Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Umanutost

„Co vám nejvíc pomohlo při hledání Pravdy,“ ptají se občas zájemci. A očekávají seznam lidí, knih, setkání, příběhy na hraně života a smrti. Ano, při hledání sebe sama a pravdy o životě a jeho smyslu je důležitý učitel, nelze někam dojít bez praxe… to všechno pomáhá, ale to nejdůležitější se skrývá uvnitř: mám na mysli jakousi vlastní niternou umanutost, nikým a ničím nenarušitelnou vnitřní sílu - a důvěru v ni. Jinými slovy, jde o to nenechat se těmi okolo, ať už to jsou rodiče, kamarádi, manželka či ideologie nebo doba a společnost, nebo vlastní lenost, zviklat v původním úmyslu.

 

V krizových situacích ten, kdo má jen znalosti, většinou selže. Informace není moudrost. A sebevíc přečtených duchovních spisů hledači pravdy nepomůže nijak jinak než na povrchu.

Když jsem (po stovkách přečtených knih o duchovnosti) objevil a zažil skutečnou duchovnost (díky józe) a poté i možnost pochopit sám sebe a svět (díky zenovým meditacím), věděl jsem, že už to nemůžu nikdy vzdát.

Reklama

 

Jen si to představte: v tehdejším Československu neexistovaly ani učebnice japonštiny, natož jakákoliv smysluplná a relevantní literatura o zenu. Představa, že by se člověk vydal do kláštera u nás byla naprosto nesmyslná až šílená (natož do kláštera v Japonsku). Bylo třeba získat pas, devizový příslib, výjezdní doložku, vízum. Já byl ale umanutě motivován, protože jsem z překládání věděl, že ve většině knih a zmínek o zenu jsou (překladatelské a logické) chyby a nesmysly. A že jediný způsob, jak se dostat k autentickému zenu, tedy k autentickému a funkčnímu způsobu poznání sebe sama, tedy k Pravdě, bylo jet do Japonska.

 

Abych se domluvil s případným zenovým mistrem, natož s kolegy mnichy, musel jsem umět alespoň základy řeči. Všichni známí, ale i žena a příbuzní, si vždycky, když na to přišla řeč, ťukali na čelo: dostat se (koncem 70. let min. stol) do kláštera v Japonsku… učit se ty klikyháky… že se na to nevykašleš. Stojí ti všechno to trápení a obstrukce režimu a šetření a komplikace s cestou za to? Mne přitom každá další dílčí prohra se systémem, každá další překážka, se kterou jsem nepočítal, a ani nemohl počítat, nejen že neodradila, ale naopak, posílila.

 

Nikdo mne nemohl odradit. Ani cizinecké oddělení VB, ani japonská ambasáda, ani neexistence česko-japonského slovníku. Tahle umanutost vytrvat, dokud člověk nedokáže realizovat své sny, přináší navíc i různé „vedlejší“ efekty. Zmíním dva zvláště individuální.

Jakmile jsem se rozhodl, že se naučím japonsky, postupně jsem v antikvariátech sehnal nejen slovníky, ale i (samozřejmě cizojazyčné) knihy o Japonsku a zenu. A protože jsem měl jen anglicko-japonský slovník, a učil se japonská slovíčka přes angličtinu, jsem jaksi mimochodem zvládl pravopis angličtiny tak, že dnes umím „spellovat“ lépe než většina Američanů.

 

Tím druhým vedlejším „efektem“ bylo překonání cestovního blinkání. Jako kluk jsem blinkal v každém autobuse na každém školním výletu, a v jednadvaceti navíc dostal Menierův syndrom, tedy poruchu ústrojí rovnováhy (jednou jsem tehdy blinkal týden v kuse). Nikdy předtím jsem neletěl (let do Moskvy začal tím, že jsem z okénka pozoroval, jak z křídla letadla postupně vypadávají šrouby), a nad Ťan Šanem jsme se dostali do takových turbulencí, že všichni cestující začali blinkat.  A tak jsem se jak letu, tak třídenní cesty lodí samozřejmě měl a mohl obávat. Rozhodl jsem se ale, že si přece nezkazím samotný začátek životní Cesty za duchovním poznáním nějakým blinkáním. V letadle jsem nakonec pomáhal utírat poblinkané děti (ti, kteří neblinkali s turbulencí, začali blinkat z toho smradu v kabině). Na parníku jsem raději první noc nespal a celou prostál uprostřed lodi a koukal se do dálky, a pak už jsem si jen užíval (v jídelně museli stewardi připravit všechny stoly, tedy i s předkrmy, což byly nějaké malé rybičky, nebo, a to většinou, kaviár, ale postupně přicházelo stále méně lidí na jídlo, a tak jsme s jedním Polákem nakonec zkonzumovali kila kaviáru). Nakonec jsem já jediný nejen v letadle, ale ani na parníku Bajkal, a od té doby a žádném dopravním prostředku už nikdy neblinkal.

Naznačuji, že „cestou“ ke zvládnutí jazyka, protože jsem se potřeboval domluvit, jsem zvládl i druhý jazyk. „Cestou“ do Japonska jsem zvládl svůj tehdejší celoživotní handicap (blinkání). A to nezmiňuji podíl znakového písma na propojení mých mozkových hemisfér atd. atp.

 

Odjakživa jsem byl a jsem nadšenec. Co jsem dělal, dělal jsem umanutě. Maminka, učitelé, i má první žena mi vyčítali, ať zmírním, ať (v dobách kdy jsem např. jako jediný z ulice za dob socialismu nikdy nevolil) neprovokuji, ať si nekazím život (tím, že jsem se vždycky ozval proti nějaké nespravedlnosti), atd.

Vida, kde ti  všichni ti dávní „rádci“ a opatrníci (a kolegové na Cestě, kteří odpadali a odpadli, protože jim chyběla tahle umanutost) jsou? Umanuté odhodlání vždy dělat jen to, co mne bavilo, a dělat to na 100%, bez ohledu na dočasná nebezpečí a rizika, nakonec přineslo své ovoce.

 

"Všichni velcí svatí byli velmi vášniví lidé. Jen svou vášeň nepromrhali špatným směrem. Používali ji jako palivo na cestě k osvícení,“ řekla na toto téma příznačně ctihodná Tändzin Palmo (v knize Jeskyně ve sněhu: Cesta ženy ze Západu za osvícením).

 

Nadšení, vášeň po poznání, touha vymanit se ze stereotypů běžného života (protože člověk cítil, že to, co žil, přece nemohlo být to, kvůli čemu se narodil), ona „žízeň po životě“, kterou jsem zde nazval umanutostí, to je to, co mi nejvíc pomohlo při hledání Pravdy.

     

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama