Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Slyšet tvary

Hudba se stala kulisou, a někdy až moc hlučnou a ohluchující, to ale neznamená, že někde v tichu meditačních sálů, ve zklidněných myslí zklidněných hudebníků, nebo ve vesmírném vakuu (které rozhodně není prázdné), nevznikají projekty, navazující na duchovně-hudební odkaz slavných hudebníků a zároveň duchovních mistrů minulosti.

 

Na jedné straně pokračuje výzkum fyzikálních vlastností vibrací a nástrojů. Výzkumníci všelijak modulují a míchají různé frekvence, vznikají nové typy „tereminů“, anebo výzkum směřuje k možnostem „slyšet“ tvary předmětů: přeměňovat vizuální data ve zvuky. Při výzkumu mozku vědci našli oblast (Lotv), ve které člověk identifikuje tvary objektů, ale když nedávno jeden vědec (Amir Amedi z Harvardu) zjistil, že ji lze stimulovat (na obrazovce magnetické rezonance rozsvítit) i dotykem, zrodily se plány na výzkum a vývoj nějakého „přístroje“ (vOICE), který převádí tvary na zvuk.

 

Americký hudebník a výtvarník Jeff Talman v interiéru odsvěceného kostela sv. Vavřince v Klatovech realizoval svou instalaci Under Sound Under. Talman, původně klavírista a hudebník, od roku 1996 zkoumal zvuk a prostor v různých kostelech (kaple sv. Pavla na Columbijské univerzitě v New Yorku, basilika sv. Ulricha v Regensburgu, katedrála sv. Lukáše v Bostonu nebo kostel sv. Lukáše v Mnichově) a i v Klatovech „ozvučil“ (zesílil) rezonanci prostoru kostela. Ale „jak zní kostel“ ví každý, kdo někdy vešel do posvátného prostoru ještě když v něm nikdo není.

Reklama

 

Vznikají nahrávky, vytvářející přímo konkrétní mozkové vlny v mozcích posluchačů, nebo třeba „neviditelné“ struny o délce jednoho mikronu a průměru dva nanometry. Tahle struna tatím „nehraje“, ale slouží jako superpřesná váha (která dokáže zvážit jediný virus). Vznikají ale už i „kytarové“ struny o rozměrech deseti mikrometrů. První kytarečka nebyla slyšet, ale další, typu Gibson Flying, má křemíkové struny na které se hraje laserovým paprskem. Vibrující nanostruny se „vmíchají“ do laserového paprsku a modulují ho. Takto odražené světlo je pak možné pomocí elektroniky převést do slyšitelných zvuků.

 

Podařilo se také „zeslyšitelnět“ Slunce. Stojaté vlnění na magnetických siločárách se chová obdobně jako hudební frekvence. Sluneční siločáry, dlouhé až sto milionů kilometrů, vytvářejí vlny a chvění stejně jako struny na kytaře. Efekt erupce je stejný jako když drnknete na strunu (téhle gigantické kytary). Pomocí teorie kmitání se snad podaří objasnit záhadu, proč je sluneční korona mnohonásobně teplejší než plynný povrch Slunce, doufá Youra Taroyan z Sheffieldské univerzity.

Před lety jsem četl o podobném pokusu zeslyšitelnit obrovská vzepnutí povrchu Slunce. Jako by jednou za minutu zazněly gigantické gongy.

 

Kamil Ondroušek vytváří velmi zajímavou hudbu (té indické podobnou) tak, že pracuje s matematickým vzorcem fraktálů a převádí data na slyšitelnou podobu. Kombinuje zpomalený fraktální algoritmus s binaurálním dynamickým kmitočtem. Chce na syntezátoru dosáhnout zvuků, „které způsobují podprahovou resonance vznikající při hře na didžeridu při dýchání do páteře.“

 

Neustále se zkoumají zvuky, které běžně slyšet nemůžeme. Američan Michael Stearns natáčí jinak většinou typickou ambientní hudbu, a v roce 1994 vydal album Zpívající kameny (Singing stones). Pomocí ultracitlivých mikrofonů (které používají seismologové pro detekci zemětřesení) natočil jak zvuky o sebe ťuknuvších kamenů, tak zvuky celých skal. Ve studiu je pak zesílil a dále s nimi pracoval.

Stephan Micus natočil jedno své album (Music of the Stones, ECM 1989) na kamenné nástroje, vytesané z černé žuly německým sochařem Elmarem Daucherem (který o několik let později bohužel zemřel). Stačí při jeho poslechu zavřít oči, představit si onen kostelní prostor, tvary těch nádherných nástrojů (jsou vyfoceny v bukletu) a rázem člověk ví, co to je „slyšet tvary“.

 

Na kolokviu v Náměšti nad Oslavou jsem žurnalistům a muzikologům pustil postupně zpomalovanou nahrávku cvrlikání nějakého ptáčka. To, co obvykle vnímáme jako rychlý cvrkot je (postupně zpomalováno) nádhernou ukázkou přirozeného ladění přirozených, a pro nás (čím pomalejších, tím hudebnějších) příjemných zvuků. Při 84násobném zpomalení znělo to cvrlikání jako majestátní fagot v kostele. Vzpomínám na podobnou nahrávku rozvíjejícího se poupátka růže: dokonalý varhanní koncert.

 

Jak slyší Křovák ráno? Jak slyší Eskymák první dopadající vločky sněhu nebo jak jinak je slyší na konci zimy? Jak „slyší“ delfíní samec svého synka v bříšku delfíní partnerky? Jak slyší tvary netopýři? Jak uslyšet trávu růst nebo dokonce zvuky křemene (protože „kámen je zmrzlá hudba“)?

 

Naznačuji, že slyšet už snad brzy bude pro rostoucí počet lidí víc než vidět, a že stále víc výzkumů jen potvrzuje staroindické rčení Nada Brahma (Zvuk je Bůh). Protože sluchem se dá i k duchovnosti (a sobě samému) dojít rovněji.

A už se těším, jak se budu moci podělit nějakou svou (budoucí) nahrávkou tibetských mís v dokonalé akustice např. kostela sv. Vavřince v Klatovech, ze které budou moci posluchači (kteří v tom prostoru tehdy nebyli) „slyšet tvary“.

(Třeba se najde nějaký sponzor.)

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama