Co tě vedlo k vydání další knížky? V poslední době už čtvrté v pořadí?
Tak se to vyvrbilo. Fejetony v knize Když už i dalajlama byly vybrány jako jakýsi úvod do světa mých úvah, kniha Každá maminka je Mozart byla sestavena a vydána loni pro Týden respektu k porodu (a už z obálek je přece vidět, že patří dohromady, že ta první je jangová, mužská část, a ta druhá, jinová, ženská), a protože se mezitím nahromadily články reagující na ženy, které mi psaly své porodní příběhy, a také se objevilo video Orgasmický porod (a také jsem prožíval postupný sešup své ženy po tobogánu „seminářových bohyň“), objevila se kniha Hlásím se o Nobelovu cenu. No a protože jsem ale hlavním posláním duchovní učitel, a řada mých studentů měla ty správné otázky, vydal jsem si i knihu o praktické duchovnosti pro pokročilé Trhlina v realitě. Když se píše každý druhý den celé roky, pak se to nashromáždí a je z čeho vybírat.
Není knížek od Marka nějak mnoho? Nepíšeš pořád o tom samém?
Já ten dojem nemám, přestože všechny ty další a nové fejetony v podstatě pouze rozšiřují „záběr“. Pokud bych ovšem napsal jen „Každý člověk je vrozeně osvícený“, nikdo by nechápal, co tím míním. Navíc se pravidelně a stále častěji objevují další „vědecké“ objevy a důkazy, že duchovnost existuje, funguje, a je a měla by být běžnou vlastností každého člověka, anebo že to, co jsem psal a píšu o výhodách přirozených porodů (a naopak často až tragické nevýhodnosti medikalizovaných porodů), je dnes stále více tam, kde sledují vývoj výzkumů a vědy, už běžně akceptováno (k radosti a zdravotnímu i finančnímu užitku maminek i společnosti).
No a teď mám ještě k vydání téměř připravenu poslední knihu fejetonů, tentokrát, protože zároveň jsem celoživotně alternativní hudebník, na téma Co je za hudbou.
Je tahle Markova kuchařka už kompletní? Co je nejdůležitější?
Ano, tím skončím. Všechno, co jsem chtěl napsat, jsem napsal, a většina z toho, co jsem kdysi začal prosazovat a doporučovat, už funguje. Lidé běžně hrají na tibetské mísy, konají se festivaly world music i alikvotního zpěvu (který se každý zájemce může naučit na nějakém víkendovém semináři), roste počet informovaných a zodpovědných žen, které už ví, co dělat a nedělat v těhotenství, a že se jim vyplatí porod spíše v malé porodnici nebo dokonce doma, jen s porodní asistentkou a dulou. Viz i další ročník Světového týdne respektu k porodu, kde jsem měl několik přednášek a také autorské čtení právě z knihy Hlásím se o Nobelovu cenu.
Nejdůležitější je prostě se začíst. Knihy lze otevřít kdekoliv, a jak vím od nadšených čtenářek a čtenářů, jsou čteny znovu a znovu.
Dá se dělat ještě něco pro lidi, kteří hledají a nevědí kde a co?
Já tohle informační osvětářství mám dokonce prý i v nativním horoskopu… Ne dá, ale musí. Protože pokud všichni nebudeme za nějakou tu desítku let daleko duchovnější (tedy budeme nejen pro své tělo, ale především duši, něco pravidelně dělat), nebudeme vůbec. Ještě jinak, ten, kdo už ví a delší dobu na sobě pracuje, se pak nemůže nepodělit. Vidí, jak zbytečně si lidé kazí zdraví a život, a jak celkem snadno, je-li úmysl a vůle vydržet, se dá jejich sebezničující chování a konání pozitivně transformovat.
Pomůžou tvé knížky i lidem, kteří chodí jen na semináře, místo toho, aby sami hledali, četli, poslouchali? Co by mělo byt výsledkem? Osvícení?
Ale oni hledají i tím, že chodí na semináře. Jen čtením o koláči se ovšem nenajíš, tvrdí zenové přísloví. Výsledkem nemusí být nutně přímo osvícení, protože i pomalá, postupná pozitivní přeměna způsobů, jakým člověk vnímá realitu a sebe, funguje. Za pouhé tři měsíce nějaké soustředěné činnosti lze v mozku pozorovat jinak propojené neurony: jinou novou činností dorostou nové dendrity. Aniž si toho takový člověk je vědom, JE postupně jiný: klidnější, zdravější, šťastnější, přestává se rozčilovat, začíná mu to „myslet“ v souvislostech a intuitivněji. Má nápady, často překvapivé, začíná se mu dařit.
Proč je důležitý rozvoj intuice?
No právě pro onu v západním světě naprostou dominanci levé, racionální, logické, ale také krátkozrace aritmetické mozkové hemisféry. Při meditaci, zpěvu manter a dalších podobných (duchovních) činnostech jde také o postupné posilování vlivu pravé hemisféry, té vztahové, intuitivnější, hudební, sluchové (umění naslouchat, být empatičtí atd.). Jinými slovy celá západní karteziánská kultura je v hluboké (i ekologické) krizi, a jediné, co nás může spasit, je pokus zduchovnět, tedy vyvážit levou a pravou mozkovou, ale také globální hemisféru.
Kolik knížek jsi prodal?
Tajné dějiny hudby vyšly ve čtyřech vydáních a prodalo se přes 12 000, Nová doba porodní je také vyprodaná (celkem vyšlo 7 000), Hudba jinak také tak, a těch fejetonistických, protože si je prodávám většinou jen na svých seminářích, vždy pár tisíc. Také Návod na použití člověka, kterého vyšlo 3000, byl za dva roky vyprodán, pak jsem dva roky marně vyjednával s nakladatelem, a tak jsem si ji teď vydal sám, s původním titulem a správnou obálkou, v nákladu 500 ks, a až dojde, vydám znovu. Ty poslední, sestavené z fejetonů z BR, si vydávám sám, vždy 300 nebo 500 výtisků, a až je doprodám, opět si je vydám znovu. Technologie pracuje pro nás, umíněné a nepodlézavé solitéry.
Jak jsi pracoval s OF? Vrátil by ses do politiky? Dělat poradce třeba Paroubkovi? Vzal bys to?
Nikdy. Médium je samo o sobě poselstvím, a svět současné politiky semele každého. Mám i své praktické zkušenosti s pokusy mne šikovně podplatit. Já jsem byl do prvních svobodných voleb poslancem na Praze 2. Už tehdy jsem narazil na různé ty náměstky obecních a městských úřadů a socialistických podniků, kteří cele opanovali všechny úrovně správní moci a podnikání v prvních letech po sametovém převratu. Jsou to a byli takoví vexláci s mocí.
Je to jako s amatérským rockem v 70.letech. Tehdy jsme všichni věděli, že nikdy nesmíme podat čertu ruku: kdo šel třeba jen na pár měsíců hrát do baru, aby si vydělal na novou pašovanou aparaturu nebo kytaru, už byl zglajchšaltován, už nikdy nesóloval, ale jen přehrával stupnice.
Co je na cestě k osvícení dle tebe nejtěžší? A nejlehčí?
Nejtěžší, poté, co se člověk chytí drápkem a začne na sobě pracovat, je vydržet. Nespěchat, neokecávat, nevymlouvat se, a dělat. Tedy, meditovat, čistit se i jinak, a postupně přeměnit tělo a mysl běžného člověka v tvora, který funguje.
A nejlehčí? Když si člověk uvědomí, ale opravdu do hloubky, že už je vrozeně osvícený, a nemusí hledat a dělat nic, než se očistit.
Tohle je krásný příklad jisté nesdělitelnosti duchovních pojmů (nemožnosti jejich zestručnění). Teď bych totiž měl tak na dvou stranách vysvětlit, co tím myslím (a pravdu ale zároveň kulturní omyl Krišnamurtiho, který celý život Zápaďanům tvrdil totéž, ale nikdo ho nechápal, a někteří si mysleli, že ho pochopili, a nedělali vůbec nic a mysleli si, že už jsou osvícení).
Velká část tvého života je hudba. Dá se uživit hudbou? V 70 letech to šlo? V MCH Bandu?
Tehdy by to nešlo bez kolaborace s režimem, dnes to nejde bez kolaborace se systémem: hudebník se musí, tak jako v baru, podřídit přáním těch, kteří ti lepí tisícovky na čelo, abys jim zahrál tu jejich…
Kromě hudby se věnuješ přirozeným porodům. Proč? A vůbec, Vlasto, proč mají naše rodičky nožky nahoře?
Před lety jsem coby muzikoterapeut zjistil, že pomáhám už třetí generaci žen znovu začít zpívat. Začal jsem tedy pátrat,kde tohle stydění se nezpívání vzniká. A došel až k porodu těhotenství.
A proč poloha vleže? Protože porodníci tam, tedy mezi nohy rodičky, tak líp vidí. Začalo to u Ludvíka XIV., který chtěl taky vidět,, co to ty jeho milenky mají mezi nohama. A tak přemluvil svého dvorního lékaře, aby je vyšetřoval s nohama nahoře, a díval se dírkou ve stěně.
Přitom všechny „primitivní“ kultury dobře vědí, že nejhorší porodní pozice je vleže na zádech. Dnes prokazatelně víme, že je to právě tahle poloha (rodičky jsou navíc přikurtovány, a nemohou se tak svobodně hýbat), která spolu s rozrušenou psychikou v neznámém odcizeném prostředí, když se žena navíc cítí pozorována, jenž porod spolehlivě zkomplikuje… a pak přiskočí nadšený muž porodník, který konečně může vše vzít do svých na řezání trénovaných rukou. A vyplašená rodička je nakonec tomuto narušiteli jejího porodního rituálu vděčna, protože jí nikdo neřekl, o co tu jde.
Je nutné rodit ve velkých porodnicích? Proč pořad jen kvantifikujeme a klasifikujeme? Je to dobře?
