Od konce 70. let i z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité mít pozitivní názor na svět. Metaforu o láhvi, která je pro optimistu (a dnes víme, že tím pádem i zdravějšího, soucitnějšího a výkonnějšího jedince) z poloviny plná, jsem používal do té doby, než se objevil vyhledávač Google. Pak stačilo jen nabídnout možnost do příslušného řádku pro vyhledání zadávat dnes a denně ne slovo „problém“, ale „radost“. V obou případech se člověk dostane k milionům odkazů, jen v tom druhém je jeho tělo uvolněné, psychika plna optimismu a mysl plna nápadů na následná a skutečně efektivní řešení „problémů“.
Před mnoha lety jsem pomáhal rozjet projekt, který se jmenoval Pozitivní noviny. Měl jsem v té době už praktické zkušenosti jak s reakcemi účastníků mých seminářů, kteří reagovali na slova o tom, že to my sami jsme strůjci svého osudu (a zdraví), třeba jen tím, že se necháváme destruovat stohy negativních zpráv, přičemž tytéž události lze popsat i pozitivně… tak s novináři v rozhlase. V tehdejším Rádiu Alfa jsem uspořádal výjezdní odpolední seminář pozitivního myšlení. Po třech hodinách snažení (podpořené zvuky tibetských mís a desítkami příkladů z mediální ciziny) rozhlasáci odložili cigarety, přestali do sebe lámat jeden lahváč za druhým, a jejich do té doby stažené tváře se začaly usměvavě uvolňovat.
Měl jsem pocit, že už jsem je obrátil „na pozitivní víru“: že jim tedy došlo, že na tom vnitřním svět posuzujícím znaménku (jestli plus nebo mínus) skutečně záleží. Skončil jsem, došli jsme k chatě, muži i ženy si zapálili cigarety, vytáhli lahváče a znovu začali mluvit sprostě a jen a jen negativně. Bylo to na ně tehdy moc brzo.
Dobré zprávy: dnes ráno cestou do místního vesnického obchodu jsem do dvoucentimetrové vrstvy prachového sněhu našlapoval zvláště opatrně, protože jsem se jako obvykle kochal. Z jedné strany nádherný výhled do rozlehlé krajiny, ozářené červánky vycházejícího slunce. Z druhé strany ostře jasné obrysy stromů a čistoskvoucích zahrad a domků a úzkých uliček. Ostrý, čistý, jemně mrazivý vzduch, který ovšem nezalézal. Krize nekrize, pomyslel jsem si, svět je tak nádherné místo k žití. Vzpomněl jsem si přitom na svůj první vyluštěný kóan právě na toto téma, a rozhodl se, že až přijdu domů a v klidu a pomalu si prolistuji noviny a ohřeji bramborovou polévku ze včerejška k snídani (s ještě křupavou houskou posypanou mákem to opět bude delikatesa), začnu na toto téma psát další fejeton.
Jenže, už je to tady, nevěřícně jsou koukal: noviny (MF Dnes) mne překvapily velkým titulkem na titulní straně, že 14. únor je dnem dobrých zpráv. Šéfredaktor hned vedle v úvodníku vysvětloval, že sice nejpoužívanější slovo těchto dnů je krize, ale že existují i dobré zprávy. Učitelé dostanou přidáno, klesly ceny v obchodech, vyrábí se více malých aut atd. „Zjistíme, že ani v dobách krize nemusí být všechno tak zlé, jak se na první pohled jeví,“ objevně tvrdil.
A večerní (nedělní) zprávy TV Barrandov byly celé dobré! Dokonce se tak jmenovaly, a rubriku po rubrice jejich autorka vtipně komentovala řadu světových i domácích událostí vždy z toho lepšího, tedy dobrého konce! Nevěřil jsem uším a očím, ale bylo to tak…
Hurá, usmíval jsem se, tak přece jen. Už je to tady. Už je to ve vzduchu. Už asi začíná být všeobecněji tak „zle“, že je šance, že to těm přece jen rozumnějším a ne tak zapšklým dojde a bude líp (protože jim docvakne, jak zbytečné jsou všechny ty žabomyší války na všech úrovních, a kolik zbytečných nedorozumění nám barví svět negativně, zatímco život sám o sobě, v rámci stovek detailů, je krásný a užívání hodný).
Hm. Další dobré zprávy: kočky čekaly na schodech před domovními dveřmi a předvedly obvyklé elegantní leč vehementní strkání čtyř velkých hlav do malé misky se žrádlem. Po snídani jsem si vychutnal štípání dříví a přípravu další ohňové nádhery na večer (sklem krbových kamen lze pozorovat další zázraky všedních dnů).
Nebudu zde unavovat dalšími výčty „korálků zadostiučinění“: mí pozorní čtenáři si jistě pamatují řadu fejetonů, ve kterých jsem popisoval, jak to či ono, co bylo nedávno či před lety kritizováno (útokem na mou osobu), je už veřejně akceptováno, nebo alespoň pojmenováno tak, jak jsem o tom psal. Nedávno jsem takto oslavil použití slova reset.
Zmíním ale ještě dvě věci. Pravidelně píši o tom, že kdyby bylo v politice více žen… a v dobách, kdy jsem nevyškrtával políčko „povolit diskuzi“ jsem za své názory schytával jedno osočení za druhým. V týchž novinách diplomat, ale také básník a prozaik Jiří Gruša v rozhovoru zmínil, že „ženy v politice jsou posila – jmenujte mi nějakou diktátorku, která zřídila koncentráky.“
To, co ale chci zdůraznit, je zpráva z článku zástupce šéfredaktora Viliama Bucherta, který také přináší a komentuje několik dobrých zpráv: „Střední škola v americkém San Diegu se po 50 letech omluvila folkovému zpěvákovi Petru Seegerovi za to, že mu kvůli jeho politickým postojům chtěla zakázat vystupovat ve své posluchárně. Devětaosmdesátiletý zpěvák omluvu přijal.“
Vážení zdejší čtenáři, a především vy, anonymní a zbrklí kritikové (a kritičky, počtěte si zde) všeho, a hlavně poslů pozitivních zpráv (ke kterým se také řadím), až nastane čas, a vy objevíte zprávu, kvůli které jste (nejen) mi kdysi rovnou vynadali, a poněkud to ve vás hrkne, co kdybyste se mi za své někdejší výpady omluvili? To by teprve byla dobrá zpráva! Pro všechny.
P. S.: Hm. Rád přijmu omluvu například od takových, jako je Lojr, Auro, Pokorný, Petr II a další. A rád bych se nějaké dočkal dříve než v devětaosmdesáti. Hm, hm.
Samozřejmě vím, že staré psy novým postojům nenaučím – už Max Planck věděl, že (vědecká) pravda nezvítězí tak, že oponenty přesvědčí, ale spíše tak, že její oponenti vymřou -, a tak má úvaha míří spíše k oné čtenářské většině, jenž se většinou neozývá (a stydí se bránit svého autora).
Na svém osobním blogu jsem nedávno zveřejnil jedenáct let starou úvahu na téma „reset“, abych znovu naznačil něco důležitějšího, než otázku postavit se nebo nepostavit trollům (mé řešení, dokud se administrátoři nepostaví za své blogery, je již druhým rokem jasné: prostě vypínám diskuzi).
Přišla mi pak řada e-mailů s nadšenými pochvalami. A tak se ptám: nenadešel čas, kdy to (nejen mým) čtenářům a čtenářkám začne docházet dříve než za jedenáct let? Nebo neměli by mé současné články, i když s nimi v průběhu čtení zase až tak a ve všem nesouhlasí, číst s myslí nastavenou (právě čtením všech těch předchozích, po tolika letech už ověřených) nepředpojatě a pozitivně? A případně se také, za svou pasivitu, omluvit (jednu takovou omluvu jsem již dostal)?
Trocha důvěry (v již tolikrát prověřeného autora) by prospěla všem. To by byla dobrá zpráva, že?