H. W. L. Poonja (1910-1997), který byl žákem slavného Šri Ramany Maharišiho, přednášel davům stoupenců z celého světa. Osmiminutové video (čtyři minuty dialogu, čtyři smíchu) ukazuje, jak čte otázku jedné žačky, která „chce jen sedět vedle svého gurua“. Papadži, jak mu říkali jeho stoupenci, ji vyzval, aby šla dopředu, a začal si s ní povídat. Stačilo mu pár minut, aby studentku, respektive její myšlení, dostal do slepé uličky a ona si musela uvědomit, že její (a naší) největší překážkou je ona sama, tedy její (a naše) myšlení.
Doporučuji přečíst si předem, než si video pustíte, jejich dialog, abyste pak při sledování samotného videozáznamu mohli vychutnat dokonalou a tedy pozitivní „manipulaci“ (jak tomu říkají feministky a ti, kteří ještě nejsou připraveni), s jakou guru tu ženu dovede ke zjištění, že je to právě lpění na konceptech a slovech, tedy ta neustále něco šrotující mysl, která je největší překážkou na Cestě k dosažení štěstí a nalezení skutečné podstaty své bytosti.
Guru: Co chceš? …Už sedíš. A co dál.
Neznámá: Chci sebepoznání… Chci sebe. Já.
Guru: Jak to poznáš?
Neznámá: Nevím.
Guru: Kde je to já? Kde je cokoliv co chceš?
Neznámá si ukáže na srdce.
Guru: V srdci. Ano. Tak tam jdi. Jdi dovnitř, když je to místo uvnitř. Jdi ven, když je to místo venku. Řeklas uvnitř… tak jdi dovnitř… (po chvíli) …Už jsi dorazila?
Neznámá: Ne (uchechtne se).
Guru: Kde tedy jsi?
Neznámá: Nevím.
Guru: A to je kde? Kolik kilometrů to je odsud dovnitř?… Řekla jsi, že tam ještě nejsi. Chceš se tam dostat autem, letadlem, lodí?
Neznámá se opět jen uchechtne.
Guru: Jak se tedy chceš dostat dovnitř? Chceš snad letět?
Neznámá: Ne.
Guru: Tak jdi pěšky. Tak se cestuje z místa na místo. Čemu dáš přednost na cestě dovnitř?
Neznámá: Nemůžu tam takto cestovat…
Guru: Nepotřebuješ auto? Loď?
Neznámá: Ne. Ne.
Guru: Proč?
Neznámá: Protože tam neexistuje vzdálenost.
Guru: Není tam vzdálenost? Tak se nehýbej… Jak jsi řekla. Není tam žádná vzdálenost. Tak se nepohybuj. Nepohybuj se… a nezačínej mluvit, protože to je také pohyb. Neaktivuj mysl, protože to je také pohyb. Dovol mysli zastavit se. Nehýbat se. Zanech svůj intelekt na vteřinu v nehybnosti. A řekni: kde jsi?
Neznámá: Tady.
Guru: Výborně. Dobře. Zůstaň tady… To je blaženost, štěstí, svoboda, osvícení (usmívá se).
Žena se začíná vzlykavě a nekontrolovatelně smát.
Guru: Hm, vidím, že už se znáš…
Žena se směje stále víc (se slzami v očích). Nemůže to zastavit. Guru ji vyzve, aby si šla sednout k němu na nízký podstavec, na kterém obvykle guruové sedávají. Žena se neustále chechtá, guru se uchechtává s ní. Žena se nakloní a dá mu pusu na tvář. Stále se oba smějí. Žena na chvíli položí hlavu na rameno svého gurua. Stále se vzlykavě směje. Po dalších třech minutách smíchu se zklidní a se zavřenýma očima a s blaženým výrazem ve tváři vychutnává stav „ne-myšlení“, ukázkové meditace. Guru se po chvíli naposledy zasměje, a pak dotekem dá ženě pokyn, aby odešla opět mezi ostatní studenty. Jeho tvář zvážní, a i on se ponoří do ukázkové meditace.
Nádhera, že? Radím (zvláště těm, kteří již směřují k duchovnosti): podívejte se na tento mistrovský kousek vždy, když jste smutní, zklamaní, naštvaní, netrpěliví, když máte tendenci kritizovat jiné, nebo jimi být zklamáni.
Žena na videu, díky tomu, že byla připravena (úmyslem, četbou, jídlem, pobytem v ášramu a také blízkostí gurua), v jednom okamžiku pochopila omezenost intelektu a iluzi (máju) lidského vnímání. Došlo jí, co to znamená skutečně být svobodný. A že všechna ta krátká guruova doporučení, která slyšela tisíckrát, ale nikdy je nepochopila (nikdy jí to nedocvaklo, protože nevěřila a necvičila), jsou hluboce pravdivá a efektivní. Že stačí zastavit neustále utíkající mysl, přestat lpět na myšlenkách a slovech, nenechat neposednou opičku mysli vyrábět další a další připoutanosti (a tedy i zklamání).
Každé guruovo slovo, každé jeho gesto, každé uchechtnutí vyzařuje bezmeznou nepodmíněnou lásku ke každému člověku a tvorovi, a také dlouholetou natrénovanou zkušenost umění být a žít v meditaci: dokázat soustředěně a láskyplně a bděle vědomě jednat, mluvit, provokovat, ale zároveň, prakticky na přání, ve vteřině, spočinout na zcela zklidněné hladině meditující mysli.
Když ta žena ve šťastném transu sestoupila z místa vedle gurua, sestoupila zcela jistě do nových budoucích připoutaností, protože tohle její první ponoření se do světa požehnání, štěstí a svobody trvalo jen pár minut. Ale bylo reálné, a teď už stačí jen trénovat. Naučit mysl a tělo postupně si zvyknout na pobyt v tomto stavu ne-konání. Nelze to uspěchat, i tělo potřebuje nějaký čas na svou transformaci.
Tohle osmiminutové video je exemplární ukázkou praktické duchovnosti (učitele) a potenciální možnosti (žáka, žačky) prorazit bariéru iluze vnímání. V dokonalé zkratce naznačuje, že „buddhisté“ (a jógíni a šamani a domorodci a upřímně a poctivě věřící, tedy všichni ti, kteří pro sebe a svou duchovnost něco pravidelně dělají) jsou skutečně a dnes i prokazatelně šťastnější, zdravější, samozřejmě soucitnější a také ekologičtější, než tzv. normální lidé. Že stačí se rozhodnout, začít cvičit, a vytrvat.
Tohle osmiminutové video každému pozornému a otevřenému hledači sebe sama (tedy ne ve smyslu ega, ale skutečné podstaty potenciálně osvícené bytosti) ušetří desítky tisíc korun za cestu do Indie nebo další svazky moudrých knih a přednášky a semináře, protože díky (digitální kameře a) internetu může být každý, kdo jen trochu chce a je připraven (ochoten zapomenout na Sebe), teď a tady, přímo před duchovním učitelem. Vždy, když si video pustíte, budete teď a tady. S Tatadžim a neznámou ženou. Se svou myslí (ve které je inherentně naprogramována možnost osvícení).
A zrcadlové neurony v mozku každého připraveného diváka pak při sledování videa udělají své: mysl a tělo se rezonančně vyladí, člověk si popláče, a docvakne mu, o co šlo a vždycky jde.
O duchovní probuzení (ve čtyřech minutách).
P.S.: Za inspiraci a přesný link na video děkuji Jiřímu Maškovi (www.osud.cz)