jako počítačový programátor, začal pro funkce mysli používat programátorského jazyka. Často hovoří o vnitřním naprogramování mozku nebo jeho přeprogramování. Programem má na mysli vše, čemu se člověk musel naučen věřit (ať jde o představu reality, nebo jakékoli jiné ideje nebo domněnky). V jeho nové teorii mozek fungoval jako hardware, mysl jako software. Podle Lillyho bylo možno víru jakéhokoli typu (ať byla vědecká či náboženská) považovat za program. Mysl však je možno ¨přeprogramovat˙. Lilly má na mysli oproštění od limitů těchto manipulujících programů – jejich transcendenci. Díky experimentům v izolaci vodní nádrže a později s LSD objevil ve svém mozku paralelní, ale od vnějšího světa oddělený vesmír. Tato teorie byla radikálním odklonem od převládajícího vědeckého uvažování o čase a prostoru, o realitě vůbec. Dosavadní experimenty i několik případů telepatie jej inspirovaly k teorii dvou kanálů mysli: jeden kanál spojuje vědomí se světem smyslů, druhý pak s celým vesmírem. Došel k přesvědčení, že čím hlouběji se člověk noří do vnitřní skutečnosti, tím více se dotýká celku existence.

V knize V centru cyklónu píše: To v co člověk věří, že je pravdou, se pravdou stává, což lze v jistých mezích doložit zkušenostně nebo experimentálně. Zmíněné meze jsou jen další formy víry, kterou je nutno transcendovat. V oblasti vědomí ve skutečnosti žádné meze neexistují. Lilly dospěl k názoru, že ¨ve vesmírném počítači nemůže existovat žádný display, žádné dění, žádný ideál, který by nebyl dostupný i vašemu vědomí. Na to poukázal už Freud, když hovořil o cíli snah učinit nevědomé vědomým. V našem vnitřním bio-počítači by neměly být žádné hranice.˙ V roce 1964 se v důsledku nešťastné náhody ocitl v kómatu na 24 hodin. Prožil zkušenost smrti. V kómatu vstoupil do prostoru, kde se mu zjevily dvě podivné postavy, průvodci. Později, pokaždé, když se zabýval nějakou otázkou, se mu tyto postavy zjevily a řekly mu, v čem je problém. Někdy to všechno, o čem Lilly mluví, zní jako zpráva o prvotřídní schizofrenii. Lilly se ovšem ohrazuje: ¨Myslím si, že snaha definovat všechny mystické, transcendentní nebo prostě exotické zážitky, které nezapadají do konsensuální reality jako psychotické, je koncepční omezeností. Vychází to ze strachu, který se nehodí pro badatele s ¨otevřenou hlavou˙. Osobně o světě psychóz něco vím. Studoval jsem analýzu u Roberta Waldera, měl jsem možnost seznámit se s vlastními psychózami, pracoval jsem se schizofreniky i katatoniky. To, co jsem zkoumal v nádrži, to nebyla psychóza, ale problém víry a její struktury. Prozkoumával jsem způsob, jak svou víru, všechno čemu věříme, programujeme. Považujeme-li mysl člověka za jakýsi počítač, mohu říci, že se mi podařilo najít základní programy, které do něho byly zabudovány, i meta-programy, které si do mysli ukládáme vědomým výběrem nebo nevědomým vnucením. Zajímalo mne, nakolik lze tyto meta-programy změnit a přeprogramovat,˙ řekl v rozhovoru se Samem Keenem.Řadu oficiálních experimentů s LSD, probíhajících od roku 1954, přerušil v roce 1966.

V té době začal ve Spojených státech platit nový zákon týkající se LSD. Z původních 210 výzkumníků LSD jich nyní smělo pracovat jenom šest. Lilly v nové atmosféře podezřívavosti, nedůvěry a strachu odmítl pracovat a odložil výzkumy do doby, než se věci vyjasní.