Je, ale jen z hlediska také špatně porozených socialistických plánovačů a makroekonomů. Takový hoch vyroste v člověka, který si je vnitřně nejistý a potřebuje něco, co mu tu jistotu nahradí: alkohol, cigaretu, partu, stranu, pozici, moc, další auto atd. Levá mozková hemisféra muže (a dnes i řady žen) vždy, když se na něco podívá, spustí automatický proces hodnocení, klasifikace, kritiky… aby byl schopen ulovit (jelena nebo králíka) nebo utéct (před tygrem).
Dnes se ukazuje, že muži lékaři by se ženám (až 80% jich je zdravých a lékaře by vůbec nepotřebovaly) do jejich velmi intimního procesu porodu (v jejich docela jiném než mužském čase) vůbec neměli plést. Počet komplikací u porodu rostě s počtem přítomných osob. Jenže to by si v současně nastaveném systému zdravotnictví a pojištění muži lékaři nevydělali.
Jak za to mohou massmédia a jak za to můžeme my?Dá se to nějak a rychle změnit?
Můžeme za to i my. Může za to naše nesnesitelně snadná ochota se líně a zbaběle přizpůsobit křiklounům a šíbrům (viz politika a život veřejný), ale ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe. Bohužel, každá další generace je na tom hůř, přebírá ty spíše špatné vlastnosti otců a matek. Rychle to změnit nelze, v tomto souhlasím s Lovelockem, který je optimista, ale až pro 22. století.
Dá se změnit postoj úspěšných lidí v businessu k sobe samému, k rodině, aby přišli na to, že není jediná hodnota, peníze, byť proměněná v prima zážitek?
Nedá, dokud je nebudou pálit vlastní paty. Nedá, protože my lidé nejsme evolučně připraveni na nadnárodní korporace, obrovskou moc bank a vliv tv reklam, proti kterým není obrany. Tahle „revoluce“ je záležitostí veskrze soukromou: znám manažery, kteří začali meditovat nebo vyrábět ekologicky, ale až poté, co jejich vlastní dítě dostalo těžké astma. Proto onen výrok, že ještě není tak zle…
¨
Na jednom úřadě jsem viděl tvou ženu, ale byla tak jiná (namalované rty, oblečení a výraz paničky), že se musím zeptat: Jak to s vámi je?
Tvůj postřeh je správný. Odešla od mne (tedy jako obvykle jsem já odešel na novou adresu): aniž mi co řekla (na mé dotazy co se děje, co ji trápí, odpovídala jen teď ne, až jindy), poslední tři roky se svými rozvedenými kamarádkami to chystala. Osobně to bylo pro mne velké zklamání – jedenáct let jsem ji pomáhal směrem k duchovnosti, a jí se to (a má všestranná péče) moc líbilo, teď (ostatně má to v horoskopu: znovu a znvou si své krize musí opakovat, protože od jejich řešení utíká) zahodila duchovnost a mě jako zmačkaný papír a zvolila hmotu (čeká, až ji najde nějaký multimilionář, koupí ji domek u lesa, auto atd.). Odjela (za cizí peníze) na čtyři měsíce do Indie, a teď chystá rozvod.
Já se ovšem díky tomu docela osvobodil (přestěhoval jsem se s minimem věcí): mám nový počítač, novou občanku, novou adresu, znovu jsem začal jezdit s přednáškami, najednou mám přebytek peněz (celé ty roky jsem ji živil a donedávna i platil nájmy atd.), zkrátka si užívám.
Pikantní je, že jsem zkusil inzerátem v duchovně orientovaném měsíčníku hledat nějakou duchovně orientovanou ženu, která už je duchovní, není tedy v tomto oboru začátečnice. Přihlásilo se asi deset hledaček, začátečnic, a těch, které se styděly se se mnou setkat. Skromné ekologické a duchovní ženy u nás už asi nejsou (chtěl jsem také iniciovat vznik nějaké Rady moudrých žen). Nevíš o nějaké?
Hmmm… Tak optimisticky na závěr. Kde tě můžeme vidět, slyšet?
Už jsem to nakousl… Napsal jsem, nastartoval a inicioval vše, co jsem chtěl. Tou chystanou pátou knihou fejetonů na téma hudba skončím. Dohonil mě taky věk, zákalek na jediném vidoucím oku a postupné zhoršování sluchu v jediném slyšícím uchu mne přirozeně směruje do toho, čemu Indové říkají bezdomoví. Člověk, který už má vnoučata, by měl odejít někam do lesa či ášramu a naplno se věnovat duchovnosti. Já jsem to s tou duchovností trochu předběhl a od svých 35 let si ji naplno užívám. Teď je tedy čas stáhnout se z veřejných prostor a tak se k tomu postupně chystám. Vidět a slyšet mne pak bude moci jen ten, kdo za mnou zajde osobně. Chystám se pravidelně (v klubu RybaNaruby, Mánesova 87, každé druhé úterý od 16 – 18 h, začínám 2.června) být k dispozici všem, kteří budou mít nějaké otázky. A ti aktivnější mne mohou přijet navštívit i domů: posedíme na palouku (viz foto v záhlaví mého blogu) a rád zodpovím všechny správné otázky.
V květnu 2009 se ptal pravidelný čtenář a občasný diskutující Martin Vanžura.