Co tě vedlo k vydání další knížky? V poslední době už čtvrté v pořadí?
Tak se to vyvrbilo. Fejetony v knize Když už i dalajlama byly vybrány jako jakýsi úvod do světa mých úvah, kniha Každá maminka je Mozart byla sestavena a vydána loni pro Týden respektu k porodu (a už z obálek je přece vidět, že patří dohromady, že ta první je jangová, mužská část, a ta druhá, jinová, ženská), a protože se mezitím nahromadily články reagující na ženy, které mi psaly své porodní příběhy, a také se objevilo video Orgasmický porod (a také jsem prožíval postupný sešup své ženy po tobogánu „seminářových bohyň“), objevila se kniha Hlásím se o Nobelovu cenu. No a protože jsem ale hlavním posláním duchovní učitel, a řada mých studentů měla ty správné otázky, vydal jsem si i knihu o praktické duchovnosti pro pokročilé Trhlina v realitě. Když se píše každý druhý den celé roky, pak se to nashromáždí a je z čeho vybírat.
Není knížek od Marka nějak mnoho? Nepíšeš pořád o tom samém?
Já ten dojem nemám, přestože všechny ty další a nové fejetony v podstatě pouze rozšiřují „záběr“. Pokud bych ovšem napsal jen „Každý člověk je vrozeně osvícený“, nebo medikalizovaný porod není ten nejlepší z možných, nikdo by nechápal, co tím míním. Navíc se pravidelně a stále častěji objevují další „vědecké“ objevy a důkazy, že duchovnost existuje, funguje, a je a měla by být běžnou vlastností každého člověka, anebo že to, co jsem psal a píšu o výhodách přirozených porodů (a naopak často až tragické nevýhodnosti medikalizovaných porodů), je dnes stále více tam, kde sledují vývoj výzkumů a vědy, už běžně akceptováno (k radosti a zdravotnímu i finančnímu užitku maminek i společnosti).
No a teď mám ještě k vydání téměř připravenu poslední knihu fejetonů, tentokrát, protože zároveň jsem celoživotně alternativní hudebník, na téma Co je za hudbou.
Je tahle Markova kuchařka už kompletní? Co je nejdůležitější?
Ano, tím skončím. Všechno, co jsem chtěl napsat, jsem napsal, a většina z toho, co jsem kdysi začal prosazovat a doporučovat, už funguje. Lidé běžně hrají na tibetské mísy, konají se festivaly world music i alikvotního zpěvu (který se každý zájemce může naučit na nějakém víkendovém semináři), roste počet informovaných a zodpovědných žen, které už ví, co dělat a nedělat v těhotenství, a že se jim vyplatí porod spíše v malé porodnici nebo dokonce doma, jen s porodní asistentkou a dulou. Viz i další ročník Světového týdne respektu k porodu, kdy jsem měl několik přednášek a také autorské čtení právě z knihy Hlásím se o Nobelovu cenu.
Nejdůležitější je prostě se nepředpojatě začíst. Knihy lze otevřít kdekoliv, a jak vím od nadšených čtenářek a čtenářů, jsou čteny znovu a znovu.
Dá se dělat ještě něco pro lidi, kteří hledají a nevědí kde a co?
Já tohle informační osvětářství mám dokonce prý i v nativním horoskopu… Ne dá, ale musí. Protože pokud všichni nebudeme za nějakou tu desítku let daleko duchovnější (tedy budeme nejen pro své tělo, ale především duši, něco pravidelně dělat), nebudeme vůbec. Ještě jinak, ten, kdo už ví a delší dobu na sobě pracuje, se pak nemůže nepodělit. Vidí, jak zbytečně si lidé kazí zdraví a život, a jak celkem snadno, je-li úmysl a vůle vydržet, se dá jejich sebezničující chování a konání pozitivně transformovat.
Pomůžou tvé knížky i lidem, kteří chodí jen na semináře, místo toho, aby sami hledali, četli, poslouchali? Co by mělo byt výsledkem? Osvícení?
Ale oni hledají i tím, že chodí na semináře. Jen čtením o koláči se ovšem nenajíš, tvrdí zenové přísloví. Výsledkem nemusí být nutně přímo osvícení, protože i pomalá, postupná pozitivní přeměna způsobů, jakým člověk vnímá realitu a sebe, funguje. Za pouhé tři měsíce nějaké soustředěné činnosti lze v mozku pozorovat jinak propojené neurony: jinou novou činností dorostou nové dendrity. Aniž si toho takový člověk je vědom, JE postupně jiný: klidnější, zdravější, šťastnější, přestává se rozčilovat, začíná mu to „myslet“ v souvislostech a intuitivněji. Má nápady, často překvapivé, začíná se mu dařit.
Proč je důležitý rozvoj intuice?
No právě pro onu v západním světě naprostou dominanci levé, racionální, logické, ale také krátkozrace aritmetické mozkové hemisféry. Při meditaci, zpěvu manter a dalších podobných (duchovních) činnostech jde také o postupné posilování vlivu pravé hemisféry, té vztahové, intuitivnější, hudební, sluchové (umění naslouchat, být empatičtí atd.). Jinými slovy celá západní karteziánská kultura je v hluboké (i ekologické) krizi, a jediné, co nás může spasit, je pokus zduchovnět, tedy vyvážit levou a pravou mozkovou, ale také globální hemisféru.
Co je na cestě k osvícení dle tebe nejtěžší? A nejlehčí?
Nejtěžší, poté, co se člověk chytí drápkem a začne na sobě pracovat, je vydržet. Nespěchat, neokecávat, nevymlouvat se, a dělat. Tedy, meditovat, čistit se i jinak, a postupně přeměnit tělo a mysl běžného člověka v tvora, který funguje.
A nejlehčí? Když si člověk uvědomí, ale opravdu do hloubky, že už je vrozeně osvícený, a nemusí hledat a dělat nic, než se očistit.
Tohle je krásný příklad jisté nesdělitelnosti duchovních pojmů (nemožnosti jejich zestručnění). Teď bych totiž měl tak na dvou stranách vysvětlit, co tím myslím (a také pravdu ale zároveň kulturní omyl Krišnamurtiho, který celý život Zápaďanům tvrdil totéž, ale nikdo ho nechápal, a někteří si mysleli, že ho pochopili, ale nedělali vůbec nic a mysleli si, že už jsou osvícení).
Vlasto, proč se zabýváš přirozenými porody a proč mají naše rodičky nožky nahoře?
Před lety jsem coby muzikoterapeut zjistil, že pomáhám už třetí generaci žen znovu začít zpívat. Začal jsem tedy pátrat, kde tohle stydění se zpívat vzniká. A došel jsem až k porodu a těhotenství.
A proč poloha vleže? Protože porodníci tam, tedy mezi nohy rodičky, líp a pohodlněji vidí (přičemž pod auto se vsunou rádi často) Začalo to u Ludvíka XIV., který chtěl taky vidět,, co to ty jeho milenky mají mezi nohama. A tak přemluvil svého dvorního lékaře, aby je vyšetřoval s nohama nahoře, a díval se dírkou ve stěně.
Přitom všechny „primitivní“ kultury dobře vědí, že nejhorší porodní pozice je vleže na zádech. Dnes prokazatelně víme, že je to právě tahle poloha (rodičky jsou navíc přikurtovány, a nemohou se tak svobodně hýbat), která spolu s rozrušenou psychikou v neznámém odcizeném prostředí, když se žena navíc cítí pozorována, jenž porod spolehlivě zkomplikuje… a pak přiskočí nadšený muž porodník, který konečně může vše vzít do svých na řezání trénovaných rukou. A vyplašená rodička je nakonec tomuto narušiteli jejího porodního rituálu vděčna, protože jí nikdo neřekl, o co tu jde.
Jak za to mohou massmédia a jak za to můžeme my?Dá se to nějak a rychle změnit?
Můžeme za to i my. Může za to naše nesnesitelně snadná ochota se líně a zbaběle přizpůsobit křiklounům a šíbrům (viz politika a život veřejný), a ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe. Bohužel, každá další generace je na tom zatím hůř, přebírá ty spíše špatné vlastnosti otců a matek. Rychle to změnit nelze, v tomto souhlasím s Lovelockem, který je optimista, ale až pro 22. století.
Optimisticky na závěr. Kde tě můžeme vidět, slyšet?
Už jsem to nakousl… Napsal jsem, nastartoval a inicioval vše, co jsem chtěl. Tou chystanou pátou knihou fejetonů na téma hudba skončím. Dohonil mě věk, zákalek na jediném vidoucím oku a postupné zhoršování sluchu v jediném slyšícím uchu mne přirozeně směruje do toho, čemu Indové říkají bezdomoví. Člověk, který už má vnoučata, by měl odejít někam do lesa či ášramu a naplno se věnovat duchovnosti. Já jsem to s tou duchovností trochu předběhl a od svých 35 let si (jí i života) užívám. Teď je tedy čas stáhnout se z veřejných prostor. Vidět a slyšet mne pak bude moci jen ten, kdo za mnou zajde osobně. Chystám se pravidelně (v klubu RybaNaruby každé druhé úterý od 4 do 6 h, začínám 2. června) být k dispozici všem, kteří budou mít nějaké otázky, a ti aktivnější mne mohou přijet po domluvě navštívit domů: posedíme na palouku (viz foto v záhlaví mého blogu) a rád zodpovím všechny správné otázky.
V květnu 2009 se ptal pravidelný čtenář a občasný diskutující Martin Vanžura, delší verze zde.