V roce 1969 byl Lilly pozván do Esalenu, kde strávil šest mimořádně intenzívních týdnů jako účastník dílny vedené Fritz Perlsem. Měl pocit, že se tu z housenky změnil v motýla. Setkal se zde také s Richardem Alpertem, který se právě vrátil z Indie jako mistr jógy Ram Dass. Nechal se jím inspirovat k meditačním a koncentračním cvičením. Dalším jeho inspirátorem se mu stal psychiatr Claudio Naranjo, který byl členem představenstva Esalenu a zabýval se různými aspekty ¨mystických˙ učení.

Od Naranja se v tu doslechl o Oscarovi Ichazo, duchovní osobnosti žijící v Chile, který učí moderní verzi staré súfijské discipliny rozšiřování vědomí, a odejel se na jeho školu v Arice zvědavě podívat. Dopadlo to tak, že na půl roku stal členem zdejší experimentální skupiny. Následně se spolu s Ichazem pokusili o jakousi podrobnou kategorizaci (zmapování) změněných stavů vědomí. O výsledku této práce vypovídají závěrečné kapitoly knihy V centru cyklónu. Lilly objevil devět vrstev nadvědomí a devět vrstev podvědomí, které rozpracovává do řady dalších podúrovní. Zjednodušeně řečeno: Lilly si experimentálně ověřil, že nebe a peklo má každý ve své hlavě – mimo takřka nekonečné počty dalších nejneuvěřitelnějších vesmírů. Oscar Ichazo se s ním rozloučil se slovy: ¨V jinak dokonalém stroji máš ještě pár zrnek písku (ale tvrdých jak diamant, pomyslel si Lilly). Teď už jen stačí tenhle stroj vyčistit a on hladce poběží směrem k Satori.

¨Jakmile v sobě dosáhnete tohoto místa, uvědomíte si, že nejste programátorem, nejste to, co je programováno a nejste ani programem. Vaše skutečná identita se etabluje jako naprosto nezávislý činitel. Jakmile se tato schopnost od-identifikovat se od starých programů, programování i programátora zobecní, máte klíč k vyšším stavům vědomí. V tom spočívá tajemství transcendence. Takto začnete uplatňovat meta-programující síly lidského bio-počítače, schopnost uvědoměle vytvářet principy, které ovládají myšlení a chování,˙ říká.

Na dotaz, zda jsou k dosažení vytoužených stavů vědomí nezbytné psychedelické drogy, Lilly odpověděl: ¨LSD vám umožňuje zvýšit hladinu energie – fyzické, mentální i spirituální. Pokud však člověk v nádrži dokáže ¨zaparkovat˙ své tělo, má šanci dojít do každého psychedelického prostoru i bez LSD. Drogy mohou pomoci v tom smyslu, že seznamují s existencí různých stavů a rovin vědomí. Jakmile jednou víte, že existuje ¨prostor˙, je možné se naučit, jak se do něho dostat zpátky i bez nich. Jestliže použijete jistého ukáznění mysli a vnitřní koncentrace, můžete se naprogramovat, přemístit se do každého prostoru, o němž víte, že existuje. Jde o to vypracovat si pozici vnitřního pozorovatele, nestranného svědka, jak to nazývali v józe. Jde o to stát se pozorovatelem a sledovat funkce programů, které ovládají vaše myšlení a chování. To je základní dovednost, známá od dávných dob.˙

