Jak jsme tak celé dny seděli a stáli u schodů na Kampu (dodnes mé nejoblíbenější místo, teprve mnohem později jsem zjistil a změřil, že tam je jedna ze dvou pozitivních zón, které udržují památný most v dobrém stavu celá staletí), Jarda stále častěji vyprávěl o své folkové skupině Extempore. Hrával v duu, ale tehdy se již potřetí pokusil sestavit celou kapelu. Vždycky mne pozval na zkoušku, aby se pochlubil, jenže já mu to vždycky zkritizoval: písničky, které měly v jeho osobitém podání švih a vtip, zněly v podání celé kapely utahaně, uměle, nic moc.
Jednou to Jarda už nevydržel a řekl mi, že když jsem tak chytrej, ať to dokážu, že, jak tvrdím, i česká amatérská kapela může šlapat a dobře znít. Já řekl, že si teda koupím bicí a za tři měsíce to dáme dohromady. A tak se i stalo. Pilně jsem trénoval ve skladu potřeb pro výtvarníky, a poté, co Jarda získal zaměstnání jako správce tenisových kurtů na Hagiboru, jsme mohli začít zkoušet s celou kapelou. Za dva roky už jsme byli kultovní kapelou (i když nám to tak rozhodně nepřipadalo).
První skutečné bicí mi ukázal a dovolil za ně sednout Jirka Šula, bubeník Plastiků. Chtěl jsem se naučit hrát pod odborným vedením, ale jediný bubeník, který byl ochoten mi dávat soukromé hodiny (dojížděl jsem přes celou Prahu do Modřan) mne nutil držet paličky tak, jak je drželi dechovkáři a jazzmani, tak jsem se brzy začal učit sám. Vyrobil jsem si tréninkové bicí (z dřeva potaženého gumou) a trénoval celé dny, jak to šlo.
Už tehdy, v rámci amatérského jammování (moc jsme toho na nástroje neuměli, ale o to nadšeněji jsme se nořili do atmosféry totálního hudebního vytržení: bývali jsme celé hodiny v transu), jsem věděl, že právě tohle je ta nejdokonalejší forma uchování vnitřní svobody. Bylo jasné, že ruští okupanti a uvadačští malí Čechové cele opanují společnost, a tak šlo o to najít si prostor, kde by se člověk mohl vyřádit a nepropadnout malomyslnosti.
Dodnes vzpomínám právě na to časem ani hlasitostí neomezené improvizování, tehdy převážně na základní rytmy boogie a blues. V neděli dopoledne jsem chodíval na černou burzu gramodesek (a brzy má sbírka obsahovala značný počet LP skupin a hudebníků, jako byli King Crimson, Frank Zappa, na jehož koncert jsem pak jel v roce 1974, Deep Purpple, Pink Floyd, John Mayall Bluesbreakers, nebo od Jardy Neduhy půjčené dvojalbum Jesus Christ Superstar, které jsem celé přeložil se slovníkem v ruce), a v pátek nebo v sobotu večer se hrávalo na Hagiboru. Mezitím jsem přetáčel elpíčka na kotoučovém magnetofonu i pro ostatní, a psával své časopísky, které si pak štamgasti čítávali v malostranských hospodách.
V polovině 80. a na počátku 90. let minulého století jsem Jardovi Riedelovi, dnešnímu hudebnímu publicistovi, tvrdíval, že kdybychom tehdy, tedy v letech hraní na Hagiboru, měli možnost si to natáčet, že by to znělo jak ranné nahrávky takových skupin, jako byli Faust, Gong a další. Ne z hlediska kvality nástrojů a techniky hry, ale co se týkalo unešení hrou a transovní atmosférou, která z nás přímo kapala. V tom nadšení jsme se dokázali jaksi intuitivně napojit na tytéž inspirační zdroje, které hnaly k vrcholným výkonům i hudebníky na západ od Aše. Na rozdíl od profesionálů, kteří šmrdlali něco z not a poslouchali nejen dirigenty, ale i ideologické cenzory, my byli totálně svobodní a neomezovaní ničím a nikým (než sami sebou a nekvalitou našich nástrojů. Což nás ovšem vedlo k vynalézání a výrobě primitivních, ale zvuk skupiny velmi ozvláštňujících nástrojů. Používal jsem dřevěné xylofonky, cinkátka z nařezaných trianglů, dětské hračky a myslivecké vábničky atd.).
