Neurovědecké objevy poslední dekády radikálně pozměnily všeobecně vyznávané názory na to, jak žít, nebo jak vychovávat a vzdělávat své děti. Tedy, měly by. Jenže tak jako se zatím o reformě našeho školského systému jen diskutuje, právě tak většina rodičů netuší, kolik chyb při výchově dětí dělají. Ukazuje se, že velká část z toho, co si o sobě a svém jednání a chování myslíme, a celá řada tradovaných výchovných a vzdělávacích postupů, jsou mýty a iluze. A chyby. Pravda, mnohdy neúmyslné, ale neznalost by, tak jako v případě zákona, ani zde dnes už neměla omlouvat.
Začíná to těhotenstvím a porodem. Ještě nám nedošlo, jak zbytečně negativně programuje své děti rutinními medicínskými porody (Proti císařům). Jinak řečeno, v prvních vteřinách a minutách života mozek až příliš mnoha novorozenců až příliš často zjistil, že svět je studené oslepující nepřátelské a život ohrožující místo – a podle toho se zařídil. Ukazuje se, píše Robert Pollack, že „v mozku těch nejmenších dětí je úschovna nevědomých vzpomínek shromážděných v době, kdy jejich vědomí nebylo než změtí ruchů a šumů. Výsledkem je hluboký pocit strachu a zlosti, zaměřený na rodiče, což je reakce nedostavivší se objetí nebo okřiknutí.“
Zatím téměř trestuhodně všeobecně nevíme, jak moc ovlivňuje psychika těhotné ženy budoucí morální a charakterové vlastnosti svých dětí (Vědecké nocebo).
Na základních (bohu a porodnictví žel) negativních emocích se pak budují ty stále složitější. Zjednodušeně (a počítačově) řečeno, základní operační systém většiny lidstva (včetně databáze emocí) je nastaven na hodnotu „negativní“ (Trojí zápor). Člověk je většinou (neustále a nevědomě) stažen, čeká útok, ohrožení. Celý život pak v něm vnější události rezonančně budou vyvolávat právě ony nejhlubší emoční záznamy, které pak, aniž s tím může cokoliv dělat, ovlivní i všechny jeho současné a budoucí postoje.
Zatím nám všeobecně nedošlo, kolik škody také děláme tím, že své děti nadále „vzděláváme“ drezúrou typu Marie Terezie (která potřebovala poslušné vojáky, úředníky a lid, který neodmlouvá). A jak škodlivé je nezpívat (Slavíci a vrabci).
Už začínáme tušit, proč jsme v manželství rozhádaní a negativně vnímající a neumíme se dohodnout (Mužsko ženská nedorozumění, Skutečné příčiny domácího násilí).
Společenská setrvačnost je ovšem neúprosná (ne náhodou se jeden ekologický časopis jmenuje Sedmá generace), a vědci již od dob Einsteinovy teorie relativity uvádějí, že ke všeobecné pochopení některých velkých objevů je třeba nejméně padesát let.
Všeobecně tedy stále ještě nevíme, jak moc se mužské tělo a myšlení a vnímání liší, až na genetické úrovní, od ženského (např. Muži jsou cítit jinak, nebo Cesta muže a ženy). Nedošlo nám ještě, jak velmi nás negativně ovlivňuje reklama v médiích (Média po kapkách).Nevíme ještě, jak vůbec registrovat všechny (z ekologického hlediska již téměř nevratné) změny, natož jak je řešit. Přitom metody a návody na řešení příčin všech dalších příčin tu jsou, jen se o nich dovědět (Duchovnost je Cesta).
Naznačuji, že to, o čem píší média, to, co se naše děti učí na školách, a to, co řeší parlament, je od skutečných potřeba člověka, žijícího tady a teď na přelomu tisíciletí, na hony vzdáleno. Přestože a protože jen na něm záleží, jak se lidstvo bude vyvíjet dále.
Přestože totiž už mnohé začínáme tušit a dokonce vědět, všeobecně jsme, ve věku informací (!) právě co se týče toho, jak fungujeme, nebetyčně neinformovaní. Protože nám vnutili zajímat se o zbytečnosti a podružnosti a my jim skočili na špek.
Protože nemáme motivaci, co a jak v té záplavě nových a novějších informací hledat. Protože nám chybí úmysl.
Co jiného životně důležitého ještě nevíme?