Čeho byly v posledních dnech plné české i světové noviny? Tady je důsledek:
„Jen krátce poté, co se na internetu objevil druhý videozáznam z popravy Saddáma Husajna, přišla zpráva o oběšení mladého Alžířana, který si s kamarády hrál na Saddámovu popravu. Dvanáctiletý chlapec byl nalezen oběšený na stromě v západoalžírské provincii Relizane. Jak informoval místní deník, oběsili ho jeho kamarádi, když se pokoušeli přehrát scénu z popravy Saddáma Husajna. Nejde o první případ podobného neštěstí, které zřejmě "inspirovaly" nahrávky ze Saddámovy popravy šířené po internetu. Již minulý týden se podobný příběh odehrál ve Spojených státech. Desetiletý chlapec se tam oběsil krátce poté, co video viděl. Rodina vypověděla, že chlapec se krátce před oběšením na shlédnuté video s bývalým iráckým diktátorem vyptával.“
Násilí v televizi nemá na děti žádný vliv, stále tvrdí někteří „odborníci“. Přitom stačí vyhledat pár článků a je to jasné: „Existují prokazatelné důkazy o vlivu násilných scén ukazovaných v médiích,“ tvrdí velký článek psychiatra a psychoterapeuta Davida Skorunky otištěný v MF Dnes v březnu 2005 (pod příliš optimistických názvem Diskuse o násilí je u konce.)Zopakujme si: od 60. let minulého století ze studií amerického psychologa Alberta Bandura víme, že „děti se chovají agresivněji poté, co sledovaly film, v němž bylo agresivní chování odměněno… je prokázáno, že již v kojeneckém období děti pozorují a napodobují chování, které vidí doma a v televizi. Naprostá většina dětí kolem 3 let přitom není schopna odlišit skutečnost od fikce.“
Slavný případ kanadského městečka, psychology později z důvodu utajení nazvaného Notel, je také nade vše jasný. Tamní občané mohli kvůli technickým obtížím začít sledovat televizi až od roku 1973. U dětí z tohoto městečka došlo za dva roky poté k nárůstu fyzické agrese o 160%.
Jiný výzkum z roku 1972 (Rowell Huesmanen, Michiganská univerzita) potvrdil, že časté sledování násilí v televizi v dětství (v období mezi 6 a 10 lety) významně předpovídá pozdější nárůst agresivních a násilných projevů v rané dospělosti. V roce 2003 vydala Americká psychologická společnost zprávu o vlivu násilí v médiích na mládež. Osm různých vědeckých pracovišť v ní shromáždilo mimořádný přehled o neblahém vlivu násilí v televizi, ve filmu a ve videohrách a došlo k týmž výsledkům: časté sledování násilných scén v televizi výrazně zvyšuje pravděpodobnost agresivního a násilného chování jak v krátkodobé, tak v dlouhodobé perspektivě, a to u obou pohlaví.
Dimitri Christakis z dětské nemocnice v Seattlu v roce 2004 publikoval studii, ve které tvrdí, že sledování televize zvyšuje pravděpodobnost pozdějších poruch chování. Děti, které se dívaly často na televizi, trpěly problémy s koncentrací, impulsivností, neklidem. Počet batolat, které se dívají pravidelně na televizi, přitom na celém světě prudce roste.Tým amerických vědců pod vedením Franka Zimmermana z Washingtonské univerzity v Seattlu pozoroval v roce 2005 skupinu 1266 čtyřletých dětí. Zjistil očekávané: děti, které se dívaly v průměru 3,5 hodiny denně, mají o 25% vyšší šanci, že z nich vyrostou rváči, než z dětí, které televizi nesledovaly vůbec. U dětí, které televizi sledovaly 8 hodin denně, je to o 200% pravděpodobnější.
Mimochodem, prenatální psychologové přitom již dlouho ví, že právě (traumaticky porození, nechtění a v dětství trestaní) chlapci jsou ohroženi daleko více než holčičky. Mívají pětkrát více problémů s učením a desetkrát více problémů s chováním ve škole. V dospělosti budou mít čtyřikrát častěji dopravní nehody a devětkrát častěji se dostanou do vězení.
V průběhu týchž televizních zpráv zazněla další „jobovka“, potvrzující neblahý, veřejností podceňovaný a některými odborníky stále zpochybňovaný trend i u nás: „Dvanáctiletý chlapec bude nejmladším otcem v republice. Čeká dítě se sedmnáctiletou sestrou. Prý viděl soulož v televizi a chtěl si ji vyzkoušet…“
No comment? Kdepak: Děti si hrají. My dospělí si zahráváme.