Hořejší k častým poznámkám typu “moderní věda by měla mít více pokory” dodává: „Moderní věda není nic než do důsledků dovedený zdravý rozum. Všichni se přece snažíme v různých životních situacích ´nenaletět´, ověřovat si, zda nejsme obětí klamu nebo sebeklamu.“ Jakoby nevěděl o nejnovějších zjištěních neurověd: ani ten nejobjektivnější, nejracionálnější mozek není tak racionální, jak si věda namlouvá. Naopak, je daleko emotivnější (a programy mysli podváděný), než by si sami vědci přáli. Jinými slovy, všichni, vědce nevyjímaje, dnes a denně „nalítáváme“ svému mozku.
Tvrzení, že „vědci rozhodně nemají zájem na potlačování nějakých nových, jakkoli bizarních a neočekávaných pozorování, která jsou třeba i v rozporu se stávající konvenční teorií,“ je dnes, ve věku internetu, kdy se každý může přesvědčit o řadě případů podvodů a falešných výsledků (za účelem slávy, peněz, zadání), ne právě upřímné a vyčerpávající. A hned ve dvou rovinách: Kuhnova paradigmatická teorie jasně ukázala, že i věda podléhá módě, konjunktuře, kariérním snahám atd., a že až příliš často a zbytečně a tvrdošíjně dlouho odmítá uznat výsledky překvapivých objevů (viz Semmelweis a další). Chci ale naznačit i něco jiného: rostoucí počet důkazů o platnosti sebevyplňujícího proroctví platí převážně spíše opačně, tedy v negativním slova smyslu. Omezím-li (i když jen v mysli) prostor svého bádání myšlenkou, že to nebo ono nebude (protože nemůže) fungovat, ono mi to fungovat nebude. Negativním výrokem (či myšlenkou) vytvářím blok ve své mysli (naopak: v praxi neřešitelné problémy často řeší studenti, kterým se jen neřekne, že problém je neřešitelný).
I Václav Hořejší totiž vylévá, i když na rozdíl od jiných bijců pavědy slušně, s vaničkou i dítě: jak řekl jiný slavný vědec, jeden z asi největších fyziků všech dob, Richard P. Feynman, ani (současní) vědci dnes vlastně „neví, v čem jsou hloupí, dokud nevystrčí hlavu ven.“ Jinými slovy, pokud si vědec předem barikáduje jiné, neočekávané oblasti výzkumu, myšlenkou, že to či ono jsou pověry a bludy, nic skutečně nového neobjeví. Je v pasti konstrukcí své mysli a jakákoliv snaha zkonstruovat jinou teorii narazí na (iluzorní, ale o to více omezující) konstrukci negativního uzavření dalších obzorů: to či ono nejde, protože to je nesmysl (nebo nevědecké). Jak prosté, milý Watsone, řekl by Sherlock Holmes: když se člověk, který se chce naučit hrát na didžeridu, zpívat alikvoty, hledat vodu či zóny (nebo když kluk chce sbalit holku) rozhodne, že mu to nebude fungovat, ono mu to nebude fungovat. Nebo jinak: když zabarikáduji okna a dveře (svého vědeckého oboru), aby dovnitř nemohlo zlo (rozuměj: pavěda), jak ale může vejít dobro (překvapivého objevu)?
„Pokud bude někdo chtít prokázat např. reálnost existence telepatie, bude v podobné situaci – jeho důkazy budou muset být skutečně velmi přesvědčivé. Podaří-li se to, bude tento nový jev, jakkoli neočekávaný a vybočující ze současného “paradigmatu” pojat do vědeckého systému a bude zkoumán a konečně nějakým vysvětlen “mechanismus” takového jevu, třeba i za cenu změn dosavadních základních přírodovědeckých předpokladů. Telepatie se pak stane standardním “vědeckým” fenoménem,“ píše rozumně imunolog Hořejší, ale zbytečně dodává: „Takže – ač je to pro někoho asi smutné, základní přírodovědecké principy nadále platí a na jejich zásadní nabourání si asi budeme muset nějakou dobu počkat.“
Jenže tady vůbec nejde o popření základních přírodovědných principů. Přírodě je jedno, co o ní nedávno, dnes nebo zítra tvrdili, tvrdí a budou tvrdit vědci. Panu Hořejšímu i všem zájemcům bych doporučil knihu Ruperta Sheldrakea Sedm experimentů, které by mohly změnit svět s podtitulem Jak můžete sami dělat převratnou vědu (Elfa 2005). Jak co se týká oněch zcela jiných témat vědeckého zkoumání (včetně telepatie), tak vědeckých iluzí (názvy příslušné kapitoly hovoří samy o sobě: Paradigmata a předsudky, Klamání veřejnosti, Klam a sebeklam, Recenzní řízení, opakování a podvod) a proměnlivosti „elementárních“ konstant.
