Pokus psychiatrů z Chicaga ale svědčí o něčem jiném. Prokázali, že schopnost vcítit se do situace druhého je nám do mozku „vtištěna“ už v raném dětství a že s rodičovským vedením zase až tak moc nesouvisí. Mozky dětí vykazovaly podobné reakce jako mozky dospělých. Stejně jako nám dospělým tak i dětem se v mozku při bolesti „rozsvěcují“ shodná místa v mozku. Ba co víc, stejná oblast se u dětí aktivuje již při pouhém pohledu na situaci, při které se bolest dála někomu jinému.
Vědci si k pokusu vybrali 17 normálně vyvinutých dětí (devět holek a osm kluků) ve věku sedmi až dvanácti let. Promítali jim sled obrázků, při kterých někdo trpěl bolestí. Animace byly dvou typů. Při jednom se bolest dála jejich vrstevníkům náhodně, při druhém šlo o úmyslné týrání. Na snímcích byly vidět jen pravé ruce a nohy osob. Do tváře jim vidět nebylo. Na fotografiích byly například zachyceny situace jako když velká těžká mísa spadla někomu na ruku. Jiný případ zase ukazoval situaci, kdy někdo někomu úmyslně dupnul na nohu. Snímky byly střídány s jinými, situacemi, které s bolestí neměly nic společného a také s obrázky při nichž se někdo zraněným snažil bolest utišit.
Tak jako u dospělých, i u dětí pohled na bolest zvyšoval průtok krví v oblastech, která jsou spojena s vlastními přímými zkušenostmi se zraněními a bolestí. Když se ale na scéně objevil obrázek úmyslného zraňování, aktivovala se dětem navíc centra i v jiných oblastech. První je v místech propojení spánkového a temenního laloku. Jde o místo, které je známo tím, že má na starosti uvědomění si vlastního já (při jeho poranění nebo elektrické stimulaci osoby pociťují prožitky mimo vlastní tělo). Podařilo se dokázat, že dětský mozek je schopen se vcítit do situace postiženého. Že mladý mozek je schopen empatie, podmínky pro vyvolání pocitu mravního provinění. A také, že pokud je náš mozek zdravý, máme v něm již v dětství prvek správné morálky nastaven.
Nic nového pod sluncem. Naši předkové a moudří lidé všech kultur velmi dobře věděli o morálních kvalitách svých dětí. My je ale už desítky let spíše glajchšaltujeme a drezúrujeme (slavíci a vrabci). Chceme, aby se chovali a jednali tak, jako my dospělí (aniž připustíme, že my už jsme zglajchšaltovaní, pokřivení, zmanipulovaní dobovými iluzemi). Přitom jak v historii, tak dnes máme kolem sebe rostoucí řadu důkazů, že děti intuitivně vědí, co je morální, dobré, přirozené.
„O Hildegardě z Bingenu se tvrdí, že jako čtyřletá dívenka přesně popsala vzhled, barvu i vzorování telete, přestože se zvířátko ještě nacházelo v břiše své matky. Teprve po porodu se zjistilo, že popis sedí. Tak neobyčejné dítě se ve středověku poslalo do kláštera do péče církve; dnes ho starostliví rodiče berou k lékaři,“ poznamenali autoři v knize Čarodějná medicína (Volvox Globator 2000).
Ale jdou ještě a pro nás nepříjemně dále: „U přírodních národů však tyto děti často adoptují zkušení šamani, anebo je přijmou do učení. Indiáni v Arizoně a Novém Mexiku vědí, že neobyčejně nadané děti potřebují, a tak je schovávají před povinnou školní docházkou a nepřipustí, aby se jejich vlasů dotkly nůžky.“
O těch nůžkách zatím naše společnost netuší (až na Kainara a Mišíka, když „stříhali dohola malého chlapečka“), ale o té škole se i u nás konečně začíná uvažovat jinak než drezúrně.
Možná nastal ten správný čas, abychom (se svými indigovými dětmi) pomalu odemykali pouta negativních (porodnických, výchovných, vzdělávacích) zlozvyků a iluzí. Možná je nejvyšší čas abychom se od svých (mimochodem, inteligentnějších než jsme my – mají jiné, výkonnější mozky) indigových dětí začali učit. A zastaralé a pokřivené názory na to, co je a není morální a spravedlivé, vyhodili na smetiště dějin. Protože děti (intuitivně) vědí, co je a není morální a spravedlivé.