Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Zázrak

„Je to úúúplný zázrak! Vědomí totální přítomnosti pokračuje, taky proto, že se nic nedá plánovat a předpokládat,“ napsala mi jedna před dvěma měsíci v malé porodnici šťastně přirozeně porodivší maminka z Bratislavy. Těhotenství si užila, ještě v osmém měsíci strávila týden na našem semináři Hudba zvuk a tanec jako Cesta, a vidět ji, jak s velkým bříškem nádherně tancuje i dokonale medituje, byl zážitek i pro všechny ostatní.

Reklama

Kristýnka totiž na sobě už dlouhodobě a systematicky pracuje. Naučila se v posledních letech být teď a tady, a tak byla připravená, když jsem např. hovořil o období těhotenství (a porodu a šestinedělí) jako o obrovské šanci každé ženy popojít na cestě k Duchovnosti. „Měli jsme trošku problémy s bříškem, ale už se to lepší, a inspirovala jsem se Vlastou Markem, který tvrdí, že místo drahé cesty a pobytu v ášramu je možno využít mateřskou a vykonávat všechno to kojení, přebalování, praní, hraní si s děťátkem, uklízení, procházky atd. jako rituály a meditaci. Snažím se do toho takto ponořit,“ píše dále.

 

Příroda a evoluce dala ženám to, co my muži musíme nahrazovat snahou, rituály a zpěvem či hudbou (protože jedině tak propojíme své mozkové hemisféry alespoň tak, jako když ženy mluví, nebo jsou těhotné, přirozeně porodí, kojí nebo přímo dští mateřskou ničím nepodmíněnou lásku). Jinými slovy, dnes už víme, jak moc záleží na vyrovnané a vše s nadhledem zvládající psychice těhotné ženy, jak moc záleží na prostředí a atmosféře, ve které přijde dítě na svět, a na způsobu, jakým je zrozeno. Onen „jiný“, rozumějte, jaksi rozostřeně rozšířený „stav“ těla ženy a jejího vědomí (tedy hormonálně potlačené kognitivní, racionální funkce), aby tak nic zvnějšku nepřekáželo všem těm na sebe navazujícím velmi komplexním hormonálním procesům zázraku stvoření nového života, je požehnáním. 

 

„Je pravda, že hlavu mám úplně prázdnou. Mám podezření, že v ní mám jenom mateřské mléko… haha, nic si totiž nepamatuji, všechno si musím psát. I kdy malá naposledy papala. Funguji v úplně jiném časoprostoru.“

 

A o to jde: vypnout všechno to moderní, kulturní, vtisknuté dobou, módou, právě panujícími genderovými, ideologickými i vědeckými dogmaty. Probudit se tak ze „snu“, na kterém tak dlouho pracovalo několik procent mozku, kterým říkáme rozum (či ego). Nebo jinak: probudit se ve smyslu sanskrtského slova probuzený – buddha. Spatřit i to, co je za závojem procesů vnímání (protože mozek nás šálí a my vidíme ne věci před sebou, ale obrázek těch věcí, jak nám je na obrazovku našeho mozku promítá všeličím ovlivněná a zabarvená, pokřivená nebo zakalená mysl).

 

„Někdy mám pocit, že mi to zatřáslo všemi stereotypy života a vidím vše jinak, jakoby jasněji, jako bych se probudila z nějakého snu,“ popisuje své stavy Kristýnka, a přidala se tak k rostoucímu zástupu žen, které si nenechaly vnutit mužský agresivní způsob porodu. Dovolila sobě a svému moudrému tělu, navzdory panujícímu dogmatu těhotenství jako nemoci a porodu jako operaci, projít všemi těmi postupnými procesy, které její tělo a mysl nadopují štěstím a energií na roky dopředu a vlastně napořád. Dovolila si, jaksi navzdory panujícím iluzím „odborníků“, zrodit se z dívky v Ženu.

 

A teď si už jen vychutnává: „To, co cítím k maličké, se nedá popsat, to každý pochopí a procítí až když má vlastní děťátko. Každým dnem ten cit roste a prohlubuje se a nás zaplavuje nezištná láska a úplná odevzdanost udělat pro to stvoření úplně všechno a kdykoliv.“

 

V tomto posvátném čase mateřství není nic důležitějšího, než být spolu a užívat si Lásky (rozumějte: nechat tělo zvykat si i na jiný než obvyklý způsob fungování jen na půl plynu). Té hormonálně dotované lásky, o kterou většina matek i jejich dětí, narozených v porodnicích, přišla. A protože nevědí, o co přišly, ani jim nedochází, jaké by to mělo a mohlo být, porodit přirozeně, v euforii zázraku lásky a něhy. Samozřejmě pak nedokáží pochopit a docenit ani tvrzení Michela Odenta, že 20. století bylo stoletím „bez lásky“, ani výrok Petera Fedora-Freybergha, že „děloha je prvním ekologickým prostředím, a jak se k dítěti chováme, když je v děloze, tak se ono bude chovat k nám a ke světu, až bude dospělé“.

 

Všichni jsme oběti obětí, a tak zaplaťpámbů  za každou odvážnou a odhodlanou Kristýnku, která se rozhodla a porodila šťastně a přirozeně. A která si teď užívá: „Skoro vůbec Vánoce nevnímám, a výzdoba, koledy,  reklamy, obchody, lidé… všechno vidím jakoby z nadhledu: jak nosí stromky, umývají okna, zdobí… protože u nás doma je totiž něco daleko důležitějšího. Poslouchám CD o duchovním smyslu Vánoc a zůstávám bez stromečku, bez výzdoby, bez pečení, jen v tichu své duše.“

 

Protože zázrak vzniku nového života je nad všechny jiné zázraky. Teď a tady je pro Kristýnku tím nejdůležitějším na světě její Jasmínka (a naopak). Protože o co víc bezpodmínečné lásky její dcerka dostane v prvních minutách, hodinách, rocích života (a v jistém smyslu slova žena-matka intuitivně ví, co má dělat, nebo přímo naopak, nemusí dělat vůbec nic – jen svému tělu a jeho evolučním programům nepřekážet), o to víc lásky bude pak celý život, jaksi s nadhledem, šťastně rozdávat.

 

Zázrakem v tomto případě je i fakt, který nefunguje ve světě hmoty: čím víc lásky Kristýnka Jasmínce dá, tím víc jí bude i ona sama mít.

 

A právě tohle by mohlo a mělo být i novoročním přáním a poselstvím…

   

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama