Proč se většině mladých nelíbí rock či metal? Mám na to jednoduchou odpověď: v dnešní době není obtížné se k této hudbě dostat, píše ve svém zamyšlení o dvě generace mladší kolega bubeník Adam Obr. Vracím tedy míček na jeho stranu pomyslného diskusního stolu. Protože tak jednoduché to není, nesouhlasím, a pokusím se (snad nejen jemu) naznačit některé další stále opomíjené aspekty hudby: čím byla a mohla by zase být.
To, že západní hudba kdysi nebyla k dostání, nebo dokonce byla zakázaná, z ní samozřejmě svým způsobem udělalo o to lákavější cíl touhy tehdejší mládeže, ale rozhodně to nebylo to hlavní. To, že je něco jednoduché, také není záruka oblíbenosti.
Naopak to, že byly písničky 60. let daleko více melodičtější a vzrušující, snad také není třeba rozebírat. Všichni, kteří jsme tehdy hráli, jsme jasně cítili, že se něco děje, epochálně mění, že jsme součástí něčeho daleko většího, než tušíme.
Znám to i ze své vlastní zkušenosti. V oněch 70. letech jsme třeba půl roku cvičili ve zkušebně, a pak to jednou jedinkrát zahráli (pro ty mladší: víckrát to nešlo, protože by nás dostihla StB. Museli jsme vždycky být o koncert vpředu.). Já jako ten zodpovědný (musel jsem mít pro své kolegy i náhradní struny na kytaru a trsátka, prášky na hlavu a toaletní papír) jsem vždy těžce nesl, že to zbytečně zkazili: tu se někdo opil trémou, což bylo obvyklé, tu frajeřil, jindy prostě zapomněl, protože málo cvičil. Nechtěl jsem proto nikdy slyšet příležitostný záznam toho kterého koncertu. Po mnoha letech mne Mikoláš Chadima donutil, abych si poslechl nějaké ty ojedinělé nahrávky, které s pomocí přátel po deseti letech vyčistil a vydával ve své edici Fist na kazetách. A téměř s nadšením jsem zjistil, že v té hudbě to všechno, o čem jsme tehdy hráli, co jsme se pokoušeli vyjádřit, je. Mezi tóny a melodiemi, uvnitř občas falešného zpěvu či nějakého toho ubrnknutí (nebo špatně zahrané stopky, které si ovšem už tehdejší posluchači nevšimli) byly všechny emoce, všechny naše touhy, všechno naštvání na osud, režim, dobu.
Naznačuji, že celým srdcem hraná hudba nějak obsahuje celé srdce. Princip hologramu? Zapisují se frekvence toho, čemu říkáme hudba až na atomární či kvarkové úrovni? Netuším. Takto složená a zahraná hudba je snad (kupodivu i po letech, a vlastně navždy) jakousi zvukovou dírou do času a myslí těch, kteří ji tehdy tvořili.
Jenže tohle platí i z té negativní strany: čím víc již tehdy někdo „zradil“, např. odešel na pár měsíců hrát do baru, aby si vydělal na aparaturu, nebo začal kvůli papírům a přehrávkám (pro mladší: aby se vůbec mohlo vystupovat, musela kapela mít „papíry“, tedy udělat „přehrávky“, před komisí dědků prokázat znalosti hudební teorie, ale i historii KSČ a SSSR) studovat na nějakém tom „jazzovém“ oboru (a ulepil tak svou schopnost improvizovat nacvičenými stupnicemi), tím víc pak nebyl schopen „stvořit“ dech beroucí skladbu.
Z jiné strany: když žena mluví, odpočívá a v jejím mozku se rozzáří oblasti v obou mozkových hemisférách. Když mluví muž, fungují mu určité oblasti jen v levé mozkové hemisféře. Když ale muž aktivně hraje hudbu, rozzáří se mu obě mozkové hemisféry.
Pro muže byla a je hudba jakýmsi metajazykem, a proto to také byli od dob šamanů vždy muži, kteří hráli (na bubny a píšťaly a didžeridu atd.). Proto jsou to v naprosté většině muži, kteří skládali a skládají symfonie, kteří dirigují, a pro které je (vážná, posléze pak rocková, metalová, punková, hip hopová… další doplňte sami) hudba věcí života a smrti: berou ji téměř smrtelně vážně.
Jenže muži, ve svém levohemisférovém vnímání světa, začali již ve středověku soutěžit (kdo výš, rychleji, hlasitěji): někteří tenorové se neváhali dát kastrovat, aby zpívali ještě výš. A muži, kromě hodinek a kompasu, vymysleli notový záznam a temperované ladění – a (západní) hudba přestala fungovat. Hladit, těšit, konejšit, povznášet (a taky „léčit“).
Navíc když člověk zpívá, uvolňuje hlasivky, a tím i emoční bloky. Každý máme v krku (v hlasivkách) šamana a léčitele, jen kdyby nám o nich řekli (i když takoví Valaši a jiní Moraváci o tom něco intuitivně vědí). Spektrum frekvencí v (neškoleném) hlase každého člověka je neobyčejně široké, se spoustou tzv. alikvotů, a každé zazpívání tak „dolaďuje“ v těle příslušné, nezvládnutými emocemi „rozladěné“ tkáně, procesy, orgány (viz bioakustika). Jenže většina populace přestala zpívat, protože ti studovaní řekli, že je to falešné, že se to nesluší, že zpívat umí jen Margita nebo Gott. A na konzervatořích naivním a posléze poslušným zájemcům hlasy „čistí“ do téměř sterilní čistoty. V tomto smyslu je pak i takový rap a hip hop, při vší úctě ke snahám jeho protagonistů, spíše deklamace v rytmu, nikoliv (léčebný) zpěv.
Co chci naznačit?
Že když je hudba „umělá“ (automatická, matematicky přesná), když je zpěvák ve studiu nervózní, když je skladba napsaná ne z přetlaku pocitů, ale protože agentura urguje další album, nebo autor nemá na zaplacení hypotéční splátky, je to cítit. Taková „hudba“ pak k překvapení manažerů není dost „populární“, rozuměj, prodávaná, a tak se musí prodat tak, že se nacpou peníze do marketingu (propagace, reklamy, televize, rozhovorů, tučných a pravidelných obálek pro dramaturgy a redaktory atd.). Hvězdy na jednu sezónu jsou dnes běžné, prefabrikované, jako hamburgery. Bez té „šťávy“, která k tomu patří.
Jde také o to, že naše hudební školy vyrábějí z hravých usměvavých dětí cvičené opičky, které jsou před každou premiérou i v dospělosti bledé strachy a trémou. Hudba a její výuka přestala být hrou.
Ve zlatých dobách revolty 60. let (dnešní mladí netuší, že i Beatles byli revoltou, a jakou!) byly ale mozky tehdejších kluků tak sjednoceny (také tím, že si hráli), že to tam, v těch nahrávkách, dodnes je.
Proto se dnes také hodně poslouchá etnická hudba a world music (i živě na letních festivalech): v té to stále ještě pořád je – ten zápal, nadšení a HRA. Nepředstíraná autenticita. Mimochodem, proto prorazil například punk: byl autentický a ve své revoltě sjednocený (a mozky hráčů a posluchačů stejné krevní skupiny sjednocující), jen v poněkud jiné, než harmonizační kategorii, o kterou mi jde. Ale protože dnes není proti čemu se bouřit, rozumějte, sjednotit, většina současné hudby je jen každou sezónu se trendově obměňující fast food.
Samozřejmě, i dnes se občas najde skupina a zpěvák nebo kytarista, který je autentický a zatím se nedal koupit, a nám se pak jeho věci tak líbí. Rockový (punkový, hip hopový… další doplňte sami) koncert by měl být stále přesně tentýž (emočně a duchovně) očistný rituál, jako když si naši praprapředci zakřičeli a zatancovali někde v jeskyni.
Naznačuji, že ZA hudbou je toho pro nás daleko víc než „před“ ní. Že stále netušíme téměř nic o tom, jak moc kdysi fungovala, a jak by zase mohla fungovat i na nás. Že jsme si nechali hudbu
devalvovat kšeftem. A že hudba je daleko víc a důležitější, než zatím tušíme. Protože kdybychom to alespoň tušili, nenechali bychom si ji tak vytunelovat. A proto reaguji.
A svým způsobem vás mladší vyzývám… protože já udělal všechno proto, aby mi „hudba“ zůstala navždy. Nedal jsem se nikdy koupit. Nikdy jsem ani nevolil, ani nestudoval noty na konzervatoři. Vyráběl jsem si vlastní rytmické nástroje. Nikdy jsem nehrál dvakrát stejný koncert. Vydržel jsem všechny tlaky – a objevil jsem „hudbu sfér“. Napsal jsem o tom pár knih. Teď je to na vás…