Jaroslav Dušek, který o akci věděl a také ji zdatně propagoval, sice přišel pozdě (Praha se totiž bavila i maratonem a tak byla neprůjezdná), ale včas na jednu větu, ve které původní význam celé akce dále posunul a poněkud zamlžil: prohlásil něco o nutnosti oslavit Matku Zemi. Měl a má recht, jenže původní motto akce znělo jinak: „Zachraňme svět.“
Tohle mediální „zábavné“ zkreslování skutečností samozřejmě nikoho nezainteresovaného nevzruší, jenže to, jak média svými zábavnými komentáři mění významy toho, co zaznamenávají, není něco, nad čím by člověk měl mávnout rukou: moc zábavné to tedy není.
A tak naléhám, přečtěte si, o co šlo v původní povídce (viz titul jejího amerického vydání):
Pikolík pracující v kavárně naproti parku si všiml, že v parku celý den stály v tichosti a bez hnutí dvě ženy věku babičkovského. Byly oblečené ve svých nejlepších nedělních šatech a upřeně se dívali na městskou radnici. Vyptával se návštěvníků kavárny co si myslí, že tam ty dvě ženy asi dělají. Nikdo o tom neměl ponětí. Nakonec se ozvala jedna pětiletá holčička: „Jedna z nich je moje babička a já vím co tam dělají. Stojí tam, aby zachránily svět.” Na to se všichni muži v kavárně rozchechtali a dlouho z toho měli velkou legraci. Cestou domů se pikolík zastavil v parku, aby se žen sám zeptal co tam dělají. Skutečně mu odpověděly „Zachraňujeme svět.” Při večeři o tom ten chlapec vyprávěl svým rodičům a on i jeho otec z toho také měli velkou legraci. Jeho matka ale zůstala úplně potichu. A po večeři o tom po telefonu vyprávěla všem svým přítelkyním. Když se druhý den ráno podíval náš pikolík z okna kavárny, uviděl, že obě ženy tam opět stojí a spolu s nimi i jeho matka, její přítelkyně a všechny ženy, které včera navštívily kavárnu. Všechny stály v tichosti a upřeně se dívaly na radnici. A muži se tomu opět vysmívali a měli poznámky typu „Není možné zachránit svět stáním v parku. Na to přece máme armády.” nebo „Každý ví, že k záchraně světa je potřeba mít plakáty a hesla, nestačí jen tak stát v parku.” Další den se k těm ženám v parku opět připojily ženy, které navštívily kavárnu předchozí den a řada jejich přítelkyň. To přilákalo reportéra místních novin, který o tom napsal posměšný článek. Den poté, co ho v novinách uveřejnili, stály v parku v tichosti už stovky žen. Starosta nařídil náčelníku policie, aby ty ženy přinutil odejít, protože jinak se celé město stane terčem posměchu. Když náčelník policie vyzval ženy, aby se rozešly, protože nemají povolení, jedna z nich odpověděla „my jsme jen jednotlivci stojící ve veřejném parku, nepřednášíme žádné projevy, nedemonstrujeme a tak k čemu bychom měly mít povolení?“ Náčelník o tom přemýšlel a uznal, že mají pravdu a odešel. V té době tam už stálo více jak dva tisíce žen včetně ženy starosty a ženy policejního náčelníka a jedné pětileté holčičky. Zpráva o tom se rychle šířila a brzo nato stály ženy po celé zemi. Povídka končí tím, že nakonec spolu stály ženy v parcích v každé zemi celého světa, aby ho zachránily.
Ve svém komentáři z loňska jsem nemohl nepoznamenat:
Když si k tomu přimyslíte i něco, čemu se říká mateřský pud (vzpomeňte na kvočnovský efekt: matky jsou pro své děti schopny neuvěřitelných fyzických i psychických výkonů), pak pochopíte, že právě tahle akce má potenciál změnit svět (zatím tedy přinejmenším svět těch, které se aktivně účastnily). Stojící ženy z Ohia to také deklarují ve svém původním prohlášení: „Naším cílem je svět, v němž by všechny děti měly hezký, bezpečný a láskyplný domov. Svět, v němž se nemusí bát násilí ve svém domově, na ulici, ve škole i všude jinde. O takovém světě sníme a za takový svět stojíme.“
Za takový svět stály ženy na Václavském náměstí loni, a právě za takový svět stály na tomtéž místě ženy (a několik mužů a dětí) i letos. Loni stály ženy na šestnácti registrovaných místech v České Republice a na 3618 místech ve světě a v následných e-mailech psaly o obrovském úžasu nad možnostmi, které se před nimi otevírají.
Letos přišlo méně žen než loni a Česká televize natočila reportáž o oslavě Dne matek. O čem to vypovídá, domyslete, ženy české, samy. A pokud se aspoň trochu zarazíte, přečtěte si povídku ještě jednou. A začněte stát před svými radnicemi. Začněte stát, abyste zachránily svět. Nejen na Den matek.
Původní povídka totiž končí takto: „CNN oznamuje, že od Pekingu přes Káhiru, Kodaň až k Jeruzalému a Johanesburgu, po celém větě a prakticky v každém americkém městě stojí v parcích a na náměstích desítky milionů žen. Nemají vlajky ani transparenty, nemají vůdce a organizaci. Začaly stát spontánně a mlčky. Zkuste se i vy zastavit nad touto nezvyklou zprávou. Podobné informace nepřestávají přicházet ze všech koutů světa, a zároveň se ukazuje, že dnes se nikde na světě neválčilo.“