Z téhle věty přímo čiší neuvěřitelná míra nepochopení a arogance: „Dříve SE myslelo…“ A ačkoliv pan profesor dále uvádí, že „to byl veliký omyl“, hned dodává další důkaz o tom, že mu (tak jako většině jemu podobných, kteří určují směřování našeho porodnictví) asi nejde o zdraví a pocity dítěte či rodičky, ale o úspěchy jeho oboru: „Je myslím nedostatkem medicíny, že zatím neumíme ulevit dítěti. Umíme velmi dobře tlumit bolesti matky, například v USA probíhá až 43% porodů v epidurální anestézii.“
Br. Přímo jsem se otřásl hrůzou. Před osmi lety jsem totiž začal systematicky sbírat informace o českém porodnictví na základě osobní zkušenosti. Zeptal jsem se tehdy své dcery tři dny po narození její Dorotky, co měla k obědu. „Hrachovou kaši s uzeninou,“ odpověděla. Vykulil jsem oči, a ač muž, zeptal jsem se na důsledky: „To ale musí malá křičet, protože má po luštěninách nadmuté bříško, že?“ „No, pláče.“ „A co na to pan doktor,“ ptal jsem se dál? „Nic, přijde a dá malé injekci.“
Také se, dámy a někteří pánové, obáváte, aby se lékaři v rámci svého pro ně tak bohulibého zadání nepustili do vynalézání a rutinní aplikace různých léků na utišení bolesti novorozenců? A že budou i novorozencům rutinně aplikovat léky proti bolesti, místo aby prostě nechali ženu rodit přirozeně a nedopustili (třeba i svou nepřítomností), aby k traumatům a bolestem u porodů vůbec docházelo? Nebo aby rodičky dostávaly v porodnici odpovídající zdravou (a ne českou, tedy, jak ji označil jeden český dietolog, sebevražednou) stravu?
Dávky „drog“, které dostane novorozenec při porodu třeba formou epidurální anestézie, se pak v budoucnu nemohou neprojevit. Bezprecedentní nárůst drogově závislých v posledních třiceti letech zcela jistě přímo souvisí s nárůstem různých anestézií a dalších způsobů, jakým lékaři „ulevují ženám od bolesti“. Přičemž přirozený porod zdravé ženy (a těch je i podle lékařů téměř 90%) v těch ideálních případech sice není bez námahy, ale pokud se objeví bolest, je euforická a jen chvilková (narůstající počet i českých žen hovoří přímo o orgasmech).
Pan profesor v rozhovoru eufemisticky zmínil, že by se děti neměly strašit bolestí (půjdeš k panu doktorovi, když budeš zlobit, a on ti píchne injekci). Jenže gynekologové a porodníci straší bolestí a případnými komplikacemi těhotné ženy pokaždé, když k nim přijdou na kontrolu (průměrná česká matka navštíví lékaře 10x)!
Zaplaťpánbůh, dnes už SE ví, že „plod má receptory bolesti nejpozději v sedmém měsíci svého vývoje a je možné, že vnímá bolest ještě dříve. Určitě však dítě vnímá bolest v průběhu porodu. Takže křik novorozence, to není jásot nad vstupem do života, ale naopak projev nevole.“ Jen je ještě třeba, aby si páni lékaři a farmaceuti upravili priority: začnou-li se k ženám (těhotným i rodičkám) chovat s náležitou úctou k zázraku života, zcela jistě je napadne zaměřit se spíše na prevenci, než na utišování vlastně zbytečné bolesti.
Zaplaťpánbůh za další knihu dr. Koukolíka, kde se ten, koho to zajímá, může dočíst, že „v posledních týdnech před porodem se dítě naučí rozlišovat šťastné zabarvení řeči matky a radost pozná už před porodem…“ (Proč se Dostojevskij mýlil, Galén 2007)
Možná by ovšem pro změnu myšlení českých porodníků stačilo, kdyby je každé dítě, které si muselo „díky“ jejich péči protrpět nějakou tu zbytečnou bolest, přišlo pořádně štípnout.
viz také http://www.rozhlas.cz/rtip/portal/_zprava/296543