Projdu všechna, tedy tři dosavadní čísla: v první jiném čísle o ČEZkém problému mne kromě otázky čtenáře z Krnova „Jak se odhlásit ze státního penzijního systému“ (str. 9), přehledného článku Ondřeje Kundry na téma bachaře Vondrušky (str. 24,25) a čtení o googlu z The Economist (str. 26-28) potěšil jen rozhovor s kosmologem Andreiem Lindem (str. 42-45). Samozřejmě jsem si rád přečetl, jak nahlíží na „tekutý čas“ Václav Cílek, a prolistoval všechny další články, ty ale mohly a mohou být otištěny v kterémkoliv jiném týdeníku.
V čísle 37 na téma Globalizace miluje Prahu jsem (kromě stejnojmenného článku spíše jako z Ekonoma nebo přílohy Hospodářských novin) přečetl články na téma venkov versus města, byl zklamán jak rozhovorem s Bohuslavem Sobotkou (str. 36-39), tak články o nadšencích ve filmových klubech (50-51) a zamyšlením, jak se v Radiožurnálu vybírá hudba (52), neurazila mne reportáž o požárech se Středomoří (56-57), a také mne zklamal článek Václava Cílka Egyptský bestiář (zvířata ve starém Egyptě) na stranách 58, 59. Více níže.
Třetí „nové“ číslo na téma Boj o zrno mi přineslo příjemné čtení rozhovoru s Janem Paynem (str. 42-45) a články Pavla Klusáka Prostory pro jinou hudbu, Ukaž mi tu skrýš (56,57), Galície: život po katastrofě, a Atomová renesance, které neurazily, ale ani nepotěšily. A o tom to je, vážení. Ne že by všechna černobílá čísla předchozího Respektu byla vždy jen povedená, ale v každém čísle se našlo pár skutečně zajímavých článků.
Jako celoživotní vydavatel samizdatových, kdysi na psacím stroji rozmnožovaných novin a časopisů v několika kopiích (jinými slovy, ten, který nikdy nepíská dle diktátu uzávěrky, šéfredaktora nebo vydavatele) jsem si Respektu na celá 90. léta užíval jako zdroje informací, na které je spolehnutí, protože byly psány lidmi, kteří si za nimi (a svými zásadovými názory) stáli. Respekt byl snadno rozeznatelný, skutečný hlídací pes demokracie.
Pak ale jaksi zešednul. Většinu článků jakoby psal, nebo alespoň hodně upravoval, jeden a týž editor. Na jednu stranu to vše bylo napsáno pečlivě, profesionálně, ale styl byl podezřele jednotný.
Před asi deseti lety, kdy šéfredaktora Respektu dělal pár měsíců můj někdejší přítel, jsem právě s tímto unifikovaným psaním udělal osobní zkušenost. Byv vyzván, abych taky něco napsal, přinesl jsem dva články. Po měsíci jsem je dostal zpět, že prý jsou dobré, ale nehodí se jim, protože oni mají jiný „styl“. Prý bych musel upravit to a tohle a tamto…
No ale pak to bude článek váš a ne můj, divil jsem se. Marně.
Článek Václava Cílka „o bestiáři ve starém Egyptě“ nevoní po Václavu Cílkovi (asi mu to redakce párkrát vrátila a on přepisoval tak, jak mu řekli). Je to „jen“ běžně žurnalistická variace původně určitě voňavého zamyšlení nad tím, co nás spojuje a propojuje s dávnou historií, která nikoho nepoškodí, nikomu neublíží, nic nového nepřináší, a vypadá tak, jak asi vypadat měla a bohužel v Respektu vypadat má: sterilní, za každou cenu vyvážený a vlastně lehce zaměnitelný a recyklovatelný článek na jedno přečtení… a zapomenutí (protože za týden přijdou další nevýrazné články, které je třeba „prodat“). Právě tak články Pavla Klusáka postrádají jeho typický „tah na branku“ a vzletně alternativní, až básnický styl (třeba v blozích). Pro mne tak dnes tento „posun“ raději k hladké bezpečné formě než rozčepýřenému a třeba i riskujícímu obsahu formy symbolizuje i týž posun původního Respektu k zaměnitelnému společenskému týdeníku (který dnes leží na stáncích a v trafikách mezi těmi ostatními a člověk musí zaostřit, aby se nespletl). I Reisenauerovy pádné kresby v tomto formátu zvláštně zanikají a přizpůsobením formátu a barvě jakoby se přizpůsobily i motivem.
Jinými slovy, Respekt se na jedné straně proklamativně snaží být jiný, ale aby se prodal všem, uvnitř žehlí všechny články do jednotné fazóny. Když sluha každé ráno přežehluje lordovi ke snídani jeho „The Times“, má to alespoň logiku (a onu zmíněnou touhu po dokonalosti a vznešeném účelu, který uvozuje estetiku věci samé, tedy velkých konzervativních a spolehlivých novin, s rozkoší akce, tedy jejich čtení). Když ale takovýto časopis přestane být unikátní, a je zaměnitelný, je na cestě k zániku.
Mám podobné „kvalitativní“ potíže i s jinými literárními časopisy a sborníky a almanachy. Je v nich spousta článků a studií, ale nic ke čtení. Ke skutečnému, vzrušujícímu čtení, při kterém i nám dospělákům (a pokročilým čtenářům) rudnou uši pocitem neopakovatelného zážitku. Člověk to vše poctivě pročte, a pak zakroutí hlavou, proč vlastně ztratil tolik času čtením o něčem, o čem číst vlastně nechtěl. Tedy o ničem. Jakoby i tyhle „společenské“ časopisy plnily spíš zadání vydavatele, který chce vydělat, a nutnost naplnit příslušný počet stran, než poslání ryzího novináře. A poctivý a skutečný čtenář si v duchu položí otázku „Kde ty všechny vzrušující články jsou, kde mohou být?“ Že by je, tak jako kvalitu v televizi, odnesla velká voda profitu a mediálního zpitomění?
Proč si Respekt už dávno nevychoval mladé novinářské vlčáky, kteří by se už z principu drzého dravého mládí nedali zkorumpovat (novou grafikou a formátem)? Proč nekomunikuje víc s blogery? Proč rezignoval na dialog a jakoby se zamkl ve své redakci (příznačně: k čtenářům se obrací jen když mu teče do bot). Již půl roku také marně prosím správce blogu, aby nějak eliminovali trolly, tedy jen osočující účastníky diskusí pod blogem: zatímco na jiných serverech tyhle blogless-blogery cenzurují, respekt.cz udělal pramálo proto, aby blogeři měli třeba v diskusi silnější hlas než ne-bloger (prý se něco chystá). I v orgánech EU už vědí, že pozitivní hlas „váží“ víc než negativní.
Časopis i v nové barevné podobě neopomíná v tiráži poznamenat, že „Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování“.
Kde je ten duch svobody, pro který jsme tehdy rvali kamelotům a stánkařům z rukou každé nové číslo, dnes? Kde jsou ty pochyby o tom, jestli je právě tohle naplňování to pravé a jedině možné (protože nediskutovat se čtenáři, kteří mají jiný názor, znamená ustrnout ve svém vlastním ale českém smrádečku a teploučku)? Kde je jiná než platonická kritika, která je dnes psaná tak vyváženě a nezáživně, aby proboha nikomu neublížila? Samozřejmě, vím o všech případech, kdy byli redaktoři Respektu pohnáni před soud, ale to bývávalo. Právě proto jsem tehdy Respekt rád četl.
Zástupce šéfredaktora Erik Tabery v glose v A2 38/ sice tvrdí: „Dobrovolně a rádi jsme se vydali cestou změny a to i přesto, že každý v Respektu ví, že jsme zvolili těžší cestu“, ale právě proto, že jsem s úzkostí sledoval téměř roční diskuse a strasti chystané změny (včetně šéfredaktora), nevěřím , že to bylo „dobrovolné“ a že se to redaktorům líbilo.
Je jasné, že každý nemůže být věčně aktivně zdravě kritický, ale způsob, jakým se tehdejší samizdatoví novináři postupně přiblížili těm, které tehdy oprávněně kritizovali, je, na poli ducha (samizdatu a těch, kteří píší za něco a proti něčemu) i žurnalistiky, poněkud diskvalifikuje. Je mi až trapně to psát, protože jsem sice daleko starší, než jeho samizdatoví zakladatelé… ale když tak čtu tahle tři nová čísla Respektu, připadám si rázem mladší a hlavně revolučnější než oni. Což takhle znovu začít vydávat Respekt jako samizdat (a že by to dnes šlo docela snadno, že)?
P. S.:
O těchto věcech pan Šimečka nemluví. Ty se asi do Respektu nehodí. Takže v tomhle se Respekt skutečně nezměnil… Takže co se nezměnilo je to, co ve vztahu k složité a těžké otázce vztahu a vin mezi Němci a Čechy s chutí předvádí autoři v Respektu, totiž to, že každá poloviční pravda je vždycky úplnou lží.
V. Vlk na Neviditelném psu