Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Reset

V lednu roku 1998 jsem na internetu zavěsil (a o rok později v knize Něco v síti publikoval) článek nazvaný Reset. Tehdy zapadl. A tak když jsem si otevřel (Lidové) noviny a přečetl citát z projevu viceprezidenta USA Joe Bidena na konferenci v Mnichově („Je čas zmáčknout tlačítko reset a přehodnotit oblasti, v nichž můžeme a měli bychom spolupracovat.“), zaradoval jsem se. Sice to trvalo, ale už je to tady. Jestli nastal ten správný čas resetovat vlastní (mozkové) programy a zvyky, je jen a jen na nás (i když zpětnou vazbu od přátel a kritiků bychom měli a mohli ocenit). Jestli se podaří resetovat i celosvětové ekonomické a bezpečností myšlení, to už je něco jiného.

Při práci na BARACE, věnované magické Praze a sakrální architektuře, se děly věci. Jeden článek (Praga Magica) zlobil. Několikrát se „ztratil“, mnohokrát jsem musel při práci na něm resetovat počítač, protože ten se „zakousl“. Windows padaly a padaly. Při obvyklých převodech textu z editoru Word do Write a pak do formátu RTF (znalci vědí, o čem je řeč) přestala často fungovat čeština a na obrazovce se objevovaly divné nesmysly. Když už jsme všechno jakž takž dali do kupy, při převodu na tzv. postscript, tedy při pokusu zhotovit filmy, ze kterých tiskárna tiskne, se jedna část, právě ta, na které byl zmíněný článek, znovu vypařila. Zmizela. Dokonce zmizely i zálohy, takže jsme 15 stran museli dělat kompletně znovu, od scanování obrázků až po rekonstrukci textu. Když BARAKA vyšla oddechl jsem si, ale předčasně. Při pokusu převést články tohoto čísla BARAKY na Internet právě jen tento článek opět zmizel a museli jsme ho na několikrát rekonstruovat. 

Před dvaceti lety byl jeden český výtvarník požádán, aby do připravované knihy nakreslil obrázky Fausta a Mefista. Šlo to podobně ztuha jako výše zmíněný článek do BARAKY, a když už vytištěnou knihu z Vimperka vezli do Prahy, auto se vybourala a půl nákladu skončilo v příkopě. Lomili rukama, naložili druhou polovinu nákladu, a auto se nabouralo opět.Každý z nás ví o podobné příhodě. Každému z nás se některý ten den blbec zajisté přihodil.  O co v takovém a obvyklých podobných případech jde? Proč máme někdy den blbec a nic a vůbec nic se nedaří?  Jak je to s pátkem třináctého?

Reklama

Při studiu keltského kalendáře se zjistilo, že v závislosti na vlivu polohy Měsíce dopadá na Zemi méně či více slunečního elektromagnetického záření (tvrdí paní Sillsová-Fuchsová, která o Keltech vydala knihu). Vstoupí-li Měsíc mezi Slunce a Zemi, sníží přísun energie na naši planetu. Patnáctý den každého měsíce spadal přibližně do období úplňku a byl jakousi keltskou nedělí. Slovo týden původně znamenalo „obrat“, tedy změnu lunárního cyklu. V normálních podmínkách začínají změny lunárního cyklu účinkovat jež dva dny před astronomickým novem nebo úplňkem, což se projevuje v chování  živých tvorů i ve změně počasí. K podobné situaci dochází i za úplňku, kdy se Měsíc ocitá z pohledu Slunce za naší planetou. Přitažlivé síly Země a Měsíce se sčítají a naše planeta je tak vystavena zvýšeným dávkám sluneční energie. Také v tomto případě lze pocítit účinky tohoto jevu již dva dny před změnou lunárního cyklu. O co tu tedy jde? Jestliže má keltský týden 15 dní, je druhý den před změnou lunárního cyklu den třináctý – den v celé přírodě kritický. 