V CENTRU CYKLÓNU 

Když se vrátil do Spojených států, žil ve stavu vědomí, který nazval ¨Alternity˙ (slovní hříčka odkazující k propojení stavu věčnosti – eternity – a změněných stavů vědomí – alterned states). Byl to stav charakteristický vědomím, že pro Já jsou otevřeny všechny myslitelné možnosti. V té době se (na party Alana Wattse v Hollywoodu) seznámil se svou družkou na dalších 15 let, Toni Ficarottiovou. Když  ji prvně spatřil a prohlédl si její auru, zeptal se jí: ¨Kde jsi byla a co jsi dělala posledních 500 let?˙ Toni odpověděla, ¨Absolvovala jsem trénink. Teď jsem tady.˙Ve filmu Kena Russela Altered States odvážná žena zachraňuje zběsilého vědce (svého manžela), když samu podstatu jeho existence začal do sebe nasávat děsivý maelstrom rozvířené nekonečnosti. Na poslední chvíli ho vytahuje ven. Něco podobného se stalo i Johnu Lillymu, jehož příběh se stal inspirací pro tento úspěšný hollywoodský film. Také jeho našla vlastní žena (Toni) vtaženého do víru smrti. V bezvědomí ležel s obličejem dolů ve vaně s horkou vodou. Drogou, která Lillyho málem připravila o duši, bylo ¨disociující anestetikum˙, ketamin hydrochlorid. Chybělo málo a Lilly se stal obětí své neuhasitelné zvědavosti, s níž se tak často vrhal do vnitřních vesmírů, aby kontaktoval zdejší ¨vetřelecké˙ inteligence. Při jedné cestě ze Západního na Východní pobřeží se díky výstřednosti svého chování dostal do centra pozornosti ¨pořádkových orgánů˙. Nevěděli si s ním rady a proto byl umístěn na psychiatrickou kliniku.  Brzy se mu podařilo dostat ven. Znovu se vrátil k hodinovému dávkování ketaminových injekcí. Jeho tehdejší bizarní vystupování a čím dál uvolněnější sexuální chování mu vyneslo reputaci příznivce ¨polymorfní perverzity˙. 

Samadhické experimenty však byly nakonec přerušeny trochu tragikomickým způsobem – na úpatí jednoho kopce. Ve stavu vyššího vědomí nezvládl při rychlosti 30 mil za hodinu řízení svého bicyklu a byl nucen připustit, že ¨jsme jen limitované biologické organismy, vážně omezované biologickým prostředkem, ve kterém se vezeme.˙

Když John Lilly prohlásil, ¨mé tělo je mou laboratoří˙, rozhodně nešlo o pustou frázi. Toto své stanovisko stvrzoval často za cenu rizika ohrožujícího jeho život. Nikdy však neriskoval pro nic za nic. Riziko se stalo neodmyslitelnou součástí mýtického hledání pravé vnitřní skutečnosti; vždycky šlo o dosažení onoho ¨kritického momentu˙ přechodu, kdy se vědec sám stává experimentem. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Lilly jako jeden z prvních psychoterapeutů pokoušel o propojení moderní technologie (floatace, elektro-stimulace, biofeedback atd.) se starými esoterickými technikami dosažení ¨osvícení˙ (meditace, jóga atd.). Jeho hlavním cílem bylo najít takovou techniku, která by i průměrnému člověku dovolila nahlédnout do ¨vyšších pater˙ vědomí; která by mu v těchto výšinách umožnila žít v téměř stálém stavu ¨satori˙ (osvícení).Jak již bylo řečeno, Lilly přestal s delfíny pracovat v roce 1967, kdy svůj institut uzavřel, výzkumný tým rozpustil a delfíny propustil na svobodu. Po mnoha letech, v roce 1976, založili John Lilly a jeho žena Toni nadaci Human/Dolphin Foundation, která fungovala bez podpory státu, jenom ze soukromých dotacích. Mimo to zahájili projekt JANUS, jakýsi vizionářský pokus o komunikaci s delfíny s pomocí počítačů. I když to pro všechny účastníky (vřetně delfínů) byla velmi vzrušující doba, Lilly brzy zjistil, že mu dochází prostředky a chybí mu vyspělá technologie. Nic z toho ovšem nechybělo armádě! Lilly tehdy s hořkostí zjišťuje, že oblast, jejímž průkopníkem byl, postupně opanovávají výzkumné skupiny pracující pro vojenské tajné služby.

V epilogu k autobiografické knize V centru cyklónu z roku 1972 (dávno před tím, než kdokoli mohl snít o možnostech Internetu) píše: ¨Budoucnost člověka záleží na informovaných, probuzených, odvážných, znalých a zkušených jedincích, volně sdružených v komunikačních sítích. Takové sítě již existují a dobře fungují s velmi jemnou účinností všude po celé planetě. Předpokládám, že se bude rozšiřovat i nadále, než bude touto sítí obestřena celá naše Země, a kdy bude veřejně demonstrováno (předvedeno) to, co je zatím součástí privátní zkušeností mne a jiných podobných.˙ Na konci 70. let v jednom rozhovoru řekl: ¨Věřím, že naše děti budou mít možnost ¨cestovat˙ do mentálních a spirituálních prostorů způsobem, jaký nemá precedens. Pro mladou generaci se průzkum nového vědomí stane způsobem života. Mohlo by se ukázat, že průzkum vzdálených prostor lidského vědomí bude tou nejrychlejší cestou k přeměně společnosti.˙

