„Slavné světové hudební osobnosti všech žánrů a kontinentů v ojedinělém mezinárodním projektu. Pohled na současný stav a vývoj world music. Indie, Čína, Austrálie, Brazílie, Bolívie, Maroko, Senegal a závěrečný koncert,“ slibovali…
A tak jsem nachystal videokazetu, že si všechno natočím. Po několika dílech jsem to ale vzdal. Z toho, co jsem věděl a znal, mne nic nepřekvapilo, naopak, většinou zklamalo: poznámky, jakkoliv dobře stylizované a vzletně znějící, mi nic nového nepřinesly. A čím víc dílů, tím častěji zůstal komentář na povrchu věcí. Letem hudebním světem, tak se to mělo spíše jmenovat.
Rozumějte, zaplaťpámbu za to. Expedice Pandurango byl na naše poměry určitě výjimečný hudebně cestovatelský dokument, a pro lidi, kteří o world music nic moc neví, i objevný a poučný. Michal Dvořák si splnil mnohaletý sen, a po třech letech příprav a množství konzultací a s mnoha štáby a několika režiséry (placenými symbolicky) nakonec tento seriál dokumentů ve spolupráci s Českou televizí realizoval (více v rozhovoru).
Přesto, a právě proto, bych rád přidal pár poznámek o tom, co v Pandurangu nebylo (a berte je jako pozvání na některý budoucí, poučenější seriál dokumentů). Přiznávám, že to je velmi subjektivní pohled člověka, který se hudbou, které se dnes říká „world music“ zabývá tak třicet let.
Expedice Pandurango, „do svého cíle prostřednictvím koncertu, konaného v rámci programu Letní filmové školy v Uherském Hradišti“ (který byl sestaven a později sestříhán do požadované délky z toho, co bylo k dispozici, dosti necitlivě a bez hlubší znalosti věci), podle mne nedojela. Onoho ducha hudby a ani definitivní odpověď na otázku, kam kráčí současný svět spolu se svou hudbou, ani pod ochranou indického boha hudby a umění Panduranga samozřejmě nenašla (i když řadě diváků se pořad moc líbil). Přitom se ve světě téhle hudby dějí neuvěřitelné a velmi zajímavé věci. Jen tak namátkou:
Svět indické klasické hudby oplývá neuvěřitelnými virtuózy, kteří dokáží „naladit“ duševně a tělesně nejen sebe (půstem, meditací), svůj nástroj (i podle roční a denní doby) a své publikum (na začátku koncertu hraje tóny příslušné rágy tak dlouho, dokud nevyladí publikum, a pak teprve rágu samotnou), ale např. barva roucha, které obvykle nosí (taková ta oranžovo-červeno-okrová) odpovídá o pár desítek oktáv dolů tónu planety a o pár desítek oktáv nahoru právě téhle barvě! Jaké asi je tajemství jejich duchovního přístupu (každý „učitel“ klasické hudby je zároveň duchovní učitel a jeho žáci jsou jako jeho synové)?
Svět čínské hudby s tradicí nejméně 8 tisíců let propracované šamanské a rituální hudby, a nástroji, které dodnes nikdy nedokáže vyrobit (viz před desítkou let vykopaný „orchestr“ zvonů, které hrají v mnoha tónech, a některé jsou rozeznívány jen rezonančně). Jejich pentatonické ladění je neuvěřitelně dokonalým kompromisem mezi přírodními intervaly a touhou ladit tak, aby se dalo hrát ve velkých orchestrech (to Evropa nezvládla a temperované ladění z hlediska přírodních a posvátně geometrických intervalů lidského těla „neladí“). A když už Asie, proč ne taiko rituály japonských velkých bubnů se vší tou duchovní parádou a neuvěřitelnou kázní a fyzickou transovní výdrží mistrů bubeníků? Proč ne tajemství alikvotního zpěvu Tuvanů, Mongolů a neuvěřitelně léčivé mručení tibetských mnichů?
Australská didžeridu je nejméně 40 000 let dokonale duchovním a extatickým nástroje, který dnes pomáhá hledat a nalézt skutečného ducha hudby i desítkám tisícům „bílých“ hledačů duchovna a hudební extáze sjednocení těla a duše (a cirkulární dech je léčivou odpovědí všem, kteří mají rýmu nebo astma).
Latinskoamerické nástroje (např. Panova flétna, bubny konga, tajemné peruánské píšťaly, které hrají spíše uvnitř mysli a uvádějí skupinku hráčů do duchovní extáze) skutečně nejsou jen služebníky těch, kteří si chtějí zatančit. Africký systém léčivých a komunikačních bubnů (nejen Senegal) je světem, o které nevíme prakticky nic. Jak to, že místní šaman dokáže vypozorovat „pokažený“ rytmus nemocného člověka a potom, s pomocí všech vesničanů, jen díky ozdravnému rytmu, který všichni pár dnů hrají nemocnému, jej vyléčí – napraví jeho vnitřní rytmus?
Transovní rituály (Jajouka a další) Maroka a oblasti Magrebu s vlivem arabské hudby (súfí náznaky metod, jak se dostat zpěvem a polyrytmickým bubnováním spolehlivě do kolektivního transu a dokonale tak defragmentovat hard disk svého mozku)… atd.
Právě s ohledem na všechna ta tajemství a možnosti objevit ducha hudby, které tento dokument NEpřinesl, by se závěrečný koncert na Letní filmové škole v Uherském Hradišti dal popsat jako pouhá směs ukázek některých druhů „world music“.
Slyšeli a viděli jsme, při vší úctě k hudebníkům a organizátorům koncertu, vždy jen dvě a rozhodně ne typické a reprezentativní písničky (jako v případě Huun Huur Tu), druhořadý popový soubor Son Caliente z Kuby, pouhou ochutnávku umění japonského bubeníka Joji (čti Džodži) Hirota, estrádní ukázku bílého australského souboru G8 Transglobal (bez didžeridu!), spíše varietní vystoupení spíše divadelního nigerijského souboru Adesa (jakkoli to ti kluci černošští samozřejmě rozparádili), a závěrečnou chytlavou a družební hitovku (ve stylu Michaela Jacksona) One world, one music. Viděli jsme také obvyklou hru kameramanů „hledej sólistu“.
Suma sumárum, onen skutečný a tak různorodý, ale přece v něčem společný duch hudby zůstal na místech, které sice expedice Pandurango navštívila, ale pro přílišnou uspěchanost, nepoučenost, popovou povrchnost jej minula (přehlédla, přeslechla).
Snad někdy příště. Je co objevovat. A i Michal Dvořák to ví: hudba je daleko víc, než nám kdy řekli ve škole (i na konzervatoři a akademii), a než zatím tušíme. Duch téhle hudby by mohl a uměl pozitivně změnit svět.