Máme tu topení na plyn (ve sklepě kotel a z něho rozvod teplé vody do radiátorů a také do koupelny a na mytí nádobí), ale zároveň jsou v ústřední místnosti, ve které trávíme nejvíc času, krbová kamna. Už loni na podzim jsem požádal o pomoc mladší pomocníky a společně jsme nařezali z metrových klád a kmenů polena příslušné velikosti, a ty pak štípali na polena. Píšu polena, protože krbová kamna mají docela velká dvířka a vejdou se do nich pořádné kusy dříví (které taky vydrží hezky dlouho žhnout, takže nemusím přikládat tak často). Nebylo většího potěšení, než když jsme si za sychravých podzimních, a mrazivých zimních podvečerů zatopili a pozorovali rej plamenů.
Jenže dříví skýtá řadu dalších potěšení. Především samo štípání. Letos mí hoši pomocníci zpracovali další dva kubické metry klád, a já, zatímco jsem jim připravoval hokkaidové potěšení na oběd, jsem mohl pozorovat, jak štípají: už jsou trénovaní v soustředění do hary, a tak jsem viděl, jak se jeden od druhého liší právě v onom umění štípat (vést sekerku a energii směrem k sukovitému kmeni na špalku). Ten pokročilejší bez váhání rozštípával kmeny jeden po druhém, suk nesuk, přesně tak soustředěně, jak „štípou“ karatisté nějaké ty na sebe naskládané střešní tašky nebo cihly. Ten méně pokročilý občas ve svém soustředění (a úmyslu) zaváhal, nepřenesl do sekerky dostatečnou razanci, a zatímco se sekerka zakousla, kmen odolal (a štípač se musel pokoušet buď sekerku pracně vytáhnout, nebo naštípnuté dřevo od sebe silou odtrhnout, nebo dřevo znovu nastavit na špalek a tít ještě jednou, přičemž bylo nutno pokusit se přesně trefit).
Jinými slovy, jedno z nejefektivnějších cvičení na udržení pozornosti v haře je právě štípání dříví. Teoreticky to člověk chápe, ale tak jako nejlepším důkazem pudinku je jeho snězení, nejlepším způsobem práce s harou je skutečně, fyzicky, soustředěně, naštípat hromadu dříví. Nejlépe v příjemném mrazíku, kdy se z člověka pak páří a on, rozehřát energií pohybu, ale hlavně energií z centra energie, tedy z hary, na vlastní tělo a mysl ví, že to centrum energie má a že jej začíná umět využívat.
Protože se mí pomocníci letos na podzim chystají na nějakou tu objevnou a pobytovou (a studijní) cestu do světa, požádal jsem je, a nechal, aby nařezali a naštípali dříví na celou další topnou sezónu už na počátkem září. Ráno se šli hoši s dalekohledem podívat na krajinu na skálu, odpoledne druhého dne jsme si udělali malý výlet na okolní kopečky, abychom viděli Hudlice z jiné perspektivy. A přes den se řezalo, štípalo, obědvalo na terase s výhledem do krajiny, a pak druhý den uklízelo tak, abychom nezanechali žádné jiné stopy, než úhledně naskládané dříví u stěny domečku.
Vyprávěl jsem jim, jak je důležité umět nezanechávat stopy, tedy ty negativní. Ale že v tomto případě si vždycky, když ráno vyberu popel, odnesu jej vysypat pod stromy nebo na kompost, a přinesu si další várku dříví, abych mohl krbová kamna připravit na večerní škrtnutí zápalkou, vzpomínat na jejich zenovou pomoc (jejich energie při štípání dříví pak bude ohřívat domek, mne, ale následně i duše těch, které zahřeji nějakým tím vlídným fejetonem).Tyhle stopy, kdy po člověku nezbude nic, než milá příjemná a navíc hřejivá vzpomínka, jsou jediné, které stojí za to zanechat.
V nádherném letním dni (bylo teplo jako v létě) jsme si to oni, štípači, i já, kuchař a fotograf, skutečně vychutnali.
Dříví v Hudlicích.