Na svou dávnou touhu zjistit jak funguje mozek Lilly nakonec rezignoval. Docela nedávno v jednom rozhovoru řekl: ¨Mozek je jedna veliká chemická továrna. Jeho vnitřní chemie neustále moduluje náš život. Důležité je uvědomit si, jak fungujeme biochemicky. Přestal jsem se pokoušet pochopit, jak mozek funguje, protože to není v lidských silách. Vždyť ani nevíme, jak je s mozkem propojena jediná naše myšlenka. Vždycky říkám, že já nemám mozek, ale mozek má mne. Větší počítač může napodobit počítač menší, ale nemůže udělat napodobeninu sama sebe. Pak už by totiž neexistovalo nic než simulace. Dál už vědomí prostě jít nemůže, protože je tak naprogramováno.˙Není to tak dávno, co Lilly dokončil knihu The Simulations of God: The Science of Belief a začal pracovat na knize Don't Bore God or He Will Destroy Your Universe.

Dnes, ve svých 81 letech, stále hledá a nalézá; cestuje po světě a pořádá přednášky. Vypráví o svých pozoruhodných zkušenostech a jak říká, vždycky se těší, že padne pár dobrých otázek. Jedno z pravidel metaprogramování, na které Lilly klade zvláštní důraz zní: Objevujte a zkoumejte nové, ale ať objevíte cokoli – člověka, skupinu lidí, nový prostor či realitu -, neuctívejte je, ani se jich nebojte. Za jakýchkoli okolností musíte zůstat svobodní. Pro takovou zátěž nemá výzkumník místo. ¨Každou limitující víru, je nutno přezkoumat a opustit. Pro badatele neexistují žádné definitivní víry. Svoboda je v neznámém. Uvěříte-li, že neznámé existuje všude – ve vašem těle, ve vašich vztazích k ostatním, v politických institucích, ve vesmíru – pak dosáhnete maximální svobody.˙

¨Můj skepticismus zůstává nedotčen – prosím, abyste si podrželi svůj. Skepse je nezbytným nástrojem při objevování a zkoumání neznámého. Ještě důležitější je ovšem humor, zvláště s ohledem na sebe sama a svá pozorování. Když jsem se jednou ptal svých vesmírných průvodců, jak se stát dokonalejším člověkem, odpověděli mi: Víc se smát! Součástí naprosté nezaujatosti a objektivity je tedy požadavek porozumění kosmické komedii. Samozřejmě i porozumění tomu, čemu dervišové říkají baraka – kosmická láska. Jsem jenom navigátor 100 miliard navzájem spojených buněk. Ale není zázrak, že si vesmír takhle stvořil kousíček sebe sama, který dokáže studovat majestátní zbytek; že tato maličká část vesmíru, při studiu sebe sama dokáže ve svých vlastních vnitřních realitách najít zbývající celek?˙

Ve třinácti letech si Lilly uvědomil, že všechna katolická mystika – Bůh, andělé, posmrtný život – jsou jen dětinským omylem. Později, když se vrhnul na vědu a v rámci svých experimentů prožíval rovinu nadjá, zjistil, že ¨zázrak˙ existuje, neboť podstata každého člověka je součástí universální sítě propojující podstaty všeho a všech. Podstaty všech lidí jsou navzájem propojeny. Existuje neustálá bezprostřední a naprostá komunikace všech mezi sebou, bez ohledu na to, do které galaxie patříte nebo na to, zda si to právě uvědomujete. ¨Měl jsem možnost tuto vesmírnou síť inteligencí, to co idealistické filosofie či Východní náboženství nazývají Universálním Duchem, poznat.˙ 

(připravil Blumfeld)  

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama