Neschopnost mužů přiznat chybu ilustruje prastarý „vtip“: „Víte proč Mojžíš vedl své soukmenovce do země zaslíbené dlouhých 40 let? Protože se styděl zeptat na cestu.“
Je to dáno evolučně, milionem let dlouhým (sociálně-kulturním) vývojem homo sapiens v jeho mužské (lovecké) variantě.
Od doby, kdy se zprávy na ČT posunuly na sedmou hodinu, sleduji občas úporný zápas hlasatelů a hlasatelek všeho věku s novou „grafickou“ podobou zpravodajství: po znělce, jako jakési upoutávky na další zprávy, se na obrazovce objevují krátké šoty z později odvysílaných delších šotů, které navíc komentátoři komentují. Jenže zatímco vždy předtím byly tyhle upoutávky graficky odlišeny od hlavního zpravodajství (většinou tím, že záběry byly promítány ve zmenšené grafikou orámované masce), teď v tom mají diváci, ale jak vidno a slyšno, i moderátoři a technici ve studiu, dokonalý zmatek.
Hlasatelé netuší, jestli již jsou v záběru nebo ne (mají předstírat, že jsou uvolnění, ale opak je pravdou), střihači občas navíc použijí jiný šot a často nefunguje čtecí zařízení (hlasatel či hlasatelka „čte“ zprávy ze svých podkladů – pozná se to snadno, až příliš často klopí oči k textu).
Přitom v průběhu zpravodajství režie různé masky a grafické pomůcky běžně používá.
Vypadá to, že když už se inovovalo, tak od podlahy. Jako v případě balení koblih nebo plateb za prázdné mediální nosiče, když se Češi do něčeho pustí, jsou často papežštější než papež (nebo směrnice EU).
Jinými slovy, aby laskavý divák echt poznal, „co sa stalo nové“, inovovala veřejnoprávní televize i tyhle upoutávky. A i když potom bylo od prvního pokusu jasné, že je to špatně, někdo (nějaký muž ve vedení) tvrdošíjně odmítá přiznat, že udělal chybu. A nechává v tom, dnes a denně několikrát, moderátory a střihače až po uši.
Vážené dámy (na různých vedoucích postech ve veřejnoprávní televizi), zkuste to nějak, v zájmu nás diváků, hlasatelů, techniků a samotné televize, napravit: muži chybu nepřiznají.