Znovu se ptám: o co tu jde? Co se děje na mikroúrovni člověkem vědomě nevnímané, když pracuje například se středověkými koncepty zla, zlých duchů, zaklínání? Co je to kletba? Jak potom funguje amulet? Co když za tím vším jsou ony jemné a jemnější energie, které naši předkové a šamani všech věků registrovali (ať je pak pojmenovávali jakkoliv: Indián jim říkal Velký Jaguár, Aboridžinec Matka Želva, staří Čechové víly, jezinky a vodníci, Irové elf, goblin a jiní jinak)? Jaké jsou energie komplexního působení hvězd na obloze nebo toho, čemu každý z nás říká „anděl strážný“?

Co když skutečně každý z nás každou svou myšlenkou (a zvláště pak při vypjatých chvílích či stresových situacích) zanecháváme v prostoru jakési energetické otisky, na které, pokud jsou zřetelné, se jiní mohou vyladit? Co když naše vědomí skutečně nějak (zatím nikdo netuší, jak) registruje děje na atomární úrovni? Co když jsme to my, kdo je svým vědomím podvědomě formujeme a ovlivňujeme? Co když skutečně podvědomě registrujeme např. v literatuře, hudbě či výtvarném umění nejen to, co lze zaznamenat lidskými smysly, ale i to, co je hologramicky či v jakémsi vztahu otisknuto mezi řádky knihy či notami partitury nebo do plátna obrazu? Co když každou svou myšlenkou naše vědomí vypaluje tu kterou informaci do kosmicky rychle se otáčejícího CD ROMu jednotlivých vibrujících částí atomů?  

Představuji si to asi takto: kdykoliv uvažujeme (čím soustředěněji to umíme, tím lépe) o čemkoliv, třeba ze středověku, např. o sakrální geometrii města nebo duchovních symbolech obrazu, vždy se na toto téma, energeticky otisknuté v kamenech kostelů, mostů, věží a domů určitého města nebo zakleté ohněm do keramiky nebo vpečetěné do spisů a knih, jaksi rezonančně vyladíme. Svým vědomým vyladěním pak oprašujeme a znovu zprovozňujeme již dlouho nevyužité energie, obrazce a symboly. Jelikož jsou ale naše myšlenky v naprosté většině jen nerozpletitelným zašmodrchaným klubkem souvislostí, zabarvených emocemi, zanecháváme ve databance databanky svého rodu zmatek nad zmatek. Pokud se ale někomu daří naučit se soustředit a tu či onu informaci formulovat, tak jako příkaz počítači, jasně, stručně, silně, nepřehlédnutelně, koherentně, pak se na ni mohou vyladit a přečíst si ji i další a další lidé a generace. 

Každá nová pozitivní (jízda na kole, bruslení, nový kuchařský recept, vynález, vtip, druh kalhot, charlestonka v bicí soupravě atd. atd.) nebo negativní činnost (nůž, puška, dělo, raketa, zápasnický chvat, chvat, podvod atd. atd.) jest pak snadným návodem dalším lidem a dalším generacím (morfická pole a morfické rezonance R. Sheldrakea).

Meditací, jógou, rituály a šamanskými praktikami rozšíření vědomí se člověk více či méně vědomě ladí a napojuje na informace v těchto databankách (Indové jim říkají „akáša“). Osvícený a duchovní moudrý člověk, na rozdíl od naprosté většiny lidí, o těchto příčinách a souvislostech tuší nebo ví a chová se podle toho (Nelži, nekraď, nezabíjej, miluj bližního svého!).

Protože ale naše západní křesťanstvím ovlivněná společnost „formátuje“ své databáze negativně, nepřátelsky, záštiplně, konkurenčně, agresivně (když se vyskytl „osvícený“, hned jsme ho ukřižovali, a od té doby jsme ukřižovávali a pronásledovali každého, kdo vykazoval známky možné cesty k této osvícené moudrosti), máme svět takový, jaký jsme vždy (podvědomě a nevědomě) chtěli.  Jak to souvisí s šotky, bludnými proudy  a potulnými negativními energiemi, zvláště pokud jde o sondu do informací zapsaných například ve středověku?