Navíc to byla nepřetržitá škola života: jaká radost byla slyšet první pazvuky z různých těch tranzistorových mašinek, které si na svou sólovou kytaru vyráběl Jirka Hradec, a objevit tak možnost být u toho, vymýšlet, tvořit, a hlavně improvizovat! Zatímco veškerá ostatní hudba byla svázaná notami a nepsanými tabu (např. dlouhé vlasy ani v televizi, ani na ulici, absolvování konzervatoře, kde člověku poničí radost ze hry nácvikem stupnic a on pak i sóluje jen ve stupnicích), my mohli řádit a hrát (si) do nekonečna.
Miloval jsem setkávání se spoluhráči i mimo přímé hraní: samozřejmě ne v hospodě, kde se to po třetím pivu zvrhlo do pivních řečí (proto jsem tam také těm opilcům vnutil pravidelné časopísky: aby aspoň na chvíli mysleli na něco jiného, než chlast, ženský a nadávání na poměry). Vzpomínám, jak jsem na každém hledal něco dobrého. Například basák, truhlář, kterému jsme říkali Pickwik. Nutil jsem ho, aby psal krátké veršíky a pamatuju si tento: Z okna bába vypadla, a dopadla na chodník. Cestou trochu vychladla, jako každej závodník.
První sólový kytarista Jirka Števich, kdysi hráč Plastiků, byl velmi nevzdělaný, ale o to dychtivější nasávač všech inspirací. Trávil u nás doma ve Slovenské ulici (kde se ostatně často a i po mé éře v Extempore scházeli pravidelně nejen nad elpíčky, ale i na večeře po koncertech, i další hudebníci, bedňáci, nahrávači na magnetofony atd.) dost času. Občas byl hladový, tak jsme ho nakrmili, občas mu byla zima, tak jsem mu věnoval nějaký ze svých starých svetrů. Do tehdejší společnosti se vůbec nehodil, ale jakmile zapnul kytaru a začal hrát a sólovat, vzal i nás všechny okolo do světa hudební uvolněnosti a nestěžující si harmonie.
Mimochodem, z Karlova mostu a z jammů na Hagiboru a koncertů jsem znal i řadu dalších budoucích výtvarníků a spisovatelů a grafiků a emigrantů: např. Vlastu Třešňáka, kterému jsem pak věnoval, protože mi přítel z Japonska přivezl lepší, i svůj (a jeho) první fotoaparát, a pravidelně i olejové barvy a kartony, protože jsem už pak pracoval ve skladu potřeb pro výtvarníky, pozdějšího vydavatele knih ve Vídni Zbyňka Benýška, happeningáře a dnes editora knih poezie Milana Kozelku, zvukaře Indžu (po letech jsem ho potkal a stále je zvukařem), jiného zvukaře Lejzyho, bubeníka jedné tancovačkové kapely Méďu, který byl prototypem medvěda, mlčky sedícího za pivem, ale jak sedl za bubny, rozzářil sebe i celý sál, zvukaře a nahrávače (a na Trabantu vozícího reprobedny) Jirku Munzara, a další a další kluky, kteří pak také začali hrávat v různých rockových kapelách, ale i psát a kreslit.
Naznačuji, že právě společné hraní v kapelách postupně nasměrovalo i další nepřizpůsobené mladé lidi k vlastní (i když samizdatové) tvorbě. Už tehdy jsem psal, že je to právě rock, který spojuje „proletáře všech zemí“, a že úder do strun kytary je pozitivní umělecká tvorba (zatímco úder půllitrem do hlavy opilého kolegy v hospodě je jen negativní agrese, která nic neřeší).
Naznačuji, že právě tohle byly „naše univerzity“. Nikdo z nás nemohl očekávat, že bude přijat na jakoukoliv vysokou školu, a tak jsme se, jako ctnost z nouze, vzdělávali sami. S výhodou, že to bylo v oborech, které nás bavily. Naučili jsme se překonávat překážky, a tvořit za jakýchkoliv okolností. Bylo příznačné, že z hudebníků se pak stávali etablovaní grafici nebo spisovatelé v emigraci. A kolem Karlova mostu a Extempore se vytvořila „umělecká“ skupina, jež snese, co se týká dopadu s budoucího nasměrování celkové kulturní atmosféry té doby, srovnání i se skupinami surrealistů, Šmidrů, Křížovnické školy čistého humoru, nebo v hudební oblasti později Hanspaulka atd. A po letech Jarda našel v knize vzpomínek Jana Zábrany (str. 321) toto: „Návštěva večer u jazzových a beatnických afficionados na Hagiboru.(30.července 1974)“.
