Čím to asi je, že když si pustím televizní noviny (dnes lhostejno na které stanici), ale někdy stačí jen politický komentář nebo výrok nějakého toho politika nebo vysokého úředníka, to vše nesrozumitelné, ukecané a okecávající (jen aby se nemusela říct pravda), mám puzení být nesrozumitelný, ukecaný a okecávající?
Čím to asi je, že když sleduji nekonečné snahy většiny úřadů, městských správ, ale i některých učitelek svou práci jen tak šolíchat, nesnažit se, vono to nějak dopadne… mám pak puzení věci, které dělám, a akce, kterými jsem byl původně nadšen, jen tak ošolíchat, nesnažit se je dotáhnout, a mávnout rukou, že mi to rozčilování a snažení za „to“ nestojí?
Čím to asi je, že dvacet let po duchovním a akce schopném vzepětí části národa (studentů, divadelníků a po jistém váhání i pár desítek tisíc dělníků) v Praze a několika větších městech a tolika nadějích… je život pro obyčejného poctivě se živícího člověka právě tak bezvýchodný, jako na konci socialismu?
Tuším, v čem to je. Neurovědci již delší dobu znají pojem zrcadlové neurony, já často mluvím o síle nápodoby, rezonanci v davu (a dav televizní je mocný, všemocný, zvláště v umění navodit téměř davovou psychózu a i jinak inteligentní lidé se začínají chovat a jednat jako nemyslící stádní bytosti): je to nakažlivé a nakonec jsou upatlaní všichni) Víme už, že ke skutečné systémové změně (revoluci) nedojde, dokud nedojde k revoluci v hlavách samotných aktérů téhle frašky, kterou opět žijeme.
Víme také, jak je škodlivá televizní reklama (ta pro děti je v rozumných a fungujících státech rovnou zakázaná), tak ta pro ženy, protože mají propojenější mozkové hemisféry, velmi škodlivá úspěšně své divačky brainwashingující (evolučně není ženský mozek schopen se ubránit), takže se dá předpokládat, že i stokrát opakovaná brunátná tvář politika umoří jak osly, tak až na výjimky diváky.
Víme také, že (krátkozrace nerozumnou) politiku dělají často poněkud úchylné typy nevyzrálých mužů se sklonem k patologickým reakcím, a že mlčící většina je snadno zblbnutelná reklamou nebo rituálními tanečky (které škodlivá média ochotně pečou na plotně senzacechtivosti a prodejnosti).
Víme také, že jediným dlouhodobě efektivním řešením je např. změna porodnictví a školství (a další generace tak nebudou muset být agresivní a závistivé), systematická okamžitá a občansky statečná obrana proti zlodějům, šíbrům, křiklounům a trollům všeho druhu (je jich jen malé procento, přesto zapříčiňují většinu kriminality a potíží), a větší zapojení žen do věcí veřejných.
Víme už také, že ten, kdo dlouhodobě pracuje na objevení a především kultivaci své praktické duchovnosti, je šťastnější, zdravější, soucitnější a kooperativnější, a tedy i ekologičtější, než „normální“ občan téhle společnosti.
Čím to asi je, že když už vlastně víme, proč a jak, neděláme vše pro to, abychom věci napravili?
No protože většina z nás a také většina (ne)zodpovědných jsou také špatně porození a nedomazlení kluci (a holky), kteří neprošli(y) duchovní pubertou…
Poznámka pro trolly a neinformované: pro vše, co píšu, mám důvod a důkazy (ale protože tohle je blog a ne vědecká práce, a dnes už každý může do vyhledávače dát příslušné pojmy a názvy /jsou tučným písmem/, a ověřit si a rozšířit tak své obzory, předpokládám jak respekt, tak slušnost v reakcích).
P. S. (z dnešního tisku):
„Je lépe být sám, než ve špatné společnosti.“ George Washington
„Zpravodajství potřebuje vzrušivé snímky, a Nova přímo vyzývá diváky, aby ji ke všemu takovému zvali. Je ve svém zpravodajství někdy masožravá, bezohledná, hlavně však škodolibě blbá. Jaké emoce vyvolává a jaká měřítka v lidech vychovává?“ Ludvík Vaculík, LN
„Když vidíme dávat Beckhama gól, radujeme se tak, jako bychom byli Beckham. Cítíme podobné pocity, jako lidé románu, ve filmu nebo v reklamě. Marketing používá podobné postupy jako církev. Neurony dobrovolníků, včetně jeptišek, reagovaly zcela stejně na obrázky Panny Marie, jako na provitaminy v šamponech. Obchody jsou jako chrámy. Rituály prodávají výrobek.“ Martin Lindstrom (LN Pátek, str. 4, 27.3.09), jehož tým objevil zrcadlové neurony, a který vzpomíná, jak byl jednou v Moskvě, kde se všichni lidé mračili: začal se mračit taky.