Protože jsme vytrženi z kontextu (náš moderní pohled nemůže obsáhnout všechny úrovně a souvislosti a vztahy a detaily), často jaksi neurvale a humpolácky povytáhneme i energie (symboly, jevy) na původní námět nabalené. Středověk nebyli jen stavitelé katedrál, ale také šibenice, zaklínání, mučírny atd. Vyladěním na informace našeho lidského rozměru ale zároveň rezonujeme a zacházíme s informacemi a energiemi řádově mnohem jemnějšími.

Stále více myslitelů, fyziků a psychologů tvrdí to, co vědí někteří Indové a Tibeťané a šamani a další již hezky dlouho: svět je takový, jaký si ho děláme. Zmatek v našich hlavách produkuje zmatek v našem okolí. Strach stahuje svaly a znemožňuje adekvátní rozumnou reakci na v podstatě iluzorní podněty. Pár set let tvrdíme, že duše (a jiná velmi jemnohmotná energie) neexistuje. Zhrubli jsme. Na výzkum špendlíku si bereme parní válec. Sestavujeme velmi hřmotné konstrukce, a neregistrujeme signály a znamení dalších úrovní. A pak stačí malinký bludný proud, výron jiné energie proti srsti, a sebevědomá konstrukce či struktura se hroutí a člověk pro den blbec či seriál nešťastných náhod v pátek třináctého nemá vysvětlení. Produkujeme stále více tun hmoty na hlavu, abychom si mohli koupit stále víc předmětů, abychom byli šťastnější (aby naše těla produkovala endorfiny, přirozené opiáty, a my měli pusu od ucha k uchu). Přitom když víme jak (know how), stačí postup obrátit, zvednout koutky úst alespoň 30x nahoru, a spustit produkci endorfinů: za minutku budeme šťastní. 

Je-li lež, přetvářka, kletba určitým člověku a jeho mysli negativním směrem polarizovaná energie (virus v programu, písek v ložisku či rozladěný tón v akordu), je-li amulet či škapulíř totéž jen v pozitivním obranném provedení (antivirus, vyčištění, vyladění), je-li zaklínadlo či kouzelnická formule manifestací jakéhosi otevíracího hesla (software na vyhledávání virů, jakýsi šém či shluk písmen, např. „win“, nebo „enter“, na spuštění toho či onoho programu), pak právě tak, jako jsme my lidé ovlivnění změnami počasí a pozicemi Měsíce, jsou i stále složitější a jemnější procesy v čipech našich počítačů ovlivňovány nejen počasím a magnetosférou, ale také stavem mysli člověka uživatele. Mezi lidmi od počítačů se běžně tradují historky o tom, že ten či onen např. nemůže seriózně pracovat, když se blíží bouřka, nebo když je manželka rozčílená. 

Lidé z oboru psychedelik vědí velmi dobře o důležitosti tzv. setu a settingu – tedy prostředí, ve kterém se drogy berou, a atmosféry a účelu, pro který se berou. Bázlivý neurotik a vystresovaný zmatkář bude mít hrůzostrašné vize, zatímco domorodec, který bere tutéž drogu posvátně a ve společenství jemu podobných, vidí svého boha a propojí se s celým vesmírem. Novorozeně, zrozené do klidu, pohody, tepla a všeobjímající lásky matky  nevyroste v arogantního skina. Ten totiž, stejně jako nerozhodný politik, za svou agresivitu (či úzkost) nemůže, protože mu byla vtisknuta např. tím, že se narodil do smradu a oslepujícího jasu traumatizujícího světa lidí, kteří ho ihned odebrali matce a svázali do povijanu samoty, a vyrůstal v tzv. ústavu či v dětském domově a škole nepřetržitých zákazů, omezení a trestů. Byl systematicky naprogramován ke stresu, ke zmatku, ke zkratovitým agresivním reakcím. My všichni jsme naprogramováni k témuž: prohlédněte si jakékoliv noviny, podívejte se na zprávy na Nově.  