Dny jsme trávili na mostě, večery v hospodě anebo jammováním na Hagiboru. Karlův most se jednu celou sezónu opravoval, a po značné délce se muselo chodit po dřevěných schodech na provizorní cestu nad dole pracujícími dlaždiči, a pak schody zase dolů na dlažbu mostu. Lidi ale korzovat (z jednoho konce mostu na druhý a zase zpátky) nepřestali, a tak jsme se tam vždycky spolehlivě našli. Já pak organizoval i různé demonstráže. Vzpomínám, jak jsem jednou instaloval řadu obrázků a předmětů na téma „nic“. Bílý papír s názvem „nic“, dalekohled se začerněnými skly a nápisem „Uvidíte nic“, pokažený hodinový strojek s návodem „zatáhnete-li za tuto páčku, NIC se stane“ atd. Za pár minut poté, co jsem to vše nainstaloval, jeden aktivní třicátník na nedělní procházce začal rozčíleně pobíhat sem tam, a pak požádal ženu se synem, aby tam počkali, a běžel pro policajty.
Svým způsobem byla každá opletačka s režimem důkazem, že jsme na správné cestě. Jednou mne opravdu přímo na mostě sebrali a na oddělení pak dvě hodiny (jedním prstem, takže jsem jim nabídl, že jim to sepíšu rychleji, protože jsem tehdy už ťukal značnou rychlostí, natrénován právě samizdatovými časopisy) sepisovali „Seznam zabavenych obrazkov“. Městský úřad mne pak o půl roku později odsoudil k zaplacení pokuty 50 korun. A v roce 1986, kdy mne zavřeli na dva měsíce, mi zabavili nejen kopie dopisů přátelům do ciziny, ale i gramofon, zesilovač a reprobedny, a desítky magnetofonových kazet (rozumějte: právě tohle byly prostředky páchání protistátní činnosti).
Když jsem pak sehnal možnost vystoupení např. v klubu „na jedničce“ na Strahově, a my půl roku nacvičovali nějaký ten souvislý program, sestavovaný z jednotlivých písniček, abychom ho jednou jedinkrát zahráli, prožívali jsme dokonale tvůrčí časy. Samozřejmě, už tehdy jsem narazil na jistou naivní nezodpovědnost kytaristy, který se vždy před vystoupením ožral (a jako obvykle zapomněl trsátka a neměl náhradní struny atd.), což jsem pak v osmi kopiích svého na stroji psaného a v malostranských hospodách distribuovaného časopísku po vystoupení velmi kritizoval (a což vedlo k tomu, že jsem Extempore později opustil). Ale například týdenní „soustředění“ v domečku nějaké babky (v Čelákovicích), kde jsme nacvičovali komponovaný pořad Azbestový guláš už byl rockový život se vším všudy. Nápady, kterými jsme obohacovali původní melodii, kterou většinou přinesl Jarda nebo Jirka, svoboda, s jakou jsme (já coby bubeník nebo basák Džerry) mohli melodii obohatit vlastním rytmickým nápadem, včetně konečného hodinového souvislého programu (včetně druhého perkusisty a programu a pozvánek a loga skupiny atd.), to všechno bylo jedinečným a fungujícím vzdorem tehdejší už nepokrytě utahované smyčky normalizace.
Mimochodem, dodnes potkávám uznávané umělce, kteří se přiznávají, že tehdy chodili na Extempore na Strahov, a to je nasměrovalo k tvorbě (za všechny např. sochař Sozanský).
Proč jsem se tak rozepsal? Protože se v nakladatelství Galén Praha chystá vydání 2 CD záznamů tehdejších jammů raných Extempore (a jejich přátel) na Hagiboru z let 1973-4. A protože už z jiných nahrávek vím, a rád bych upozornil předem, že kromě hudby samé je (a bude) na cédéčkách, jaksi „mezi řádky“ a mezi notami i ona tehdejší atmosféra. Protože při poslechu nepůjde o dokonalost zvuku nebo instrumentálních výkonů, ale právě o onu (i dodnes inspirující) atmosféru tvrdošíjně hledané a v bluesových a rockových improvizacích nacházené vnitřní svobody.
Až to vyjde, dám vědět.