“Kdyby se např. ukázalo, že různí senzibilové (česky bychom asi měli říkat citlivci) se statisticky významně a reprodukovatelně shodnou na detekci geopatogenních zón (ať už je to cokoli), musela by se tím zabývat seriózní věda a časem by se takový jev určitě stal její standardní součástí (třeba i za cenu zásadní změny paradigmatu),“ píše Václav Hořejší, ale hned dodává: „Problém je, že se ti citlivci prostě neshodnou, takže jev nelze považovat za reálný.“Hm. Jenže problém není jestli se shodnou (citlivci se, tak jako politici, často v detailech neshodnou), ale jestli to funguje. Pan Hořejší prostě nemá dost informací a hlavně nikdy vodu či zóny nehledal. A asi nepotřeboval najít vodu pro studnu své chaty: zcela jistě by si na to zjednal místního proutkaře. Prameny a studny (ale i zapomenuté kabely a trubky ve zdech) u nás (i na živnost) hledají stovky proutkařů a senzibilů (a na trhu jsou dnes i malé elektrické hledače kabelů ve zdech na baterky, prokazujících reálnost onoho vyzařování, na které reaguje proutkařovo tělo a mysl).
Právě tak běžně a masově funguje v Anglii, ve Francii a jinde ve světě (a i u nás) homeopatie, a má prokazatelné výsledky bez ohledu na to, kolik odmítavých článků napíší ti, kteří ji považují za pavědeckou. Navíc se právě „trhá pytel“ s překvapivými objevy, co se týká obyčejné vody: je jen otázka času, kdy přijdeme na to, proč a jak homeopatie funguje (kde, jak tvrdí homeopat Čehovský, „jemnohmotný lék působí na jemnohmotnou řídící část naší osobnosti).
Naznačuji, že vědě a vědcům zvláště by jen prospělo, kdyby našli odvahu přiznat omezení své hýčkané a proklamované racionality – podobně jako položili na piedestály svého oboru (i když někomu mohou připomínat špalky) hlavu a přiznání např. Dr. Kavan coby porodník a dr. Koukolík coby neuropatolog – a čas od času vystrčili hlavu (ze zadání, problému, kariérního řádu) ven.
Naznačuji dále, že by to pak mohlo pomoci „vystrčit hlavu“ a být tolerantní nejen k zatím neznávaným oborům, ale i směrem k nastupující generaci vědců. I Václav Hořejší (v Literárních novinách) přiznal, že výchova postgraduálních studentů je na velmi špatné úrovni a dochází k zneužívání doktorandů jako levné pracovní síly. V řadě oborů dokončí doktorandské studium jen 10% studentů. Je smutné slyšet nekompromisní slova těch, kteří se pak vracení ze zahraničí, jak vidí zdejší vědecké prostředí, tedy jen jako jakousi hru na vědu, jak nemilosrdně hodnotí české šéfy, kteří s vědou už dávno ztratili kontakt a jsou z nich jen páni Důležití v různých komisích.
P.S.: „Když jsem žil jako malý chlapec v Rusku, toužil jsem pochopit, proč jsem měl takové štěstí, proč jsem se narodil v nejlepší zemi na světě a mohl se v ní stát pionýrem. Zdá se, že podobný přístup je mezi fyziky (a vědci, pozn. aut.) velmi rozšířen…Ve fyzice neplatí, že ten, kdo si myslí něco jiného, je nepřítel, nicméně představa, že obecné zákony musí být nastaveny určitým způsobem, má hluboké kořeny. Jenže i jediný zákon, i jediná teorie mohou vypadat v různých částech vesmíru jinak. Voda se může vyskytovat v pevném, kapalném i plynném skupenství. Lidé, kteří žijí poblíž jižního pólu, by neměli trvat na tom, že jiná voda než led neexistuje.“
Kosmolog Andrei Linde, otec inflační teorie vesmíru (Reflex 36, str. 45)