Od té doby walkman zastaral, na trhu jsou desítky druhů psychowalkmanů, a stovky stále sofistikovanějších mobilů, ale jde stále o totéž. Někteří hledači duchovna totiž i dnes vylévají s vaničkou až dogmatického lpění na tradičních (rozuměj: vnějších, formálních) hodnotách i dítě smyslu svého snažení.
Znám jógíny, kteří mobil nevypínají ani v noci, ale div se nekřižují při zmínce o psychowalkmanech. Jiní pilně čtou knihy tibetských učitelů meditace nebo nauky dzogčchenu, avšak setkání s lamou v tradičním rouchu, ale s mobilem na uchu a internetovou adresou na vizitce, je značně vykolejí. Přitom se pohrdavě smějí některým Američanům, kteří se při návštěvě naší republiky podivují, že tady máme televizi.
Jaksi jim, tedy těm, kteří si nedokáží představit Buddhu se sluchátky i-podu na uších, nebo před obrazovkou internetem s celým světem propojeného počítač, nedochází, že rozhodující je úmysl.
Rozdíl mezi současnými konzumně orientovanými spotřebiteli novinek a zábavy a hypotetickým Buddhou je v tom, že Buddha by neposlouchal každý týden novou pop hvězdu, ale mantry a léčivou indickou či jinou etnickou hudbu. Buddha by nesurfoval po stránkách plných lákavých lesklých ale zbytečných vnucovadel, ale propojoval by buddhisty a o meditaci se zajímající manažery či jiné laiky, a radil by jim, jak poznat sebe sama. Buddha by nebyl obětí reklamy a výrobců (takže by nebyl nešťastný vždy, když by jeho model toho či onoho udělátka zastaral), naopak, různé ty technologie by jen potvrzovaly a vylepšovaly jeho vnitřní svobodu a nezávislost.
Schopnost přizpůsobit se vnějším podmínkám totiž chrání vnitřní mír, vědí moudří a buddhisté již dva tisíce let. Pružná, meditací v klidu a pohodě udržovaná a kóany v neulpívání vytrénovaná mysl je totiž pružná jako bambus a přizpůsobivá jako voda.
Nejde o technologii, ale o to, co chce (a jestli vůbec chce) člověk pomocí té které technologie dosáhnout.