Naštěstí se objevil článek finančního analytika Štěpána Pírka (LN 29. 7. 08) s podtitulkem Není důvod se bát dalšího posilování koruny… „Divím se rovněž argumentu,“ píše tento rozumně uvažující makléř po patnáctiletém působení na finančním trhu, „že silná měna je něco špatného. Je pravda, že posílením koruny řada firem přichází o nemalé peníze. Nelze však přehlížet druhou stranu mince. Zhodnocením koruny bohatnou všichni obyvatelé… Bohužel ze strany médií zaznívá většinou pouze jedna část zpráv, jako obvykle ta negativní.“
Uff. Konečně, oddechl jsem si při čtení názoru, který by se měl povinně (pro naši současnou situaci) zevšeobecnit. Selskorozumný závěr totiž zní: „Vidět v silné koruně jednoznačnou prohru a hledat štěstí v jejím oslabení je dosti zvrácené a sleduje to zájem pouze jedné skupiny.“
Svatá slova. Tohle by se dalo aplikovat na většinu ostatních „problémů“, kterými se zabývají jak vláda, tak stranické sekretariáty. Vždy se totiž někdo snaží protlačit zájem jedné skupiny – na úkor všech ostatních!
Nesnesitelná lehkost možnosti uplatit několik poslanců či úředníků (protože milion je hodně tučná obálka, ale pro podnik usilující o miliardovou zakázku to je skutečně nepatrné všimné) se dá pomocí nějakého oslavného a jen jednu stranu problému popisujícího článku (v nesnesitelně lehce podplatitelném časopise) dokonce, s až nesnesitelnou lehkostí, zaonačit jako záchrana a spása.
Štěpán Pírko rozumně a logicky píše dál: „Je mi líto, že se nedozvídáme se stejnou vehemencí o pozitivech silné koruny. Nikde jsem se například nedočetl, že bez silné koruny bychom již dávno platili 40 korun za litr nafty. Nezaregistroval jsem, že by si autodopravci pochvalovali, že na novém kamionu ušetří milion. Neslyším, že by někdo děkoval silné koruně za to, že na dovolené již nemusí jíst konzervy. Posílením měny nám také rostou úspory a majetek v mezinárodním srovnání.“
Občan by samozřejmě měl zůstat slušný a zdvořilý, neměl by ale tak ze sebe tak nesnesitelně lehce jako dnes nechat dělat pitomce. V tomto smyslu je pak občanská neposlušnost (porodních asistentek a rodiček, důchodců, nešťastníků donucených k bezdomovectví nehorázně nenasytnými exekutory, pacientů a klientů různých pojišťoven či fondů) logickou metodou, jak se bránit v situacích, ve kterých nefunguje soudnictví, a ombudsman může jen doporučovat. To jejich zájem je, co se týká početnosti a naléhavosti, zájmem celé společnosti. Naopak zájem jen jedné skupiny je právě z hlediska celospolečenského vývoje (v stále jen se hledající a vlastně stále víc nefungující zastupitelské demokracii) až trestuhodně krátkozraký a sociálně nebezpečný. A nenechejme si namluvit opak.
Zájem majitelů rychlých ale o to hlučnějších sportovních člunů či leteckých společností nebo autodopravců či stavařů a betonářů nebo uhlobaronů, bankéřů a majitelů lomů atd. je z jejich hlediska opodstatnělý. Vždy to ale bude jen zájem jedné skupiny. Jak se k tomu všemu postavíme my, ta zatím jen poslušně mlčící většina? V době internetu a nesnesitelně snadné možnosti svolat pořádně hlučnou demonstraci před byty předsedy vlády, poslanců a ministrů?
Demokraticky vzato, jedna zájmová skupina je přece ve srovnání s mlčící, ale nesrovnatelně větší skupinou, tak nesnesitelně snadno přehlasovatelná (a ukřičitelná). Bylo to tak vždycky, jen se divím, proč zájmy českých skupin (cyklistů, těhotných, pacientů, důchodců atd.). nikdo, ani jejich příslušníci, nehájí… a nehájí se ani ti „dotčení“: což je např. v případě důchodců, kteří začínají vytvářet nejpočetnější populační skupinu naší společnosti, která by, při docela malé motivaci a trošce organizace, mohla radikálně změnit již tyhle volby, donebevolající a hloupá pasivita, kterou jim (vlastní) osud neodpustí.
Protože zájem téhle „jedné“ skupiny je stále očividněji i zájmem celospolečenským.