Co je to modlitba (omluva, odpuštění)? Co když je to o lambda půl posunutá energetická (zvuková) vlna jemných vibračních energií, která původně negativní vibrace neutralizuje? Magická ochranná formule coby důsledek harmonizovaného kouzelníkova nebo alchymistova vědomí? Nová nahrávka na magnetofonovém pásku (tedy přesměrování, učesání neurovnaných částic, nosičů informace)? Defragmentace hard-disku našeho mozku?

Co když jsou právě soucit a láska ty nejsilnější lasery schopny přesměrovat (sladit, zharmonizovat, soustředit, koherentně zfázovat) jakékoliv informace v databázích databází člověka a lidstva? Nejlepší důkaz pudinku je jeho snězení. Nejlepší obrana proti strachu je poznat ho. Nejlepší obrana proti šotkům (a jiným potměšilým skřítkům a energiím, které nás někdy, zvláště v pátek třináctého, zlobí) a zlým agresivním lidem a nezvládnutelným řetězcům negativních událostí je skamarádit se s nimi, pokusit se je pochopit, tolerovat, a v konečném důsledku milovat. Takto zesíleným a polarizovaným vědomím srovnat a přesměrovat všechny bludné proudy do jedné, přírodou vesmírem a zrozením nám vtisknuté vibrace, vyladěné na vibrace ve vibracích přírody a vibracích vesmíru.  Vypadá to, že každý z nás má k dispozici možnost aktivního i pasivního zápisu či čtení z databáze lidství a vesmíru. Neustále zapisujeme a čteme zároveň. Jenže nám na rozdíl od některých Indů, Tibeťanů a šamanů nedošlo, že to děláme.

Nedošla nám neuvěřitelná možnost, ale zároveň zodpovědnost. Frajersky a lehkomyslně opakujeme stále stejné chyby a mrháme svými potenciály. Jsme nepoučitelní. Máme svět takový, jaký podvědomě vytváříme. My sami se stáváme bludnými proudy, slepými uličkami vývoje. Nemůžeme z pasti, dokud nezjistíme, že v ní jsme. Jakmile akceptujeme fakt, že jsme to my, kdo vytváříme svůj svět, nalezneme i řešení. Pak postačí změnit zadání, světonázor, postoj, způsob, jak vnímáme realitu. Místo problémů (agrese, konkurence, žárlivosti) budeme vytvářet soucit, lásku, radost. A do databanky lidství zapisovat informace o pozitivních, láskyplných, soucitných řešeních života v lásce a radosti.  

Víte jak se od sebe liší buddhistické peklo a nebe? Ničím. Jsou to velké místnosti, plné obrovských mnohametrových kulatých stolů, které se prohýbají pod talíři plnými jídel. Problém je v tom, že příbory jsou také několikametrové. Zatímco v pekle se všichni marně snaží najíst, v nebi se lidé krmí přes stoly navzájem.

Změnili program. Znaménko.  Blíží se doba (Mayové a Terence Mckenna, který mimochodem chce navštívit Prahu a uspořádat několik přednášek na téma „Halucinogeny a konec století“, společně tvrdí, že to bude v prosinci roku 2012), kdy už bude dost hůř na to, aby mohlo být lépe, a kdy budeme muset všichni resetovat své biopočítače a nainstalovat jiný program.

Jinak to nebude, jinak to nevidím…    

 

P. S.: Starší počítače při pokusu o otevření www.baraka.cz hlásí trojského koně. Neuměl by mi někdo pomoci to vyčistit (aby se zájemci dostali i na Baraku, zmíněnou v tomto článku)?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama