Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Šeptem

Napsala mi aktivní a šťastná maminka dvou dětí v reakci na články Porod jako orgasmus a Začátek konce šeptání: „Pište dál, Marku. Prosím. Ač někdy, připadá mi, se propisujete ke grafomanii i demagogii, Vaše články čtu s radostí, a s ještě větší radostí čtu Vaše články o radosti…“ Poděkoval jsem jí za „pochvalu“, a naznačil, že i tahle její reakce byla jen „šeptání“. Proč to, jako kolikrát předtím, nenapsala rovnou veřejně? Pokusím se tedy naznačit (a nebude to stěžování, ale informování) jí i dalším, že „psát o radosti“, když žijete bombardováni osočovacími e-maily, nevděkem, a co je nejhorší, nezájmem a přehlížením, a z toho všeho vyplývajícími zdravotními a finančními potížemi, je hodně těžké a nedá se to dělat donekonečna.

 

 

Každá mince má dvě strany. Dnes se tedy pokusím (a jen šeptem, mezi námi děvčaty a pro tuto příležitost, až to dopíšu, hned se osprchuji meditací a zajdu si sednout na skálu) tu svou obrátit tmavší stranou navrch. Jsem totiž osoba narozená coby bojovník za spravedlnost, a o co víc nadšenecká, co se týká intenzity šíření informací o tom, o čem jsem přesvědčen, že funguje, o to víc zranitelná. Každý nepřejícný nebo dokonce nepřátelský e-mail mne rozhodí tak, že nemůžu celé hodiny vůbec psát. Za posledních pár let jsem (co se týká psaní blogů na téma přirozených porodů a hlavně odezvou na ně) tak emočně vyždímaný, že už opravdu nemůžu pokračovat. Potřebuji přestávku. Tělo se odmítá regenerovat. Naznačím, proč…

Nedávno jeden můj důležitý článek (pro ženy) jeden administrátor odsunul z „titulní“ stránky, která je daleko více čtená, na stránku osobní (kam chodí jen ti a ty, kteří a které už o mně vědí). Může to udělat a nemusí se nikomu zodpovídat. Hrklo ve mně nespravedlností, ignorantstvím toho dotyčného, a bezmocí. Nakonec se pomocí druhého administrátora podařilo článek vrátit na titulní stranu. Ale ty emoce!

Reklama

 

Naposledy jsem se tak zbytečně a bezmocně cítil např. před lety před bytovou komisí na Praze 2, jenž mne odmítla zařadit na seznam těch, kteří si budou moci pronajmout obecní byt, a zbavila mě navíc trvalé adresy, protože jsem se z ní před mnoha lety jako rozvedený odstěhoval – nechtěl jsem ztěžovat situaci mé bývalé ženy, která v tu dobu (a několik následných let) bojovala s leukémií. Komise mi řekla, a napsala, že je to můj problém, protože jsem dobrovolně opustil byt a tím mi zaniklo právo jej užívat. Hm. Znáte to, za dobrotu na žebrotu. Za posledních dvanáct let jsme se desetkrát stěhovali po různých podnájmech a kolena vypověděla službu.

Předtím jsem tohle formalistní jednání a účelové pohrdání zdravým rozumem (a duchem, ne literou zákona či nařízení) zažil jen při výsleších estébáků ve vězení a na soudu (za to, že jsem chtěl „mírově“ zahrát na gong na Letné, a v dopise do Japonska jsem napsal, že rocková hudbu u nás není povolována… oni to úmyslně přeložili že je „zakazována“, a protože přece Olympik může hrát, lhal jsem, a byl tedy po právu odsouzen za „poškozování zájmů republiky v cizině“). Ve vazbě jsem nemohl týden močit, k lékaři mne nepustili, a dodnes s tím mám, octnu-li se v podobně bezmocné a nespravedlivé situaci, potíže.

 

Celé roky (v socialismu, ale bohužel i dnes) překládám, přepisuji a přednáším ve většině případů za minimální honorář (často jen za jízdné), nebo zadarmo. Školy totiž, jak víme, neměly a nemají peníze, různé kulturní kluby při různých městských úřadech nemají peníze, různé instituce neměly a nemají peníze. Chci-li, aby se vědělo o možnostech být zdravý a šťastný, nebo o možnostech a výhodách přirozených porodů, nebo o metodách (třeba hudební) každodenní duchovnosti, musím informace šířit, i kdyby to mělo být zadarmo. A taky to tak dělám.

 

Pokud to tedy shrnu: naučil jsem desítky tisíc lidí, většinou žen, znovu zpívat (a byl jsem kvůli tomu i ve vězení). Dostal jsem, po třiceti letech velmi intenzivní práce, do povědomí společnosti zen buddhismus, hudbu new age, mantry, tibetské mísy, alikvotní zpěv, duchovnost. Co jsem, kdybych měl usuzovat z e-mailů, dostal zpět? Kromě nevděku už jen (protože se trápím problémy lidí kolem mne, problémy světa a v posledních třinácti letech „radostmi“ českého porodnictví) artrózu kolen, vysoký krevní tlak, cukrovku II. typu, nutnost se stěhovat z podnájmu do podnájmu a asi nejmenší důchod na světě.

Jinými slovy, že se na mne vykašle stát a úřad, s tím člověk jaksi počítá. Že se ale na mne až na vzácné výjimky zcela vykašlou ty, pro které to dělám, to zamrzí…

 

Abychom si rozuměli: netrápím se tím, co nemohu změnit, trápí mne to, že už se ví, co by se mohlo a mělo změnit, ale kvůli ignoranci (ne)zodpovědných a zabedněnosti neinformované populace (která mne za do, že jí dodávám ony chybějící informace, spíše peskuje a osočuje, než chválí) se to až na drobné výjimky nehne a nehne. Sám o sobě jsem se naučil být šťastný (to je ta radostnější strana mince), ale stav věcí veřejných a všeobecná naivní a krátkozraká neúcta a předpojatost k alternativním možnostem nápravy (stejně jako minimum jakéhokoliv ocenění) mi moc radosti nepřináší.

 

A ještě něco. Již delší dobu se také ví, že chlapečci i muži bytostně potřebují být (čím častěji tím lépe) chváleni. Jak jsem naznačil výše (a jindy), průměrně z třiceti mailů je jen jeden pochvalný. I od těch žen, kterým mé knihy a články pomohly, zaslechnu pochvalu (jako jediné hodnocení) minimálně. Například na knihu Nová doba porodní nevyšla jediná recenze, a do loňska bylo zakázáno ji uvádět v bibliografiích diplomových prací (právě tak jako za pouhé citace z knihy Tajné dějiny hudby nebylo několik studentek připuštěno k závěrečným zkouškám). Sem tam mi žena vyřídí poděkování či pochvalu od nějaké účastnice její přednášky. Sem tam mi někdo napíše, že děkuje – ale všechno jaksi jen „šeptem“.

Zopakuji – zatímco já vystupuji (a nosím kůži na trh) veřejně, jinak by to nemělo smysl, pokud jsem vůbec „chválen“, tak jen z druhé ruky, nebo e-mailem… tedy šeptem.

 

Takže jsem té výše zmíněné jinak aktivní mamince, která má pocit, že mne chválí (zmínkou, že se někdy propisuji ke grafomanii a demagogii), a chtěla by, abych víc psal o radosti, odpověděl, aby o svých zkušenostech s porody nepsala mně, ale zveřejnila je, třeba na svém blogu. Aby i ona přestala šeptat… a taky že moc osobních (zdravotních) důvodů k radosti nemám.

 

Svým čtenářkám tímto naznačuji (znovu zdůrazňuji: nestěžuji si, jen konstatuji), že když už budu v důchodu živořit a neustále se stěhovat a lízat si rány, že by mne moc povzbudilo (především na duši, tedy i zdravotně), kdyby už konečně přestaly o svých příjemných či dokonce orgasmických zkušenostech s porodem mluvit nebo psát jen šeptem…  (abych si mohl už konečně odpočinout).

 

A kdyby navíc jak své muže a syny (jakož i mne J) občas pochválily, ne šeptem, ale nějak veřejně…, joj, to bych začal výskat a možná i psát o radosti. Jenže já si v posledních letech připadám (znovu zdůrazňuji, v oblastech šíření osvěty o jiné hudbě, o duchovnosti a o přirozených porodech) jako onen důchodce z výstižného rčení: je to prý člověk, který už zná odpovědi na všechny otázky, jenže se ho nikdo na nic neptá.

Proto také bylo a je nutné, v zájmu věcí lidských a současných, občas vypadat a psát hlasitě a apelativně, téměř jako demagog či grafoman (nikdo by to za mne neudělal, zvláště ne vy, dámy, které, při vší úctě, jen šeptáte).

 

A pro vás jsem to zde také sepsal. I když jen šeptem…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama