Předem upozorňuji, že tohle zamyšlení je jen pro otrlé nebo odvážné, a je jen jakousi jinou formou rány zenovou holí. Kdo totiž neví, že je v pasti, nemůže z ní. Tomu, kdo při studiu zenu a v zazenu (meditaci) neví, kudy jak a kam, koho bolí záda a jeho mysl je plna bolesti a myšlenek o bolesti a jeho Cesta k osvícení (cesta životem) je tak nekvalitní a povrchní, dá učitel milosrdnou a velmi pomáhající (protože energetizující a směr ukazující) ránu zenovou holí. Ony jsou to ve skutečnosti rány hned dvě co nejrychleji za sebou, jedna z každé strany páteře. Nezasvěcenému to připadá jako trest, tedy jako něco negativního, zasvěcený ví, že je to nejvyšší dar.
Drogová závislost měla obvyklé důsledky: aby byly peníze na drogy, puberťačka vykradla postupně byty rodičů, ale i příbuzných a kamarádek (brala rodinné a památné šperky, cédéčka, cokoliv se dalo snadno prodat). Uměla dokonale lhát a než to za pár let v jedné slabé chvilce přiznala, rodiče ji celou tu dobu bránili, že ona by to přece nikdy neudělala (a její matka stále odmítá možnost, že byla k braní drog předem „naprogramována“ injekcemi „léků“ v době ohroženého těhotenství a během porodu). Radikální řešení, které jsem navrhoval (a které jediné funguje), tedy dokonalá izolace, nejlépe třeba v nějakém protidrogovém táboře v Polsku, nebo alespoň domácí vězení a ustřižení telefonu, zvláště matka odmítla, a tak každodenní heroinová dieta pokračovala.
Nedávno jsem se dověděl, že tahle její na heroinu závislá dcera otěhotněla (v těhotenství brala substituční lék) a pak porodila chlapečka. Hurá, telefonovaly si ženy kolem, chlapeček je v pořádku.
Hm. Odmítají vzít na vědomí, že chlapeček je v bludném kruhu. Porod byl samozřejmě předčasný, chlapeček v inkubátoru a první dny oddělen od matky, která se uzdravovala z operace (císařský řez, samozřejmě). Jeho mozek je jemně, ale nenávratně poškozen. Dostal do vínku dlouhou řadu negativních pravděpodobností a čekají ho všechny myslitelné zdravotní a psychické komplikace, na které si jen člověk může vzpomenout (včetně možnosti, že z něho vyroste „koukolíkovský“ deprivant). Mimochodem, dr. Koukolík v knize Před úsvitem, po ránu (eseje o dětech a rodičích) píše, že „jednou z hlavních příčin pláče nejmenších dětí je v našem kulturním okruhu způsob mateřské, obecně řečeno rodičovské péče, který se vzdálil od přirozených evolučně daných potřeb miminka,“ že dítě lze zklidnit např. podáváním sladké potravy (roztok cukru nebo mateřské mléko), a pokračuje: „Děti matek závislých na metadonu, což je opiát užívaný ke snížení závislosti na heroinu, ale také zneužívaný sám o sobě, neodpovědí na zklidňování sladkou potravou tak, jak odpovídají děti zdravých matek. Děti se staly závislými spolu s matkami: metadon prochází placentou a ovlivňuje receptory mozku vyvíjejícího se plodu.“ Je snad jasné, že totéž se děje při kojení: metadon se dostává do mozku dítěte mateřským mlékem.
Jde ovšem také o to, že pokud matka nezažila přirozený porod, s přirozenou produkcí přirozeného oxytocinu, nenaváže s chlapečkem přirozený (hormonálně podpořený) vztah a relativně brzy ji čeká období depresí, a tedy velmi pravděpodobný návrat k droze (kterou předá synkovi v mateřském mléce, bude-li vůbec schopna kojit).
I pouhá deprese maminek stresuje dítě víc, než zatím lékaři tušili (přinejmenším tím, že matka v depresi neodpovídá na signály, které k ní dítě vysílá, nemá jak a kdy zažít „normální“ komunikaci a i jeho EEG je abnormální, asymetrický). Nejhorší pak je onen avízovaný návrat k droze (dítě na to není evolučně připraveno a aktivuje stresový systém): v jeho mozku se pak nevyvinou ty spoje, které by mu v pubertě a kolem jednadvacátého roku věku pomohly propojit čelní mozkové laloky a nalézt sebe sama. Tyto děti pak ani nemohou „dospět“ a nabrat „rozum“: v jejich mozcích se nemá co fyzicky propojit (a právě tyto děti občas vezmou samopal a jdou postřílet učitele a spolužáky: jsou emočně nevyvinuty, fyzicky neschopny soucitu a empatie).
Samozřejmě, vždy je tu pravděpodobnost, že pokud se matka už nadobro drog vystříhá, pokud bude chlapečka nade vše milovat a pečovat o něho (i když netuším, kde po tolika letech braní drog, krádeží a života ze dne na den vezme trpělivost a sílu k pravidelné a stoprocentní péči o syna, ne o potřeby těla, navyklého pravidelné dávce drogy), pokud bude mít matka vždy dost prostředků na pestrou zdravou stravu pro oba (i když netuším, jak toho docílí, protože těch deset let braní drog se nic neučila, nic neumí a u ničeho nevydrží), pokud bude mít chlapeček štěstí na sousedy a kamarády ve škole, a pokud se mezitím změní české školství natolik, že ho budou od samého počátku ve škole chválit za to, co mu jde, a nikdy ho nebudou trestat nebo ponižovat za to, co mu nejde (jinak bude typicky hyperaktivním a českými učitelkami nezvládnutelným rušitelem zápecnického autoritativního školství), má šanci, že to odnese jen sklonem k obezitě, alkoholu, nikotinu, depresím a brzkému infarktu.
Jaké vztahy asi bude navazovat, co předá svým potenciálním dětem? A ještě důležitější otázka zní: jak vystoupí z bludného kruhu?
Všechno to začalo kdysi dávno, před třemi generacemi, zbytečnými lékařskými zásahy do zázraku těhotenství… a dokud si ženy a společnost neuvědomí a nepřiznají, v jaké pasti jsou, nemohou z bludného kruhu ven…
Doporučená četba:
http://marek.blog.respekt.cz/c/1032/Breci.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/27533/Otevrene-oci.html