Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Zkušenost a důvěra

Tak jako nevěří sytý hladovému, a tak jako nemůže muž pochopit ženu, tak ani jakkoliv teoreticky vzdělaný cukrovarník nepochopí nic o cukru, dokud ho neochutná. Zkušenost je dobrá škola, i když školné je někdy, a obávám se, že v případě (ne)zodpovědných politiků, a v dnešní mediálně přeexponované době, až příliš vysoké. Přitom by většinou stačilo důvěřovat těm, kteří to už mají za sebou. Zvláště v oblasti duchovna.

„Řidičák mám 30 let, ale vůbec jsem nejezdila. Rozhodla jsem se to vyřešit a přihlásila jsem se do autoškoly, do první, která byla v telefonním seznamu,“ napsala mi moje pravidelná čtenářka. „Instruktor mi nic moc nevysvětlil, ´hodil mě do vody´ a když jsem začala zmatkovat, protože těch věcí na mě bylo moc najednou, začal s výkřiky "proč tohle děláte!" "jste nebezpečná!" "víte, za kolik je tohle bodů?" "proč jedete tak rychle? "proč jedete tak pomalu?". Když jsem se snažila rychle nějak zareagovat, bylo to horší, protože jsem udělala další chybu, když jsem zastavila, abych se srovnala, bylo to špatně zas.“

 

Mimochodem, proč onomu instruktorovi stále ještě nikdo neřekl, že ženy mají mnohem méně vyvinutý smysl pro orientaci v prostoru než muži (a zacouvat, zvláště v noci, je pro ně, „evoluční“ vinou, často až nadženský úkol), a že typicky mužskými „radami“ to jenom zhoršuje? V kolika lidských činnostech stále ještě děláme celá staletí stejné chyby, přestože dnes už víme, v čem je problém? Už chápete, co mám na mysli, když si neustále stěžuji na nedostatek informovanosti (ve věku informací!) nejen v případě rozdílů mezi muži a ženami, alternativního školství, ale i v případě přirozených porodů? A jak by to všem, nejen maminkám a dětem, ale i lékařům a pojišťovně, usnadnilo a zkvalitnilo život?

Reklama

Moje čtenářka z toho všeho ale získala zkušenost, která jí pak pomohla plněji pochopit, co četla v mém článku. Napsala: „Zkušenost právě včas, abych dokázala pochopit tohle:
"Podstatné zjištění je, že to, co činí stres patologickým, není ani tak jeho intenzita, nýbrž bezvýchodnost situace. Škodí takový stres, na který nemůže mít jedinec (ať už člověk nebo zvíře) vliv. Vliv na události je klíčovým měřítkem pro nepříznivý vliv stresu. Říká se tomu naučená bezmocnost "
 

Měla štěstí v neštěstí a došlo jí, do hloubky, o čem jsem psal a co citoval. Přitom k pochopení ne tak motoricky a psychicky náročných činností, jako je řízení vozidla adeptkou řidičského průkazu, a u většiny článků a výroků chytrých lidí, by často stačilo jen naplno důvěřovat třeba tomu, kdo instruuje, nebo informuje (mimochodem, samozřejmě neradím důvěřovat Blesku, ale např. k článkům v Respektu bych respekt měl).

 

V dobách, kdy i u nás žáci důvěřovali svým učitelům, tak jako dodnes důvěřuje jógín nebo žák hry na sítár či bubínky tabla v Indii svému guruovi, nebo student zenu svému zenovému mistrovi, stačila jednoduchá instrukce a žák či student prostě poslechl. Vzal to, co bylo řečeno jeho guruem či učitelem, jako něco do detailu platného a nezpochybnitelného. Oba ušetřili čas a energii (na něco důležitějšího než neustálé zpochybňování autorit či objevování dávno objeveného).

 

Ne že by se věci a pojmy neměnily, ale ustálená a pevná emoční struktura žáka s důvěrou v učitele se pak bez větších emocí dokáže, právě tak jak se s vývojem technologií a objevů mění i společnost, a že prožíváme epochu, kdy se změny až nepředpověditelně a exponenciálně zrychlují, přizpůsobit. Jeho mysl je a bude pružná a přizpůsobivá, založena ovšem na nezničitelných pozitivně (asertivně, empaticky) reagujících emočních základech.

 

Výchova k individualitě na Západě ale chce po dětech příliš, a příliš brzy. Teprve dnes víme, že mozek mladého člověka dotváří svou strukturu a detaily a propojení až do jednadvacátého roku věku (a teprve potom by mohl a měl volit a být právně zodpovědný, protože teprve tehdy je schopen domyslet důsledky svých činů). Chtít a vyžadovat po puberťácích, nebo dokonce školácích, chápat a následovat myšlení dospělého je evoluční nemožnost a tyranizující nesmysl.

 

Zároveň je ale, bohu a celé společnosti žel, nedostatek důvěry (v autoritu, někoho zkušenějšího a moudřejšího) v dětech Západu systematicky trénován od nejútlejšího mládí. Maminky nedůvěřují schopnosti batolat udržet nebo nakonec nalézt rovnováhu, poradit si se srázem nebo schody, a neustále zasahují. Nenechají chlapečky natlouct si, spadnout, odřít si koleno, udělat chybu. Po školácích vyžaduje systém perfektní a především bezchybný výkon (a za jedno špatné ypsilon je často rázem ta nejhorší známka, která spolehlivě podminuje zbytky sebedůvěry, a jinak nadaný a snaživý žáček je pak v téže situaci, jako jízlivými výkřiky instruktora autoškoly zdeptaná řidička začátečnice): místo abychom děti chválili za to, co jim jde, povzbuzovali je v jejich výzkumech a hrách (na budoucí život) a optimálně tak v nich posílili emoční strukturu na celý další život, trestáme je (ale i začátečnice řidičky, ale i elévy většiny dalších oborů a dovedností, protože v téhle společnosti se nechválí, tady se jen kritizuje) za to, co jim nejde.

Čeští pedagogové z valné většiny (tak jako instruktoři autoškol, lídři politických stran, a bohužel i většina žen) v chaosu každodenních starostí dodnes, přes rostoucí počet vědeckých důkazů, nepochopili, že s pochvalou by to šlo lépe a kvalitněji.

 

Má úvaha ale míří ještě blíže (k tomu, co právě teď, milí čtenáři, děláte): pokud čteme něco evidentně promyšleného od člověka, od kterého jsem podobně promyšlené věci četli již mnohokrát, měli bychom mu důvěřovat (a ne se při prvním neznámém termínu či překvapivém faktu rovnou rozčílit). Když totiž napíše něco, co nám prozatím nezapadne do schématu našeho vnímání reality, neměli bychom rovnou odhodit jak článek, tak autora, jak to s chutí a zbrkle někteří čtenáři činí, povzbuzeni např. anonymitou internetových diskusí. Naši předkové to nazývali vylít s vaničkou i dítě. Na druhé straně, pokud se nám něco líbí, měli bychom se o to podělit s přáteli (k tomu přece je internet a e-mail).

 

Kdybychom pěstovali v dětech od malička důvěru v moudré, ony by se pak také staly autoritami, zcela jistě by pak tyhle autority nezklamaly (jako tolikrát zklamaly ty naše nás) a my bychom nezačali předem zpochybňovat šmahem všechno a napořád (čímž onu vaničku s  dítětem skutečně zas a znovu vyléváme). Z opačného gardu: kdybychom ve svých dětech (my rodiče i my učitelé) viděli nadané snaživé budoucí nositele Nobelovy ceny (a empatické pedagogy, matky i otce), ony by se jimi pravděpodobně i staly.

 

Kotě nebo štěně, ale i kuře nebo káčátko naplno důvěřuje své matce (a světu). Její zkušenost a mláděcí důvěra jsou hybateli jejich i našich životů. Čím víc začneme důvěřovat tomu, čemu věříme, tím víc i my sami budeme důvěryhodní. A tím snadněji bezpečně a na první pohled rozeznáme, čemu lze a čemu nelze důvěřovat.

 

Moje čtenářka je paní učitelka. Po své zkušenosti s nerudným a jen kritizujícím instruktorem autoškoly už zcela jistě nebude své žáčky koupat v „naučené bezmoci“, protože velmi dobře, na základě vlastní zkušenosti, ví, jak je to stresující. Její zkušenost pak bude zárukou vzájemné důvěry.

Samozřejmě, kdyby měl instruktor ty správné informace (o rozdílech mezi prostorovým vnímáním muže a ženy), a měl ve svou „žačku“ důvěru („viděl“ v ní dokonalou řidičku), mohlo být „školné“ téhle zkušenosti mnohonásobně levnější, a jak pro adeptku řízení, tak pro instruktora, ale i celou společnost, to mohla být startovací zkušenost důvěry.

 

Zatím nezbývá než konstatovat: většině zodpovědných dnes, naprosto zbytečně, chybí (ty správné informace a) zkušenost důvěry.

 

Systém, který vzájemnou důvěru neumožňuje, se dříve či později zhroutí sám do sebe a jako černá díra pohltí celé generace.

 

Řešení jsem již naznačil: chce to trénovat (a předávat a dělit se o) důvěru, a pak s ní získat vlastní zkušenost.

 

 

P. S.:  Skutečná demokracie je způsob existence společnosti a vztahy mezi lidmi. Teprve když je běžně mezi lidmi pocit důvěry, když běžně lidé respektují stanovisko druhého, když si lidé vzájemně pomáhají, teprve tam je skutečná demokracie. Ivan Medek (Pátek LN, 1. 8. 08)

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama