Když jsem tuto novou verzi klasické sbírky kóanů Wumenguan otevřel, hned mne upoutalo řešení překladatelského „kóanu“, na které jsem si v recenzi (na jinou jím přeloženou zenovou klasiku) napsané před deseti lety stěžoval nejvíc. Cituji (sám sebe): Zatímco celý západní svět překládá v těchto textech čínský znak, který má mnoho významů (srdce, mysl, duch, duše, mentalita, idea, myšlení, vůle, smysl), jako mysl, pan Král se rozhodl pro termín srdce. A tak se v jeho překladu setkáváme se spojeními jako „opravdové, obmyslné, křivé, uskutečňované, umrtvené, rovné“ srdce, abychom se v 24. kapitole dostali ke větě: „Srdce svým objemem dosahuje nezměrné prázdnoty šúnjatá.“ (Dosaďte si slovo mysl a věta bude hned srozumitelnější).
Že by se pan překladatel přece jen poučil, podivil jsem se, když jsem zjistil, že z problému vybruslil tak, že uvedl pro jistotu (v první větě původní dávné předmluvy sestavovatele sbírky 48 kóanů) oba hlavní a zde relevantní významy: „Buddha se vysvětluje hlavně srdcem/myslí, brána k dharmě nemá dveří.“ Že by přece jen, zvedl jsem obočí, a začetl se dále. A bum, prásk, překlad hned prvního a nejslavnějšího kóanu (Má pes „buddhovství“? Mu!) jasně naznačil, že se, co se týká podstaty zenu a kóanů (tedy skutečného pochopení toho, co vede k poznání sebe sama a duchovnosti), v jeho práci na tomto poli pranic nezměnilo. Překlad to je na první pohled básnivější, ale o to více mimo (zenovou/duchovní) mísu.
„Kdo chce být chan/zen, musí projít bránou patriarchů,“ začíná Králův překlad komentáře čínského zenového mistra k nejslavnějšímu kóanu a pokračuje: „Celé tajemství probuzení je v radikálním přestřižení cesty myšlení. Kdo touto bránou patriarchů neprojde, kdo cestu myšlení nepřestřihne, nevymotá se ze spleti křovin a větvoví…“ aby zakončil tímto: „Co s tím? Prostě seberete všechnu energii a pozvednete a podržíte v dlani to slovo Mu. A dokud je nepustíte, bude vám jako byste zas jednou zapálili lampu dharmy.“
Čtyřverší na konec zní v Králově básnickém překladu takto: „To psisko tu a přirozenost buddhovství, správná řeč a rovná výzva! Brodit se bytím nebytím, ztráta času, jistojistá věc“
Hm. Ve znění, které jsem z angličtiny překládal v polovině 70. let, a které jde po smyslu zenu, to vypadá poněkud jinak:
Kdo chce realizovat zen, musí překonat bariéru patriarchů. Osvícení přijde, jen je-li přerušeno myšlení. Nepřekonáš-li bariéru patriarchů, nebo nepřetneš cestu (obvyklého způsobu) myšlení, cokoliv si pak budeš myslet, cokoliv pak budeš konat, bude jen propletencem problémů. Napovím ti, co s tímhle kóanem dělat: prostě soustřeď veškerou energii do Mu, a nepovol. Když do Mu vstoupíš, a vydržíš, tvá připoutanost bude jako svíčka, která se rozžehne a osvítí celý vesmír.“
Čtyřverší na konec: „Má pes podstatu Buddhy? To je ta nejdůležitější otázka ze všech. Odpovíš-li ano, odpovíš-li ne, ztratíš svou vlastní podstatu Buddhy.“
Pokusím se zájemcům a (dobrým) čtenářům naznačit, o co tu jde. Vtip a princip práce s tímto „otevíracím kóanem“ tkví právě v onom slůvku Mu. Původně znamená zápor, ale tady je použit spíše jako mantra. Zvuk Mu, je-li neustále opakován, bez přestání a s veškerou energií, učí a naučí adepta zenu být vědomě v haře (ve třetí čakře energie, kousek pod pupkem). Jinými (dnešními) slovy, mysl trénuje jiný způsob vnímání reality, mozek se za nějakou dobu přizpůsobí, a dokáže „vidět“, nazírat, problém jakoby nad věcí, nebo z obou stran najednou. Dnes už o adaptabilitě mozku víme (když člověk něco delší dobu dělá, mozek přestaví dendritická propojení) víc než dávní zenoví mistři, jim to fungovalo empiricky. Ne přemýšlení o Mu, ale jeho nepřetržité opakování (v haře) pomůže zbavit se připoutanosti k myšlení.
Nedávno zemřelý a na Západě velmi úspěšný a populární korejský zenový mistr Seungh Sahn tento kóan ve své knize Pouze nevím (v níž „vyučuje“ své americké žáky formou dopisů) komentuje takto:
„Jednou se mnich zeptal Džošua, je-li i pes Buddhou. Mistr odpověděl: Mu! To je ovšem velmi špatná odpověď. Proč? Mu znamená ne, a to je protiklad ano, je to tedy zase jen myšlení. Kdyby tu ale nebyl protiklad, scházel by smysl a sním i pravda. Mistr tuto špatnou odpověď použil, aby tak položil žákovi jednu velkou otázku. To byla jeho práce a jeho poslání a jeho špatná odpověď je jedním z nejdůležitějších zenových kóanů. Jenže ty (luštiteli kóanu, pozn. aut.) nesmíš spolknout háček. Je pes také Buddhou? Musíš odetnou všechno protikladné myšlení: buddhovství, nebuddhovství, bum, prásk – jsi Jedno. Jaká je správná situace psa? Zeptej se ho! Co ti řekne?“
To už Seung Sahn napověděl až moc (pokud by před ním onen student stál osobně, jistě by až tak daleko nezašel). Pokud je ale poctivý a horlivý student po měsících soustředěného převalování horké brambory Mu v haře připraven, jeho zadaptovaná mysl mu najednou nabídne jiné, „osvícené“ řešení, a on na (v podstatě nesmyslnou) otázku, má-li pes podstatu Buddhy, prostě zaštěká.
Prokáže tak, že nespadl do pasti slov (myšlení, protikladů), ale je schopen na otázku (situaci) reagovat vždy čerstvě, a jakoby zároveň shora i zdola.
Mistr pak ty, kteří zaštěkají, obvykle hned vzápětí vyzkouší jinou otázkou: „Má kočka podstatu Buddhy?“ Zatímco ti studenti, kteří k řešení kóanu došli spíše pomocí četby, nebo jejich odpověď byla náhodná, znovu zaštěkají, nebo křičí Mu!, ten, kdo již prošel branou bez brány (protože žádná brána ani žádné bariéry patriarchů ve skutečnosti neexistují, jsou to jen iluze našeho způsobu myšlení), prostě zamňouká. Ale to jsem také napověděl až příliš…
K poznání, že popis, tedy slova, nejsou život a realita (a čtením o koláči se nenajíš), vede i celá řada dalších slavných a začátečnických (otevíracích) kóanů. Na otázky studentů, kteří očekávají slovní, tedy špatnou odpověď, mistři návodně reagují nesmyslnými odpověďmi, nebo nějakým gestem, nebo tím, že studenta nakopnou nebo praští holí.
Ono „osvícení“ rozhodně ale není Královo „zapálení dharmy“. Přitom ve tmě sklepa (iluzorní ignorance) stačí rozsvítit jednu jedinou svíčku, aby člověk zahlédl sklep celý. Tedy „tvá připoutanost (ke slovům a logickému, levohemisférovému myšlení) bude jako svíčka, která se rozsvítí a osvítí tak (proto slovo „osvícení“, v angličtině enlightenment) celý tvůj vesmír (tedy nejen onen imaginární sklep, svět, ale, protože jsi zvládl metodu, od té chvíle navždy i všechny další vjemy).
Jestli právě tohle naznačuje Králův překlad, si nejsem zrovna jist. Překladatel sice v poděkování uvádí, že „některým Wumenovým případům vystavil dva tucty studentů komparatistiky,“, stačilo by ale zeptat se těch, kteří praktikují zazen. Tím, že si přibásnil např. „podržíte v dlani to slovo Mu“, spletl další generaci adeptů zenu a osvícení. Přitom v praxi luštitelům kóanu Mu stačí, s veškerou energií, na co nejdelší dobu (tedy dokud se v mysli, mozku, nevytvoří jiná spojení), ono Mu (jako mantru, takže i zvuk, tedy uvolnění hlasivek, což znamená uvolnění emočních bloků) udržet v haře (v jiných verzích se někdy návodně uvádí „v žaludku“, v břiše, musíš Mu spolknout atd.).
Třetí kóan je také velmi slavný. Gutei (který tohle gesto převzal zase od svého mistra Tenryua) vždy, když byl tázán na smysl zenu, zvedl prst. Jeden chlapec ho začal napodobovat. Gutei se to doslechl, a když hoch zase zvedl prst, mistr přiskočil a uřízl mu ho nožem. Chlapec křičel a utíkal pryč. Mistr ho zavolal, hoch se otočil a Gutei jen zvedl prst. V tom okamžiku dosáhl chlapec osvícení.
Čtyřverší ke třetímu kóanu, který také naznačuje, že slovem (či imitovaným gestem) osvícení nedosáhneš, zní v Králově básnivém překladu takto: Juzhi naletěl kdysi Tianlongovi, teď novice zkouší ostrou čepelí. Jako když božský Juling mávne a ve dví hory Hua rázem rozdělí.
Můj dávný překlad z angličtiny ovšem naznačuje (a slova sestavovatele sbírky kóanů opět provokují) něco poněkud jiného: Gutei devalvuje učení Tenryua, a osvobozuje chlapce nožem, podoben čínskému bohu, který rozdělil hory jednou rukou. Starý Gutei je ubohý imitátor.
Jedenáctý kóan je o mnichovi (Král tvrdošíjně užívá slova „poustevník“), který na otázku mistra místo odpovědi jen zvedl ruku, a mistr ho pokáral. Když ji o pár dnů později zvedl opět, mistr ho pochválil. Čtyřverší podle Krále: Tak jako hvězdná létavice, výpad – bleskem padá. Takový nůž, co zabíjí, takový meč, co život dává. Podle mne (z angličtiny, ale podle smyslu): Světlo v očích je jak kometa a zenová aktivita je zablýsknutí. Meč co zabíjí člověka je i mečem, který člověka zachrání.
Tohle je kóan, který zkoumá, jestli pochopení (satori, osvícení) adepta bylo skutečné. Jestli si je sám sebou a svou odpovědí nad veškerou pochybnost jist. První zvednutí ruky mohlo být jen náhodným gestem, ale to druhé již potvrzením, že mnich ví, co dělá: je si jist (přestože byl poprvé pokárán). Meč který zabíjí (například zazen, tedy meditace), tedy utne (obvyklý styl) myšlení, je pak, po osvícení, mečem, který člověka zachrání (z pasti iluzí), probudí do nové kvality (slovo buddha znamená probuzený). Atd. Královy básnické verze se cele míjí s podstatou kóanů a zenu (v kóanu, kde jde o suché hovno na klacku, a ne tedy o stěrku, nebo o špachtli, se v komentáři zaskvěl větou: Dát výhost špachtli znamená dát výhost čemukoliv jinému).
Recenze filosofa Miroslava Petříčka (Když je rozum zahnán do kouta) chce být k tomuto překladu slavné sbírky kóanů milosrdná: „Možná že právě takto si Oldřich Král představuje setkání překladatele s kóany Brány bez dveří. Nehledá za každou cenu nějaký literární či filozofický kontext v západní tradici, jemuž by tyto záznamy připodobňoval, jeho cílem není vytváření analogií s pojmy, které nějak známe. Jde hlouběji: nutí vyslovovat jazyk západního myšlení to, co vyslovit neumí anebo nechce.“ Tedy, jinými slovy (a z pozice toho, který si něco odmeditoval a nějaké ty kóany přeložil a poté i vyřešil), padá do pasti slov a míjí účel sbírky kóanů. Při vší úctě k filosofovi (netuším, jestli někdy zkusil zazen), i on spadl do pasti slov, a poté nechtěně napověděl hloubavému čtenáři, co si má o tomto překladu myslet:
„Ve své knize Čínská filosofie Král připomíná důležité rozlišení, které platilo ve staré Číně, totiž mezi těmi, kdo texty psali, a těmi, kdo je tvořili: ti první byli svého druhu řemeslníky, znalí způsobu, jak rýt či malovat znaky, ti druzí byli tvůrci, kteří vytvářeli něco, co bylo hodno zapamatování,“ píše Petříček. Pak ale, asi v úctě k šedinám sinologa, obrátí: „Překladatelství je sice také svým způsobem řemeslo, ale ten, kdo je dokonale ovládá a kdo neustále hledá nové přístupy tak, že přesahuje jeho hranice a provokuje vžité úzy, neznatelně přechází na stranu těch, kdo texty tvoří. Brána bez dveří v české podobě je zjevně produktem takového tvoření, a nikoli jen psaní textu.“
Jinými slovy, tak jako v překladu Tribunové sútry, Oldřich Král v případě sbírky kóanů Wumenguan řemeslně (se vší svou dlouhodobou sinologickou a překladatelskou profesionalitou) dobře napsal text, který ovšem se smyslem původní sbírky kóanů (tedy pomoci hledajícímu třeba pomocí těch správných otázek najít tu správnou cestu k dosažení osvícení), tedy kromě toho, že vychází ze stejných znaků, nemá moc společného. Tahle brána je možná z poctivého (překladatelského) dřeva, co je to ovšem platné, když ony (jakkoliv virtuální) „dveře“, kterými je třeba projít, v ní (pro všechna ta dubová prkna mnohovýznamných slov) jaksi, pardon, chybí.
Kdyby Oldřich Král překládal sbírku básní, budiž. Jenže kóany nejsou (kratochvilné) veršovánky, ale návody na objevení a použití skutečného člověka a (potenciálně soucitného, laskavého ale i hravého) mudrce v každém z nás.